Dobrodružné splouvání sajanské řeky Oka za povodňového stavu

Pár kamarádů mě přemluvilo, abych udělal výlet do Sajan, hor na mongolsko-ruském pomezí na území Burjatské republiky. Naším cílem byl pochod skrz Sajanské pohoří, splutí řeky Sajanská Oka a na závěr odpočinek u jezera Bajkal.

Přes Seyčka jsem sehnal kontakt na Burjata Bair Narsanova (prosím, nezaměňovat souhlásky v příjmení, byl to skvělý člověk). Ten nám zorganizoval transport z Irkutska do Orliku a pak koňský pochod v Sajanech.

Na vodáckou část naší akce jsme se rozhodli vzít z Prahy jeden čtyřkový a jeden dvojkový katamarán. Pro zbývajici čtyři členy výpravy jsem přes internet zajistil krásný katamarán od firmy Urex v městě Ufa na Urale. Nákup byl zprostředkován firmou Centra Irkutsk.

Setkání v Irkutku

29. července nás v Irkutsku na letišti očekávala hezká slečna s katamaránem na parkovišti, bylo zaplaceno v hotovosti, bez razítek a požehnáni finančních trhů, vypita první lahev vodky a předány francouzské delikatesy…

Očekávala nás tam i Aljona s rancem a kytarou, coby poslední člen výpravy. Nasoukali jsme do Fordu Tranzit tu naprosto příšernou hromadu krámů pro 11 lidí (každý s 33 kilogramy, katamarány o váze 23, 28 a 12 kg a 7 pádel) a po nákupu potravin pro vodácký výlet jsme opustili Irkutsk.

Další cesta vedla přes Bajkalské jezero a dál směrem na Orlik. O půlnoci jsme tam dojeli, postavili stany a padli do spacáků.

Spali jsme na břehu Oky a ráno rozpačitě koukali na mocný veletok, ve kterém teklo asi 150 – 200 kubíků. Celý sjížděný úsek do pasjolku Zima, odkud se dá odjet vlakem nebo autobusem do Irkutska, je dlouhý zhruba 280 km.

Během pošmourného rána jsme zabalili, oddělili vodácké věci a potraviny od věcí do hor a čekali na Baira. Všechno jsme naložili do jeho uralu a pak jsme kolem několika obětních svatých míst, kde se v klidu mísí budhismus se šamanismem, dojeli k jeho příbuznému a nechali tam veškeré krámy na vodu.

K termálním pramenům Chojto Gol, kde na nás měli čekat koně, to bylo ještě asi 50 km. Asi po čtyřech kilometrech se silnička změnila v cosi, co se dá těžko popsat. Rány do spodku, do karoserie, padání do jam a bažin, vyprošťování uralu navijákem, opětné padání do jam. Strach z možného převrhnutí, mořská nemoc, neustálé rány do hlavy, nohou a zadku způsobily, že jsme vyprázdnili rychle další lahev a brzo usnuli.

Výlet na koních

Další den jsme dojeli do významného střediska Chojto Gol, skládajícího se z betonového bazénku asi 5 x 2 m, kde se dalo jenom dřepět v teplé vodě. Po poledni se přihnalo 11 koní a dva burjatští jezdci, vypadající jako nájezdníci Čingischána. Nakonec na koních jeli všichni kromě Honzy a Evy, ti si nechali nést jenom bágly a určitě nelitovali. Občas sedali na koně i oni, protože byla místa, kde se nic jiného dělat prostě nedalo. Bažiny, brody přes říčky a potoky nebo krpál – tam jsme se pak museli nějak vystřídat. Obcházení těchto míst by trvalo děsně dlouho.

Řada z nás, včetně mě, na koni nikdy neseděla, ale zvládnout zdejší koně jde kupodivu mnohem rychleji, než by člověk očekával. Koně s námi krásně stoupali od Chojto Golu vzhůru do hor. Ten den jsme vystoupali asi do 2300 m n. m., kde už nebyla skoro žádná vegetace, jen bažiny a skalnatý terén. Po překonání hřebenu jsme se dostali až do Údolí vulkánů. Široké údolí a uprostřed něj tři malé, asi 100 metrů vysoké sopky s kráterem jak vymalovaným. Tady jsme zůstali přes noc.

Celý výlet na koních trval čtyři dny, čili o dva dny méně, než jsem počítal, díky změně trasy. Ta naše byla pro koně neschůdná. Celá trasa byla moc hezká, hory malebné, krásné bylo i údolí řeky Zombolog a také jezera, kterými tahle řeka protéká.

Poslední den jsme dorazili k burjatskému letovisku, kde se během léta pasou koně. Ti naši jako by cítili, že už jsou doma, začali i přes váhu nás i našich batohů dokonce klusat. Že by to bylo zase tak příjemné, říct nemůžu. Drncalo to snad víc než Bairův ural.

Vydáváme se na Oku

Postavili jsme stany a další den se podle úmluvy objevil Bair i s uralem. Odvezl nás pro vodácké krámy a později na soutok řek Senca a Oka Sajanská. Jídlo jsme koupili v Orliku, nahlásili jsme na ruské MCS naše splutí a v sobotu 6. srpna se začalo s vyhledáváním a porážením vhodných stromů na výrobu dvou rámů pro katíky přivezené z Čech. Koupený Urex měl aluminiový rám, který bylo třeba jenom sešroubovat.

V neděli jsme pak navázali všechny krámy doprostřed katíku a vyrazili to všechno odzkoušet. Ujeli jsme 20 km a zůstali na noc na soutoku řek Zombolog a Oka. Bylo krásně teplo, voda čistá, průzračná.

Ráno jsme vyrazli na Oku, bylo cítit, že má tah, ale žádné drama. Peřejky, na březích louky a pastviny, v dálce hory a na břehu občas vesnice. Do jedné z nich jsme zašli na pivo, bylo jasné, že to bude pro příští dny poslední.

Dojeli jsme k horám, které úplně uzavíraly cestu, a na poslední chvíli jsme si všimli úzkého kaňonu, kam řeka mizela. Na břehu bylo krásné tábořiště, a tak jsme tam zůstali a koupali se. Zkoušeli jsme chytat ryby, ale bez úspěchu, na rozdíl od místních Burjatů, kteří nějaké mřenky chytili.

První soutěsky

Ráno jsme vlítli do soutěsky a začal tanec. Nejdřív přišly tzv. šivery, ale byla to spíš taková houpací záležitost, i když velikost vln byla značná. Domluvili jsme se, že peřeje „parogy” budeme prohlížet. Měli jsme detailní popis plavby i s mapou, kterou vytvořil nějaký ruský vodák. Ještě v Čechách mě Luboš Seyček varoval, že vody mívá Oka hodně, že to dost silně potáhne a že tam, kde je na mapě napsáno „přistát a prohlédnout”, to máme určitě udělat. No, tak do první peřeje jsme to udělali. Do peřeje Tři geologové jsme vlítli, aniž jsme stačili přistát. Řeka měla tah jak sviňa a my se ocitli v peřeji podobné Loučovické kaskádě, jen těch kubíků tam nebylo 25, ale 20… Dvoumetrové vlny i jámy, které vypadaly hrozivě, ale nejvíc nás zaskočilo to šílené množství vody. Nejsme na takové průtoky zvyklí. Posádky nebyly vůbec sjeté, a půlka lidí pádlovala navíc na jiné než „své“ straně a bylo vidět, že jezdíme debly či kajaky – horkotěžko jsme hledali společný rytmus. Dávala nám zabrat i váha katíku, čtyřky totiž vážily se vším všudy tak 650 kg.

Peřej stíhala peřej, odpočinková místa vlastně nebyla a my se přiblížili k nejhorší peřeji Okinskij parog. Vypadala dost hnusně, a tak jsme se rozhodli ji přetáhnout. Lehce se to řekne, ale v tom neschůdném, kamenitém terénu jsme těch 600 – 700 m tahali přes hodinu.

Po 300 metrech další, Burjatskij parog! Ten jsme sjeli, ale to už vydatně pršelo a my se rozhodli zůstat na břehu přes noc u tzv. Muzea. Na břehu písčitá pláž, dál stromy a na nich připevněné všechny možné a nemožné věci. Stará balalajka, mlýnek na maso, záchranný pás, pneumatika, eletrický vařič – a všude pěkně napsáno, která skupina to tam nechala. Pršelo, pak lilo, my postavili stany, udělali střechu nad ohněm, všichni ještě v mokrých neoprenech, a pili jsme vodku a vášnivě diskutovali o prožitém dnu a o dnech dalších. A lilo a lilo, a to asi až do jedenácti, kdy jsme zalezli do stanu.

Voda začíná stoupat

Ráno jsme viděli, že voda stoupla o 40 cm, ruská skupina, jež přijela asi v 11 dopoledne, to potvrdila. Byli našeho věku a měli slušivé „atombordely” z armádních zásob. Jejich výbava byla tak na naší úrovni z roku 1955, ale budili dost tvrdý dojem. Že prý ještě dvě peřeje pojedou, ale nechce se jim kvůli dešti.

Když voda stoupla o metr a po plážičce ani stopa, dorazila pětičlenná skupina Bělorusů a utábořili se vedle nás. Tři z nich byli na vodě poprvé, jeden jezdí štreky a pátá účastnice Táňa seděla uprostřed katíku na rancích a pevně se držela, protože neuměla plavat. Vyklubali se z nich bezva lidi, chodili k nám k ohni a zpívalo se při kytaře. Další den zase lilo a voda už stoupla o dva metry a dosáhla skoro k prvním stromům. V odpoledních hodinách Vojta vzal satelitní telefon a oznámil na MCS vysokou vodu v kaňonu Oky. Pak zavolal i českému konzulovi do Jekatěrinburgu a nahlásil mu naši situaci.

Třetí den voda začala zaplavovat les, odhaduju, že v řece teklo 500 – 600 kubíků. Konzul nám oznámil, že o nás MCS ví a že vyslalo dva záchranné týmy. Jeden jede po řece, druhý prý jde pěšky přes hory. Když jsem se podíval na ty alpské štíty, co trčely v kolmých stěnách snad 1000 – 1200 m nad námi, padlo na mě zoufalství. Říkal jsem si v duchu, že když bych měl jít pěšky, ušel bych asi 2 km denně, ale spíš bych po dvou dnech prostě zdechnul. Záchranný vrtulník nepřicházel v úvahu, v kaňonu nebylo kde přistát.

Odpoledne někdo vykřikl: „To je průser!”. Ve vodě plaval loďák, hezký, žlutý, za ním pak ještě další tři nebo čtyři. A skutečně, asi 500 metrů proti proudu u protějšího břehu vznikl jakýsi ostrov, kde pobíhalo pár lidí v plavkách. Pak jsme zjistili, že jich je asi šest a tahají na ostrov raft. Informovali jsme českého konzula, že se tu objevila další skupina ztoskotanců, a on nám řekl „Aha, to budou asi záchranáři”. Nebyli, byla to vodácká skupina odněkud z Ruska, ale měli obrovské štěstí, že je to pláclo na ostrov. Minout ho, jako jejich bagáž, tak se utopili. Ta šílená voda měla 8 °C. Později jsme se dozvěděli, že vyrazili v ten den na vodu (!!!), soutěska je vcucla jak vysavač a oni nedokázali na 20 kilometrech vůbec přistát, až je obrátil Okinskij porog, a po 700 metrech plavání je to pláclo na ten ostrov. Neuvěřitelná klika!

Úspěšná evakuace

Další den už voda nestoupala. Vojta zase před polednem zavolal konzula, který mu sdělil, že před dvěma hodinami pro nás vyletěl vrtulník z Irkutska. Hned jsme se vrhli do balení, ale v tom momentě už byl slyšet vrtulník MI 18. Nejdřív letěl na ostrov ke ztroskotancům, pak ale zjistil, že naše skupina “inostrancev” je na břehu. Zůstal stát ve vzduchu, vyskočil záchranář, řekl: „Vemte jen dokumenty a budete evakuováni.” Pak dovolil ještě batoh a my dokázali zabalit snad 90 procent věcí, jen vodácké nepotřebnosti a katamarány jsme tam museli nechat. Objali jsme se s Bělorusy, řekli, ať si vezmou všechno, co budou chtít, oni nám pomohli s krámy na břeh a požádali nás, jestli bychom nevzali Táňu. Jasně že ano, tak i Táňa naházela pár věcí do rance a vtáhli ji taky na palubu. Na ostrově nabrali ještě jednu Rusku ze ztroskotané raftové posádky. Bělorusové na nás ještě zavolali, že budou čekat, jestli opadne voda, a pokud ano, tak nám naše věci přivezou.

Ve vrtulníku jsme se dozvěděli, že v Burjatii došlo k nejhorším záplavám za posledních 17 let a že se evakuovaly i nějaké vesnice. No, pohled dolů nám to potvrzoval. Po 400 km letu jsme doletěli k Irkutsku, bylo vidět, že tam jsou některé městské čtvrti úplně pod vodou. Záchranáři byli sympaťáci, dali nám své jídlo, vysadili na louce za letištěm, řekli „sčastliva” a nechtěli od nás ani peníze, ani pasy, ani žádná jména, prostě nic. Skoro začínám věřit, že nás vytáhli zadarmo, možná v rámci těch záplav.

Náhradní plán

Co teď? Museli jsme přeorat celý program, najednou jsme měli 7 – 8 dní času a nevěděli, co s ním. Odjeli jsme na Bajkal na ostrov Olchon. Hezká destinace. Bajkal je skutečně nádherně čistý, dá se v něm koupat a chodit po krásném břehu, borovými, průchodnými lesy. Letovisko Chuzin je sice zaprášená vesnice, ale s atmosférou westernu. Byli jsme tam dva dny a fakt se nám tam líbilo.

Hezké to prý bylo i u jeden den vzdáleného městečka Listvjanka na jihu Bajkalu, kde z něj vytéká mohutná Angara. Má to být něco jako Špindlerův Mlýn zasazený do probouzejícího se ruského kapitalismu. Fantasmagorické hotely, sídla kšeftů s možnými i nemožnými krámy. Pár lidí šlo na pěšárnu po břehu, jiní šli do hospody nebo do muzea.

Já šel s Vydrou a Aljonou asi 8 km pěšky podle hezké studené řeky Angary. Hlavním účelem vycházky byla návštěva centrály MCS v nedalekém městečku. Holky chtěly moc a moc vědět, co se stalo s našimi Bělorusy. Byly v telefonním kontaktu s Táňou, která mezitím odjela do Novosibirska a čekala, až ji kamarádi zavolají a řeknou, co a jak. V centrále nám řekli, že běloruská skupina už z tabořiště pod Burjatským parogem odjela. Howgh.

V šest hodin večer zadrnčel Aljoně telefon. Byli to Bělorusové, volali nám z pasjolku Zima, ležícího pod horami na řece Oce u transsibiřské železnice. Ti hrdinové svázali jejich katamarán s naším největším dohromady, vytvořili obrovský vor, doprostřed navázali všechny jejich i naše věci, jak slíbili, a nechali se hnát proudem až do pasjolku Zima. Tam všechny naše věci zabalili, dotáhli k nádraží, bylo toho skoro 120 kilo, zaplatili 30 eur za uskladnění a zavolali nám, kde si máme bagáž vyzvednout. Pak odjeli za Táňou do Novosibirska a dál do rodného Gomelu.

Všichni jsme z toho úplně zkoprněli a koukali na sebe s otevřenými ústy. Ruku na srdce, kdo z nás by to pro cizí lidi udělal? Takže mám s Rusy další výbornou zkušenost a bylo by velice, ale velice nefér o tom nenapsat. Teď jen řešíme, jak se jim odvděčit, teď je řada na nás.

A dál? Vydra, Aljona, Petr Toman a já jsme odjeli via Irkutsk 300 km na západ do toho městečka Zima. Hnízdo neladné, na břehu řeky Oky, která valila s neztenčenou silou dál, ale s hezkým nádražím. A tam skutečně byla celá ta hromada našich věcí. Nám šlo hlavně o půjčené katamarány, náhradní pádla jsme tam nechali stát. Vlakem jsme se pak drncali asi 6 hodin hezkou, kupodivu značně osídlenou jihosibiřskou krajinou až do Irkutska za ostatními. V kempu na břehu malé říčky (před týdnem měla také o tři metry víc) jsme sušili naše zachráněné věci a znova všechno vážili a rozdělovali mezi sebe. Chodili jsme do blízkého kiosku na pivo a sušené ryby a občas jsme to řízli vodkou, česnekem a cibulí.

Nakonec jsme ve zdraví a se všemi svými věcmi nasedli do letadla a vrátili se do Evropy.

Myslím si, že nám to všem docela stačilo, dospěli jsme k názoru (až na tři mladé výjimky), že už v našem věku máme s podobnými akcemi vybráno. Když dojde k záplavám/požárům/zemětřesením a jiným katastrofám, tak jim už nedokážeme čelit s takovým optimismem, jako lidi o 20 – 30 let mladší. Pojedu třeba plachtit na Jadran nebo do Baden Badenu, Mariánek či lázní Poděbrady a budu vykládat užaslému publiku, jak jsme honili medvědy na Omulevce nebo slaňovali z vrtulníku nad rozvodněnou řekou Sibiře, ale to prosím jedině se sklenkou červeného Trollingeru a v uctivé vzdálenosti od místa dobrodružných akcí.