Doubrava – profláklá východočeská řeka s vodácky neobjevenými úseky

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Na úvod si dovolím trochu osobních zkušeností. Mám totiž k téhle řece mnohem víc než jen vodácký vztah. Kdyby se mě někdo ptal na mou nejoblíbenější řeku, bude to právě Doubrava. Vzhledem k tomu, že od šesti let žiju v Záboří nad Labem, u kterého se Doubrava vlévá do Labe, je pochopitelné, že jsem s touhle řekou zažil víc než jen několik vodáckých splutí.

Nebudu se rozepisovat o dětských zábavách, jakými pro nás na Doubravě bylo chytání pstruhů, splouvání na lehátkách, stavby přehrad a skokánků a další kratochvíle. Posunu se radši o kousek v čase do doby, kdy už nás trochu víc zajímala voda a Doubrava byla svědkyní našich prvních kajakářských pokusů, omylů a úspěchů. Mnoho a mnoho hodin jsme s Vojtou a Trdlou trávili u zábořského jízku, který je poslední „peřejí“ na Doubravě než se za kilometr vlije do Labe. Ve skutečnosti se jedná o dvě kamenné hráze s malým jazykem uprostřed.

Tohle místo bylo naše rejdiště a tady jsme se učili první náklony, přejezdy, výjezdy a všechno další, co se na vodě trénuje. Samozřejmě tady Doubrava viděla i naše první plavání, v mém případě i prvního bojového eskymáka, kterého si pamatuju dodnes a najisto na něj nikdy nezapomenu. Postupně jsme tu trénovali základní rodeové figury, a dokonce jsme vymysleli i několik vlastních…

Postupem času už nám tohle malé hřiště nestačilo a vydali jsme se několik kilometrů proti proudu, pod jez Lanžov, kde jsou skutečné poslední peřeje Doubravy. Voda se tu v délce asi 500 metrů svižně rozeběhne a mezi kamením si razí cestu zhruba dvojkovými peřejemi. Právě tady vznikaly naše projekty slalomového kanálu, který jsme pracně budovali a nikdy nevybudovali, a dokonce jsme tu postavili i náš první playspot. Ten byl naším největším úspěchem, protože se nám podařilo vytvořit opravdovou vlnu s malou čepicí. Vlna držela, i k našemu překvapení, tak dobře, že se na na ní daly točit spiny (360). Tady jsme se vyjezdili natolik, že jsme později mohli vyrazit do peřejí pod Pařížovem, kde nás nedokázal zaskočit ani vyhlášený Martinův kámen, a ještě později, to když jsme už měli zkušenosti z jiných řek, jsme začali vyrážet i na horní úsek Bílku, který už je regulérní divokou vodou se vším všudy. Dokonce i s kaňonem.

Abych tu ale jen dlouze nevzpomínal. Pojďme si představit Doubravu tak, jak putuje krajinou, a ukažme si její nabídku pro vodáky. Možná se budete podivovat nad tím, jak je pestrá.

Od pramene to asi nikdo nedá

Doubrava pramení na Vysočině v lesích nedaleko Velkého Dářka u obce Radostín. Její pramen je skutečně jen malý vývěr kdesi v lese a nebýt Luďka Munzara a jeho pořadu Zpět k pramenům, ve kterém pramen označil cedulí, asi byste jej ani nenašli. Řeka po svém objevení rychle nabírá sílu a přibírá jeden přítok za druhým. Brzy ale svou sílu uloží do soustavy rybníků, které postupně napájí, a na svobodu se dostane až u Starého Ranska. Odtud řeka několik kilometrů meandruje chráněnými mokřadními loukami a asi by byla i sjízdná, ale museli byste mít opravdu rádi vrbičky a další pobřežní porost, kterého je tu skutečně požehnaně.

Horní Doubrava neboli Bílek

Skutečně splavná a ke splouvání využívaná začíná být Doubrava v obci Bílek, a jak to řeky mívají ve zvyku, horní úsek je ten nejobtížnější. Řeka se pod Bílkem sice chvíli nezdá a jen si klidně meandruje mezi obrovskými listnatými stromy, ale je to příslovečné ticho před bouří, která má brzy přijít. Jen co podjedete železniční most, čekají vás první peřeje v otevřeném, ale pěkně kamenitém korytě a Doubrava si své tempo na pěkných pár kilometrů drží, někdy dokonce i přidá.

Cedule na břehu vás informuje, že vstupujete/vplouváte do přírodní rezervace Údolí Doubravy, a počítejte s tím, že z ní až do konce tohohle úseku nevyjedete. Pokud byste chtěli plavbu ukončit nebo měli potíže, je na levém břehu neustále v blízkosti řeky pěšina, která vás dovede zpátky na start nebo do cíle.

Ovšem zpět do koryta. Svižným meandrujícím tokem se plavíte dál a dál a největším nebezpečím jsou padlé stromy, kterých je porůznu, podle toho, jaká zrovna byla zima. Někdy se peřeje trochu zvětší, ale pořád se pohybujete na vodě maximálně WW III, a to už musí být hodně vody.

Asi nejvýraznějším místem je v téhle části úseku z Bílku peřej Mikšova jáma, kde se řeka rozběhne peřejí k ostré levotočivé zatáčce s velkou tůní, do které padá po skalní plotně přesně pod takovým úhlem, aby se mohl tvořit válec jezového typu, možná už spíš vývařiště. Zkušené posádky nebudou mít s tímhle místem problém, ale po tom, co se dělo doposud, je Mikšova jáma docela překvapením. Doporučuji po zdolání válce na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem sebe. Mikšova jáma je krásné místo.

Za Mikšovou jámou se začnou na březích zvedat pořád častěji skály a brzy se před vámi začne tvořit nefalšovaná soutěska se stěnami rostoucími přímo z vody. Jedná se o hlavní atrakci tohohle úseku – peřej Koryta, někdy též zvanou Židova strouha. Doporučuje se zastavit, lépe vlevo, a místo dobře prohlédnout.

Řeka se tu zařízne mezi rulové skalní stěny a esíčkovitou peřejí si razí cestu k úzkému skoku, který padá do neméně úzkého místa se slušným válcem. Místo samo o sobě není až tak obtížné (i když už tu pár lidí zažilo perné chvíle), největším problémem tu bývají často přítomné zaklíněné stromy. Pokud tam jsou, můžete je zkusit složitě vytáhnout, nebo se pokochat krásnými skalními stěnami (mimo jiné, tohle místo je jedním z mála skutečných kaňonů (z geologického pohledu) v naší republice) a když jste tu v zimě nebo zjara, tak i vyhlášenými vodopády, a přenést po levém břehu.

Po kamenných schodech sestoupíte zpátky k řece a je jen na vás, jestli nasednete nad dvoumetrovým vodopádem nebo až v tůni pod ním. Osobně doporučuju vodopád nevynechat.

Odtud se řeka valí krásným korytem stále mezi skalami skrz trojkové až čtyřkové peřeje až pod ostrý ohyb pod hradem Sokolov (poznáte snadno podle vysoké stěny přímo před vámi a ocelové lávky), kde je dobré vyslat zvěda na průzkum stromové situace. Nejednou už jsme tu strom zažili.

Jakmile jste za tímhle místem, začne se řeka uklidňovat, ale pořád ještě se budete vozit v krásných peřejích. Jedna možnost vysednutí je u lávky, za kterou následuje jez (místo má název Točitý vír), ale je to zbytečné. Až k silničnímu mostu u Horního Sokolovce se pořád povezete v krásných peřejích.

Okolo Chotěboře

Už několikrát jsem se po vysednutí z vody horní Doubravy díval na její pokračování od mostu dál, kde jsou vidět peřejky ubíhající vstříc údolí zvanému Mariánské. Vždycky ale zvítězilo navázání lodí na auto a druhá jízda na výborném horním úseku. Snažil jsem se, pro účely sepsání tohohle textu, sehnat někoho, kdo úsek od Horního Sokolovce dolů jel, ale na nikoho jsem nenarazil ani za pomoci zápisníku na www.raft.cz, kde jsem mezi stohy zápisů ze sjezdů Pařížov – Ronov a několika ojedinělými splutími z Heřmaně našel jen jeden, kde ale bylo napsáno pouze: „Hezký meandrující tok“.

Použiju tedy na chvíli kilometráž od Vojty Jančara, která tvrdí, že v úseku okolo Chotěboře až k obci Heřmaň se jedná o meandrující tok s obtížností maximálně WW I, sem tam přerušovaný jezy, někdy rozvalenými. Zdá se tedy, že z vodáckého hlediska se nebude jednat o žádnou zvlněnou vodu, ale spíš o rychle proudící tok.

Z Heřmaně k Pařížovu – kvalita pro fajnšmekry

S úsekem ze zmíněné Heřmaně už jsem také měl tu čest, a sice s kamarády Vojtou Hejtmánkem a Tuřínem, když jsme jednoho jara bohatého na vodu hledali nějakou ptákovinu ke sjetí a Tuřín vynašel Nejepínský potok. Ten jsme lopotně sjeli a pak se vlili právě do Doubravy kousek pod Heřmaní a pluli jsme po ní do Spačic, kde jsme plavbu z logistických důvodů ukončili. Bohužel si z tohohle úseku nepamatuju skoro nic, už je to tak deset let.

Naštěstí jsem narazil na doubravského patriota Václava Lebdušku, který mi společně se Šakalem byl z úseku pod Heřmaní schopen poslat něco fotek a připojil i stručný popis.

Doubrava pod Heřmaní je podle jeho popisu mírně tekoucí, avšak příjemně peřejnatý tok okolo WW I, který se kvalitou peřejí vyrovná populárnímu úseku pod Pařížovskou přehradou, když nepočítáme WW II úsek u Mladotic. Plavba je v tomto úseku přerušena jen jedním výrazným jezem a dvěma jezy provalenými, které jsou už spíš stupně než jezy. Vrcholem tohohle úseku je zakončení plavby na vzdutí Pařížovské přehrady, do které vplujete přímo z peřejí, které se podle její naplněnosti buď prodlužují, nebo zkracují. Když je vody v přehradě skutečně málo, jsou peřeje ještě přibližně 50 m od zdi hráze. Jen pozor na výstup z řeky, který mohou komplikovat bahnité břehy.

Vyhlášený Pařížov

O úseku pod přehradní nádrží Pařížov asi nemá smysl psát dlouhé eposy, protože ten musel snad jet už opravdu každý čtenář Pádlera nejméně jednou. Pro ty, kteří snad nikdy na tomto úseku nebyli, jen ve zkratce shrnu, o co se jedná. A koukejte sem při nejbližší příležitosti přijet, stojí to za to.

Pod Pařížovskou přehradou řeka teče přírodním parkem Doubrava a okolní krajina je nádherná. Sem tam nějaká skála, mělké údolí plné listnatých stromů, které je krásné snad v každém ročním období, a k tomu svižně proudící řeka, kterou sem tam rozvíří nějaká významnější peřej nebo ostrá zatáčka, jež prověří manévrovací schopnosti.

U rozcestí zvaného Pod Luhy vás prověří trochu větší peřej ve výrazné levotočivé zatáčce. Po chvíli přibere Doubrava vodu ze Zlatého potoka (při jarním tání nebo po deštích splavného) a pak už začínají hlavní atrakce. Provalený jez vás uvede do pěkných peřejí obtížnosti až WW II (jednou jsme tam zažili při vysoké vodě i opravdu velké vlny) které vás vyplivnou přímo do obce Mladotice. Průjezd obcí je v regulaci, ale ta s posledními domy končí a zábavné peřeje pokračují dalších přibližně 300 m až k nejznámější peřeji celé Doubravy.

Fenomén U Martina

Podle kilometráže se tahle peřej jmenuje U Martina, někdy se jí říká Martinský kámen, někdy zkráceně Martin, ale je to asi jedno. Důležité je, že řeka tu nabere spád a celý proud teče na velký kámen uprostřed peřeje, který je pro méně zkušené vodáky skutečným oříškem. Pokud jste tu během organizovaného splutí, budete mít ke svému sjezdu peřeje U Martina spoustu diváků, čekajících na plaváčky a aplaudujících úspěšným průjezdům.

Peřejí U Martina vstupuje řeka do tzv. Chittussiho údolí. Tam na vás čeká ještě několik svižných peřejí, jeden sjízdný jez a na závěr po pravé straně vodní tunel na náhonu, který u jezu řeku opustil a ubral z ní něco vody. Tuhle technickou památku zná málokdo.

Náhle se okolní břehy rozestoupí a řeka rychlým proudem meandruje vstříc Ronovu nad Doubravou. Po proplutí města jste u mostu a skautské klubovny, kde se ukončuje plavba během organizovaných vodáckých akcí a bývá tam vynikající občerstvení.

Zámeckou oborou a parkem

Pokud už jste dopluli až sem, vyplatí se zbytečně neotálet u piva nebo klobásy a nesvlékat ještě vodácké vybavení. Plavbu si jde ještě o pár kilometrů prodloužit a doplout až k zámku ve Žlebech, který z vody určitě stojí za prohlídku, a možná pak vyrazíte i na exkurzi do jeho interiérů. Řeka se sice pod Ronovem výrazně zklidní a kromě jednoho jezu je v podstatě klidná, ale průjezd zámeckou oborou a krásným parkem, zakončený výhledy na zámek (přímo pod ním je sjízdný jez), určitě trochu toho voleje zastíní.

Poklidná pouť k Labi

Jsme ve Žlebech, sluníme se v zámeckém parku po sjezdu jezu. Uvědomujete si, že jsme teprve ve dvou třetinách splavné části řeky Doubravy? No ano. Kilometráž udává, že splavných je 75 km toku a odsud na soutok s Labem je to 24 km a kousek. Pokud jste příznivci vodácké turistiky a k tomu, abyste si řeku užili, nepotřebujete peřeje, pak doporučuju vyrazit dál po proudu.

Já jsem to už dvakrát provedl během jarního vypouštění Pařížova, kdy je zajištěn dostatečný průtok, a ani jednou jsem nelitoval. Až do Labe se to dá stihnout za jeden opravdu dlouhý a náročný den, nebo se dá někde cestou utábořit. Možností se najde spousta a k Labi pak doplujete následující den (až k vám zase dorazí voda z přehrady).

Úsek pod Žleby nabídne několik sjízdných jezů a samozřejmě i pár nesjízdných, řeku skoro bez civilizace, poklidně meandrující většinou stromy lemovaným korytem, a pocit z poznávání něčeho neznámého. Připravte se, že z počátku svižný tok vás namlsá, ale bude postupně ubírat na rychlosti, až se z řeky stane pouť od jezu k jezu a po opravdových volejích.

Zajímavým zpestřením je průjezd obory v Žehušicích, kde jsou chováni bílí jeleni. Ty nejspíš z lodi neuvidíte, ale i tak je průjezd oborou zcela odlišný od zbytku řeky a stojí za to. Dávejte ovšem pozor na vjezdu do obory a při výjezdu z ní. Aby zvířata z obory neutíkala, jsou tam zbudovány lávky, ze kterých visí až do vody dřevná plotová pole na řetězech. Většinou na nich pro zpestření bývá ještě dost naplavených nečistot. Šikovní dokážou mezi ploty proklouznout, ale  není problém si tu v lepším případě zaplavat a v horším se nabalit na plot nebo nečistoty v něm zachycené. Pokud si tedy nevěříte, radši loď vytáhněte na břeh a oboru obneste po silnici na pravém břehu, není to zas tak daleko.

Na ty, kteří oboru projedou, čeká ještě jedno překvapení. Hned za ní je silniční most, pod kterým je jez, přímo mezi pilíři. Nad jezem se velmi špatně zastavuje a ještě hůř vylézá, takže je to takový „must-run“. Jez je šikmý a všude čistý, takže by neměl být problém, jen vás dole zaplaví slušný válec. Tůň pro zastavení, vyhoubičkování nebo pochytání plaváčků je ale dostatečná.

Další cesta vás zavede skrz obec Žehušice dál k Habrkovicům, kde obnesete velký bubnový jez, a velmi podobný jez vás pak čeká ještě o 2 km dál po proudu u mlýnu Lanžov. Pod jezem Doubrava naposledy rozvlní své vody a máte možnost užít si její poslední opravdové peřeje (mimo jiné jsou to ty, o kterých jsem psal v úvodu, že měly být přetvořeny na slalomový kanál). Odtud už řeka teče regulovaným korytem s vysokými břehy až do Záboří nad Labem, kde jde plavbu ukončit u některého z mostů…

…anebo můžete pokračovat ještě zhruba půl kilometru a společně s Doubravou se vlít do Labe, abyste měli řeku komplet splněnou. Ten pocit za to určitě stojí!