Domino už není

Přísně konvertuje k intelektuálnímu punku, hraje ve výběrové punkové kapele, a při studiích v Praze pokračuje a přidává. Na legendárním Perceptionu: Piruette Supersport pak zandává první pecky v Rakousku, které v sehrané skupince spolu se mnou a Kubosem poprvé „odemyká“ i pro českého pádlera. Klasiky typu Brandeberger Ache, Rissbach, některé korsické perly aj. dnes patří mezi ultra klasiky, ale tehdá, když jsme šli do neznamého, jen s lakonickými popisky „exponovaný úsek s extrémním spádem“ šlo o opravdu poctivý kus kované vodácké práce.

Stál u nesmělých začátků vodního rodea, viz „tvrďák s karabinou“ v nezapomenutelném dřevním televizním dokumentu Tanec ve vlnách.

Najíždím Dominovi cestu a oba peřej sjíždíme bez větších obtíží. Vidím, že je nervózní, ale z minulosti vím, že ho to s přibývajícími metry peřejí postupně přejde. Další úsek si vyloženě užíváme, konečně poznávám, že i Domina esíčka mezi balvany baví a po „šupně“, která je teď o trošku lehčí než dříve, jeho napětí zřejmě povolí. Pak nás čeká již jen poslední skok, který se najíždí z vracáku vlevo. Z něho vidím, že cesta je čistá, nikde žádný strom, ani zrada a již se těším na pěkný polet – zde jsme vždy prováděli interní soutěž v boofech.

Mávám na Domina, příjíždí ke mně, domlouváme se, že pojedeme po jednom, vždy když ten první odjede, přijede další, anžto vracák není velký. Pouštím se dolů, pár menších vlnek, na skoku si počkám na záběr a čistě přeletím půl řeky. Chytnu hned první vracák napravo, užívám sluníčka, které zde zas naplno praží a říkám si, že je škoda, že jsem si nevzal foťák, že jsem kluky mohl hezky nafotit. Signál na přilbu „ok“ Dominovi a jede.

Skáču do kajaku, tentokrát se šprickuju a než se pustím do smutného závodu o čas dolů, ještě se stavím u druhého břehu říct to samé druhému Čůčovi, který se vrací po druhém břehu. U mostu jsem v mžiku. Již ztrácím pojem o čase, mnohem později, když to všechno skončí, a břeh se začne vylidňovat, mi někdo řekne, že to trvalo cca dvě hodiny.

Nyní ale dojedu ke konci, kde odpočívá po sjezdu větší skupinka plzeňáků. Mezi přerývaným chytáním dechu vycedím, že je kámoš pod šutrem, a jestli můžou pomoct našim tam. Reakce je okamžitá, rázem jich dav utíká po cestičce nahoru. Právě přijíždějí první záchranáří, křičím na ně a utíkáme spolu po břehu. Nestíhají moje tempo: beru jim věci a utíkám dopředu.

Nikomu nepřeji nic podobného. Nejde to popsat. Nejde vrátit čas a něco změnit. Divoká voda, naše láska a náš život, je totiž i pěkná mrcha, a když bere, neptá se. Po Dominovi, člověku ryzím a přátelském, který každému vycházel vstříc často až ke své škodě, zůstane truchlivá komunita, dětský oddíl a zejména rodina: otec, žena-vodačka a v kočárku krásná dceruška.

Situaci tam na Saalachu jsem si probral snad milionkrát, a přestože jsem našel i krkolomný extrémní scénář, kdy bychom mohli něco udělat jinak a této situaci předejít, pak pro jeho nepravděpodobnost nacházím jen dvě varianty: místo nejet a přenést anebo nejezdit na vodě vůbec. Pro první variantu však musím říct, že i při pohledu ze břehu je místo hodné a nebesky jasné, a i kdybych stál před tím na břehu, stejně bych ukázal – jako každý z Vás, kdo jezdí, že jako dobré a jedeme. Sifon není vidět, pokud ho vyloženě nehledáte. Jako ostatně skoro každý sifon, než je pozdě.

Pavel „Srb“ Srbecký