Drzewa na Obře — Že prej pohodová řeka…

Petr oslovil kamaráda Karla, který má s polskými řekami mnoho zkušeností, zda by mu nedal nějaké tipy. Sešli se v loděnici, pokecali o všem možném a Karel mu pro rodiny s dětmi doporučil Pilicu, Wartu a možná ještě nějakou další pohodovou řeku se slovy: „My letos jedeme na Obru, ale až na ten úsek pod jezery, protože po nich nás pádlovat moc nebaví.“

Když tam jede Karel, tak to bude bezvadná pohodová řeka. Petr nelenil a doporučil ji i svému příbuzenstvu, respektive nám, zeti Lukášovi s dětmi a jejich pár kamarádům. Vyrazili jsme před svátky Jana Husa a Cyrila a Metoděje na Rybojady. U jezera je docela prima kempík, jednoduchý, čistý. Vypluli jsme před jedenáctou, aby byl čas na koupání, i když voda pod jezerem kupodivu není nijak křišťálová. Řeka se prodírá rákosím, písčitých plážiček je poskrovnu, kolem jsou spíš mokřady, ale naštěstí bez komárů. Padlých stromů je málo a dají se objet. Po obědě nás předjíždí kavalkáda česky mluvících lodí. Že by Karel s kamarády? Na oplátku je předjíždíme zase u mostu v Policku. Oni táboří na divoko pod mostem, my popojíždíme asi kilometr na oficiální tábořiště v Policku.

Další den ráno je opět slunečno a před desátou míjejí naši skupinu čeští kamarádi. Asi si přivstali. Tábořit chtějí u Sv. Vojtěcha za městečkem Miedzirzecz. My volíme kratší trasu, ale nepříliš. Chceme si městečko s vodní tvrzí důkladně prohlédnout, nakoupit pamlsky pro děti a nechat proběhnout psy. A taky nám to tak nejede. Nafukovací lodě plné bagáže se líně koulí tekoucí řekou, a tak plavba trvá celý den. Charakter řeky se zatím nemění, v Zolwinu i Obrzyce je jak odpočinkové místo, tak tábořiště. Během oběda necháme proběhnout psy a děti. A najednou je tu město. Jako nejlepší se nakonec jeví výstup u mostu Kazimierza Wielkiego, který je více v centru než most u soutoku s Paklicou. Ta je mimochodem suchá (tedy skoro). Hned u mostu je hospoda i Biedronka a pod soutokem s Paklicou je na levém břehu tvrz, bunkr a muzeum. To nám zabere pár hodin, a tak na místo pod městem dojíždíme skoro za tmy. Snad to zítra bude lepší. I když kilometráž stroze oznamuje „začátek lesních úseků s napadanými stromy“ pro další část plavby.

Karel vyjíždí z Rybojad až po poledni, protože Jardovi praskla nafukovačka, a tak shání novou loď. Skončil u dvoumístného kajaku z místní půjčovny, kterých je zde několik. Až do kempu Sw. Wojciech to jde v pohodě a kajak je dokonce rychlejší než plně naložené kanoe. Do kajaku se však vše nevejde, tak kamarádi Jardovi leccos vezou. Stále neprší a je vedro, což zvyšuje spotřebu tekutin a bez občasného vypadnutí z lodě by to bylo na úpal. Pod Polickem je řeka stále více zarostlá rákosem než zapadaná stromy. Třeba to dál bude dobré v lesních úsecích. Prohlídka městečka Miedzirzecz trvá krátce, řeka pod městem je překvapivě čistší než nahoře pod jezerem. A do kempu Sw. Wojciech je to ještě pěkný kousek. Cedule je viditelná z řeky, ale vyplatí se uhnout do zálivu vpravo a dojet k písčitému výstupnímu místu. Místo pro stany, přístřešek a ohniště, dokonce se dřevem.

Ráno skupina v pohodě vyplouvá po desáté za svitu a žáru slunce. Řeka se pomalu noří do stínu lesa. A stromů přibývá. Nejen na březích, ale i v korytě. Někdy je potřeba vymotat se mezi stromy ležícími ve vodě a plout od jednoho břehu ke druhému. Objevují se i stromy, které nelze přejet. Nezbývá než vystoupit na strom, popotáhnout loď a shodit. Někdy je vody pod stromem málo, tak šup do vody (je to nakonec osvěžující), loď zvednout a přehodit. Gymnastika jakou si nepředstavuje ani majitel fitcentra. Podle GPS je to do kempu Gorzyca jen sedm kilometrů, ale už jedeme tři hodiny. Během oběda se cítíme už trochu vyčerpáni (plné lodě nejsou nejlehčí). Jak ještě daleko? Za první zatáčkou se objevuje cedule Gorzyca (první kemp), velká louka a hospůdka. Přece jen věk dělá svoje, staříci toho mají docela dost, a tak se rozhodnou utábořit a zbytek nechat do budoucna. Problém je, že auta jsou až pod Bledzewem. Tak nastupuje pěšárna řidičů. Dvě hodinky a kousek a zpět kolem jezerního systému Obry, kde stojí auto německých vodáků, tohle je pro ně: jezero – řeka – jezero, na mořských kajacích to má něco do sebe. Jezera Kursko, Dlugie, Chycina jsou každopádně koupací a pádlovat po nich musí být příjemné. Žádné klacky a stromy… Po večeři se cítíme odpočatí. Za zvuku kytar a s přicházejícím soumrakem začínají od břehu vycházet potácející se postavy, občas nesoucí děcko, občas táhnoucí loď na břeh.

Ráno vyjíždíme jako obvykle. Plně naložení a před jedenáctou. S dětmi je to pomalejší. Najednou je tu první strom, který proplouváme, i když guma se lepí na dřevo a jde to ztěžka. A vzápětí je tu první přetahování. Děti vyskakují a lezou po stromech, jak příjemné zpestření oproti nudnému sezení v lodi. Za to pejskové se nějak na stromy netěší. Kloužou po nich a dostat je na břeh a zase do lodi je občas nadlidský výkon. Jedeme už tři hodiny a stále jsme uprostřed lesa. Ještěže jsme si vzali dost vody na pití, kolem je jen divočina a kiosek nikde. Po třetí dáváme další jídlo, aby děti vydržely, psi se napijí z řeky. V podstatě nejsme ani v polovině cesty. Každý strom je půlhodinová práce. Přistát, vyložit děti, psy a bagáž. Zvednout loď přes kmen a přehodit. Naložit bagáž, psy a děti. Tak to jde metr za metrem. Ještěže se stmívá až po deváté. Těsně před setměním problesknou světla kempu Gorzyca. Taháme všechno na břeh, lodě necháme u vody a rychle stavíme stany. Pod stříškou s lavicemi na kraji kempu hraje parta vodáků na kytaru.

„Neznáte Karla…“ ptám se.

„No jo, tadyhle sedí, proč?“

„Že doporučil Petrovi, to je můj tchán, tuhle řeku, že prej je pohodová.“

„Já mu doporučil pro děti Pilicu a řekl jsem, že jedeme sem, na Obru.“

„Tak ho v tom necháme, že je to prima pohodová řeka, ať se sem taky příště vypraví. Doporučím mu to pro příští rok. A s bagáží, ať si užije.“

PS: V dobách dřívějších, když někdo objevil a sjel řeku, která za nic nestála, tak zarputile mlčel a doporučoval ji ostatním. A ti zase ostatním, protože nikdo nechtěl připustit, že byl nachytán na švestkách. Prostě takový kanadský trampský žertík typu: „Bobe máš fajfku?“ „Vždyť ji mám v puse.“ První tremp mu ji vytrhl a hodil do řeky. „Už nemáš fajfku.“