Akce Rakousko 2010 měla být krásným letním relaxem a pohodovou jízdou pro všechny pádlery z našeho vodáckého oddílu, co se jí účastnili. Čekaly na nás řeky z trojlístku Sanna, Rosanna a Trisanna, dále Loisach a pak se prý uvidí podle stavu a nálady.
Mé dovednosti postačují na ježdění do WW III–IV s občasnými místečky za V a tak nějak obdobně to má i zbytek naší partičky. Jedinou výjimku tvoří má drahá polovička a nastávající manželka Dana, která zvládá vodu do WW II+, maximálně III. Na výběr řek jsem už zpočátku nahlížel trochu skepticky: Sanna WW III–IV, Rosanna WW III–V, Trisanna WW III–IV, Loisach II–IV, ale byl jsem ujištěn, že si zajezdí do sytosti opravdu každý a tak jsem to nechal plavat.
Po příjezdu na hranice mezi Rakouskem a Německem padlo rozhodnutí sešoupnout jako první Loisach.
Stojíme na břehu Rosanny, koukáme na Wolfsschlucht (WW V) a nikomu se dvakrát nechce plavat mezi mixem šutrů a zrezivělých traverz. Tuto krásku si tedy odpouštíme a následuje Trisanna.
Patnáct kilometrů krásné, i když dost kalné vody uteče jako …, prostě jako voda. Dana má radost, protože vlnky to je její. Společně si to užíváme a už máme v dohledu zmiňovaný dřevěný most. Obtížnost se ještě před cílem povážlivě zvyšuje a přistání se poněkud komplikuje. Zastavuju ve vracáku vpravo a sleduju Danu. Jede příliš daleko ve středu.
V hlavě mi víří jediná myšlenka: „Jestli se cvaknu tak už nezvednu a utopíme se tady oba“. Jako zázrakem se mi daří udržet balanc. „Udržíš se ještě?“, křiknu na Danu. Vypadá to že jo. Odhaduju, že jsme se dostali asi o 400 metrů níže, než se mi konečně podařilo dostat ke břehu. „Rychle vylez z vody!“ Dana se snaží, ale je vyčerpaná a proud i tady u břehu dost silný. Neudrží se a voda ji znovu strhává.
Záchranná akce začíná nanovo. Překonávám ještě několik válečků a velkých vln, ale už to vypadá, že jsme Tösener Schlucht projeli. Definitivně přistávám na levém břehu a oba chvíli oddychujeme.
Uvědomuju si, že nám chybí loď i pádlo a tak vybíhám po břehu v naději, že se mi snad obé podaří někde odlovit. Nedaří. Po nějakých dvou kilometrech následuje skalní stěna, která končí v řece a rozhodně mě nehodlá pustit dál.
I tato část vyprávění má částečně šťastný konec, neboť Lonďa svým ostřížím zrakem zpozoruje loď během cesty autem podél řeky.
A mimochodem, v září byla svatba a dopadla skvěle!
foto: Klub vodáků Střekov
… vydá za tisíc moudrých slov. Takže gratuluji! 🙂