Po několika výletech za surfováním na Kanárské ostrovy jsme se s přítelkyní rozhodli vyrazit někam dál, a protože mám doma Dominiku, tak Dominikánská republika byla celkem stylová volba.
Jak už to tak bývá, české letenky jsou mnohem dražší a nabídka cestovních kanceláří mnohem menší než těch německých. Start našeho výletu byl tedy z Mnichova. Přes českého zprostředkovatele jsme měli objednaný kompletní zájezd včetně ubytování a all-inclusive, který obsahoval i volnou konzumaci alkoholických nápojů. Rumy jsou v karibských oblastech opravdu dobré, a to i ty „podřadné“, které míchali do koktejlů v našem hotelu.
Do DR jsme letěli s mezipřistáním v Düsseldorfu, kde jsme byli během chvilky. Z malého letadla jsme přesedli do velkého airbusu a pak nás čekal noční let dlouhý devět hodin na sever DR do Puerto Plata a dál pak jen kousek do městečka Sosua.
Sosua leží od Puerto Plata severu přibližně půl hodiny jízdy. O rozvoj města se zasloužili především židovští přistěhovalci ze 40. let 20. století, kteří tam našli útočiště po útěku z válkou zmítané Evropy. Kromě hotelových resortů tam najdete v podstatě cokoliv potřebného k životu, jen v trochu jiném stylu, než jsme zvyklí u nás.
Náš hotel měl čtyři hvězdy a byl z něj přístup ke dvěma plážím, které byly rozděleny skalisky.
Hned první den se nám zdálo divné, že cesty od apartmánů k restauraci jsou přerušovány kalužemi, ale v cizině člověk nikdy neví, co a jak funguje, nevěnovali jsme tomu tedy moc velkou pozornost. Navíc to moře! Bylo krásně teplé a vlny na adrenalinové koupání tak akorát, sluníčko občas pod mrakem, což nám vyhovovalo, protože jsme se nechtěli spálit a také nemáme rádi úplné vedro.
Druhý den odpoledne ale začalo pršet – víme z průvodce, prudké, několik desítek minut trvající deště jsou tu koncem listopadu normální. Pak zase vysvitlo slunko a po půl hodině začalo ještě víc pršet a nepřestalo prakticky do našeho odjezdu.
Za své tak bohužel vzaly naše plány na výlety po průzračných říčkách ve vnitrozemí i delší výlety na paddleboardech podél pobřeží.
Protože nejsme z cukru, rozhodl jsem, že podnikneme výlet i v dešti! Dominika v Dominice překvapivě poslouchala, tak se nám povedlo jet na výlet na východní část ostrova, kde dokonce pár hodin ani nekáplo. Po vzoru správných turistů jsme si užili skok z lanovky do zatopené laguny ve vnitrozemí, dali si oběd na pláži a okusili místní rumy přímo z vydlabaného ananasu.
Při návratu na sever jsme jen s hrůzou pozorovali rozvodněné řeky, které braly místním obydlí a údajně si vyžádaly i několik životů. Stejně tak byla zatopena místní ZOO s krokodýly, kterou jsme měli v plánu navštívit. Do ZOO bylo potřeba přijet na kánoi a stejně tak pohyb po cestičkách byl zajištěn loďmo. Majitel ale trval na tom, že si takovou podívanou nesmíme nechat ujít, a tak jsme pro fotku s mládětem krokodýla schytali mnoho komářích štípanců a odevzdali za ni několik pesos.
Další dni se nesly v dost podobném rytmu: výlet na boardech do blízkého okolí, případně místní dopravou do Puerto Plata a večer zasloužený odpočinek s drinkem ve studeném bazénu. Pokud byla už hodně velká zima a déšť bubnující na lebku se nedal vydržet, šli jsme si zaplavat do vln, které byly často tak velké, že se na nich dalo surfovat jen na břiše. Voda pořád teplá jako kafe, bohužel i barvou už se tomuhle nápoji nebezpečně blížila, protože necelý kilometr od naší pláže ústila do moře v tu chvíli pořádně velká a hnědá řeka. V místní cestovní kanceláři jsme si objednali výlet lodí mezi mangrovníky a na pověstný Ihla-Paradiso, kde se natáčela známá reklama na Bacardi. Bohužel nám zájezd několikrát pro špatné počasí odložili, až nakonec den před odletem oznámili, že ostrov je zrovna zatopený, a že tedy výlet nebude. I nabídka ostatních aktivit se omezovala jen na prohlídky měst a památek, příroda se tou dobou rozhodla nepustit nás mimo civilizaci. Zklamáni jsme se rozhodli půjčit si auto a na vlastní pěst prozkoumat krásy karibské země sami.
Místo známé kaňony s průzračnou vodou a lákající ke kaňoningu bylo bohužel pod vodou. Stejně tak řeka, kde místní provozují rafting a kde jsem chtěl být „prvojezdcem“ vestoje, připomínala rozvodněnou Amazonku. Jediný dostupný vodopád, na který jsme se byli podívat a který měl v běžném režimu mocnost tak 1 m3/s, byl teď malou Niagarou a valilo se tam bezpečně několik desítek kubíků hnědé kaše. Pustili nás tam jen s velkou nelibostí a s upozorněním, že koupat se rozhodně nesmíme.
Po prohlídce hlavního města provincie (Santiago) jsme se rozhodli dojet domů přes hory úzkou, klikatou cestičkou. Hory, které se zvedají až do výše 900 m, jsou opravdu nádherné, jen škoda všudypřítomné mlhy a deště. Už jsem byl poměrně unavený z řízení starého chevroletu s automatickou převodovkou, ale domů už to bylo jen kousek. Sledovali jsme řeku jako hnědého hada, razícího si cestu údolím, abychom po pár kilometrech zjistili, že právě tenhle had nám připravil pořádný problém v podobě poškozeného mostu.
Udělal jsem pár fotek, rychle otočil auto a vyrazil přes hory zpátky do Santiaga a dál po dálnici i rychlostní silnici domů. Bylo to takhle tak tři a půl hodiny, ale doufali jsme, že stihneme večeři. Dominika ještě s obavami prohlížela mapu, jestli není po cestě další rizikový most, ale našla jen jediný na čtyřproudé silnici, který jsem si pamatoval jako opravdu vysoký, plus další tři na menších tocích, které také vypadaly jako bezproblémové, a tak jsme bez obav vyrazili směr teplá večeře.
Už za tmy nás před mostem zastavil policista s rezolutním zákazem průjezdu, bohužel i velký most byl poškozený. Cesta do Sosuy prý ten večer nebyla možná, nakonec jsme s pomocí Google Maps a policisty našli objízdnou trasu po silničkách tak naší třetí třídy nebo polní cesty. Objížďka měla kolem 90 km a zabrala nám bezpečně tři hodiny. Sakra! Rezignovaně jsme se vydali na západ a ukrajovali postupně kilometr po kilometru rozbitých cest a cestiček. S půlnocí, po malé zastávce u KFC, jsme dorazili do hotelu a obávali se zítřejší cesty na letiště.
Naštěstí přes noc přestalo pršet, i moře se srovnalo do normálu, a tak jsme si poslední den užili i surfing na vlnách u Cabarette. V podvečer jsme odlétli v pořádku zpátky do Evropy, obohaceni o nové, nevšední zážitky.
Co říct závěrem? Dovolená to byla zajímavá, ale příště bych radši víc toho sluníčka a míň vody.
Pár rad na cestu
Po Dominikánské republice je možné cestovat taxíky, na půjčené motorce, autem nebo místními autobusy a minibusy. Toto je způsob, který můžu doporučit. Ty větší na pravidelných linkách provozují velké společnosti, ceny jsou přibližně poloviční než v ČR. Autobusy jsou čisté, klimatizované a v mnohých je zdarma wi-fi. Mají své dané zastávky, ale je dobré na ně vždycky mávnout a při nástupu se domluvit, kde vás mají vysadit. Menší dodávky provozují soukromníci a cesta stojí zpravidla 0,5 – 1 USD, maximálně jsem platil asi 1,5 USD za 25 km dlouhou cestu za oba. Dodávky zastavují na mávnutí a jezdí ve velmi krátkých intervalech.
Svého času jsme také v listopadu absolvovali DR, měli jste smůlu s počasím, my na tom byli výrazně lépe. Jeli jsme tam po přečtení krátkého článečku v Kanumagazinu (s názvem Korsika Karibiku) s nafukovačkami. Centrem outdooru je městečko Jarabacoa, kde se dá ubytovat i odtud cestovat. A jsou zde dvě krásné řeky Rio Yague del Norte a Jimenoa (počítám, že ten vodopád na obrázku je na ní). Ale divoké vody se tam najde víc (pokud na nich nepostavili přehrady). Letět tam bylo výrazně levnější s německých charterem.