„Na jaře 1925 jsme měli dvě krytá kanoe a jedno závodní. Všechny potřeby od kotle až po knihy a barvy byly nakoupeny. 25. června odeslány lodi do Bratislavy a výprava byla kompletní. Zúčastňují se ji: Fachner, Müller, Kašík, Krčmář, studenti reál. gymn. v Praze XII.; Leppin, abiturient tohoto gymnasia, nemohl jeti, a proto jsme požádali vysokoškolské studenty Novotného a Baxu, vodní skauty, aby se k výpravě připojili.“ (Jiří Wála, Kanoí napříč Evropou, Země a Lidé, Nakl. České grafické unie, 1928, Praha)
29. června 2023 odpoledne stojíme u Dunaje, kus pod Pasovem a čeká nás cesta ne nepodobná té, která se uskutečnila před bezmála sto lety. Tedy – její nepatrný kousek. Úryvek z knihy Jiřího Wály čte mírně třesoucím se hlasem Ivan, neformální vůdce rodu Kašíků. Vzpomínka na dědečka je silná, vždyť právě kvůli uctění jeho památky jsme se na cestu vydali. Na startu je nás celkem devět, sedm se stejným příjmením a dva naši kamarádi Standa a Tim.
Jak jsme se sem dostali? Plán na sjetí části Dunaje se v hlavě Ivana a Víly usadil před několika lety, nicméně především Covid a nejistota cestování realizaci jako takovou posunuly. Za těch několik let jsme slevili z některých cílů, tedy skoro ze všech. Zůstalo uctění památky předků symbolickým splutím části Dunaje. Vzhledem k omezeném časovým možnostem byla vybrána dvoudenní varianta s ranním odjezdem z Prahy a okolí, srazem ve 13:00 v Pasově a následnou odpolední plavbou, druhý den pak pokračováním a večerním návratem do Čech.
Jako místo setkání vrchní navigátorka Víla zvolila Winterhafen Racklau (místo pro parkování karavanů) v Pasově. Ač z mapy vypadalo místo pro nasednutí nadějně, opak byl pravdou. Asi 8 metrů vysoké a hodně strmé břehy neumožňovaly dostat se k vodě, z mol pro větší plavidla to do kánoí bylo také poměrně vysoko i jediné schody, které zřejmě občas používali rybáři, byly hodně strmé. Během chvíle vybíráme alternativu k nástupu – o 5,5 kilometru níže položený ostrov Soldatenau. Ač z mapy vypadá skoro jako park, jedná se též o soukromý pozemek. Naštěstí jeho příjezdová cesta umožňuje složení lodí a vybavení, stejně tak přístup k vodě.
Kam posunout druhé auto? Kasten je asi 13 kilometrů, to je dle názoru mírné většiny příliš nízká meta. Engelhartszell je to přiměřeně vzdálené místo pro nás. 18 kilometrů Dunaje, který vypadá, že se hýbe a teče správným směrem, dáme za dvě hodinky, maximálně za tři. Cestou je jeden jez, takže jenom tam to poteče chvíli výrazně méně.
Děti si hrají na pláži, packraftisté nafukují lodě, zbytek z nás kouká na děti a velké lodě na druhé straně řeky. Řeka má na šířku 200-280 metrů, což je docela dost. Ty největší lodě mohou mít přes 150 metrů. Ohromné kolosy jezdí po hladině zhruba dvakrát do hodiny každým směrem, což okolí pozná podle dočasně zvlněné hladiny. Krátce po čtvrté hodině je pendlující auto zpět. Následují úvodní fotky a vyrážíme.
Už od prvního okamžiku je jasné, že jedeme pro sounáležitost k jedné věci, ne pro velký sportovní výkon. Propastný je rozdíl v rychlosti plavby – packraftisté lehce pádlují a jsou výrazně vpřed, laminátové kánoe také slušně ukrajují říční metry, ale moje plastová Tydra se plouží vzadu. Ano, mám s sebou nejmladšího člena posádky (necelé tři roky), ale naši ohromující rychlost připisuji spíše lodi. Co potěší hned na začátku jsou označníky kilometrů a stovek metrů na břehu řeky. Pokud řeka teče, člověku ubíhající cesta dělá radost. A velkou radost nám dělal občasný vítr, který foukal do zad. Věc nejen na Berounce nevídaná.
Řeka prvních asi 5 kilometrů teče, pak následuje nekonečné vzdutí přehrady Jochenstein. Na plastové kánoi řeka skoro neubíhá, poslední 4 kilometry je již vidět přehrada, ale trvá to ještě poměrně dlouho, než se k ní dostaneme. Řeka leží v údolí, kolem spousta stromů a v dáli provozní budovy elektrárny. Kromě silnice na pravé straně a cyklostezce na straně druhé to od Kastenu vypadá jako území nikoho. Navíc jde o pohraniční oblast, celou dobu jedeme po Dunaji – státní hranici. Cestou nás kus provází německá říční policie, vzorně jedoucí po levé straně řeky, avšak po prozkoumání našich posádek z dálky usuzuje, že pašeráky nejsme a brzy se od nás odpojuje.
Druhý pláč, tentokrát synovce – už je unavený a chce být v tábořišti. První pláč jsem slyšel, když jsem své dítě po hodině a půl v 6 hodin večer vzbudil v lodi, abych ho následně do půlnoci mohl zahnat do spacáku. Je po osmé večer, když dorážíme před plavební komoru. Dvě hodiny nám rozhodně cesta trvat nebude. Tři také ne. Přenášení je nekonečné. 1,2 kilometru je nejkratší možné po levém břehu. Plastové kánoi usnadňují přesun přenosná kolečka, na kterých loď táhnu. Po část cesty jsme na ní hodili ještě packraft, ale to se při překonávání obrubníku bez popruhů ukazuje jako nefunkční. Přenášení dětem i dospělým výrazně zpříjemňuje automat na studené nápoje a na zmrzlinu, který si někteří i natáčí. 3 Eura za půllitrovou láhev, necelá tři za nanuk. Posilněni vyrážíme vstříc tábořišti, které je na druhém břehu asi půl kilometru pod místem nástupu na vodu po přenášení.
Půl desátá; jsme v tábořišti. Toalety zamčené, recepce také. Vykládáme část nákladu z jednoho auta a jedeme pendl. Moje dítě díky tomu ukládám ve čtvrt na dvanáct do spacáku. Ještě, že odpoledne spal. Ohniště v tábořišti vhodném spíše pro karavany nerozděláme (i když na straně řeky je), kytary by navíc místní kolem půlnoci neocenili.
„Není tam další de***ní přehrada dneska, že ne?“ táži se hned po ránu. Předchozí den mi byl na část cesty zapůjčen háček z laminátky, takže díky další síle na mé lodi jsme dojeli alespoň ve stejné datum, v jaké jsme vyrazili. Prosté „Ne, neboj“ jsem bral jako dostatečnou záruku toho, že budu moct odpočítávat kilometry. 15 kilometrů vzdálený Schlögen se jeví jako vhodná volba pro amatéry, jako jsem já.
Při ranní cestě na v tu dobu již otevřené toalety mě s Ohňanem zastavuje recepční a plynnou němčinou se táže, co tam dělám. Po krátkém dialogu v angličtině (s jejím synem) plném pomlk a opisných vět jsme se dostali k vyplnění papírů k přespání a vysvětlili nám, co z ceníku pro nás platí. Člověk by čekal, že když se v Čechách chce angličtina, abychom se ve světe domluvili, že to Rakušané dávno umí a budou nám příkladem. Zrovna v tábořišti v Engelhartszell angličtina není pro domorodce akceptovaný jazyk.
Zabalit, odpendlovat a vydat se na cestu. Před půl dvanáctou jsme na vodě, řeka zas příjemně teče. Pravá, rakouská strana každý druhý kilometr odhalí malou osadu s přístavním molem, kde ale žádná z velkých lodí nepřistává. Levá strana je na obyvatelstvo chudší, my zastavujeme po 7 kilometrech na břehu u města Niederranna, kde je pěkné místo k vystoupení, že se ani můj spící háček při manipulaci s lodí nevzbudí. Už jen přejetí řeky, které vzhledem k její šířce dobré dvě minuty zabere. Celou dobu jedeme při pravém břehu, ale vidina poloviny cesty nám před mostem velí přejet k levému břehu na zmrzlinu. Někteří se raději přiobléknou, i tak ale vzbuzujeme tázavé pohledy místních popíjejících kávu na zahrádce.
I druhou část trasy míjíme osady s nádherně opravenými domky na pravé straně, až dorážíme v půl druhé k přístavu Schlögen. Přístav je pěkně schován za valem, takže do poslední chvíle není vidět. Co ale z dálky vidíme je bílá budova hotelu kus od řeky. Vylézáme z vody, nepřekvapivě jediní za dlouhou dobu. Přitom během plavby jsme asi pětici vodních sportovců potkali.
15:30 je pendl zpět, nakládáme lodě, bereme přebytečně vybavení packraftistů do Prahy a loučíme se. Packraftisté nasazují výrazně vyšší tempo a vyráží po proudu dál. Mají v plánu zhruba za týden dojet do Bratislavy. Snad je nečeká moc přehrad. (haha)
