Objevování divokovodních řek africké Tanzanie a Malawi

Můj jihoafrický kamarád Dewet měl v hledáčku oblast severně od jezera Njasa, neboli Malawi. S délkou 580 km a šířkou 75 km je devátým nejrozlehlejším jezerem světa. Leží mezi státy Malawi, Tanzanie a Mozambik. Severně od tohoto jezera se do výšky 2981 m tyčí druhý nejvyšší vrchol jižní Tanzanie, činná sopka Mount Rungwe, která ovlivňuje klima celé oblasti.

Tanzanie

Náš výlet začíná na Nilu v Ugandě, kde si půjčujeme auto a vydáváme se na 2500 km dlouhou cestu napříč Tanzanií. Kajaky na střeše budí pozornost. Řekl bych, že za cestu přes Tanzanii nás policejní hlídka staví vícekrát než za celý můj život. Někteří si chtějí jen popovídat s neafričany, jiní chtějí peníze, většinou za úplné prkotiny. Člověka to kolikrát pobaví, když debatuje o absolutním nesmyslu s tanzanskými policisty. V první řadě je třeba být trpělivý, usměvavý a uznat svoji chybu. V momentě, kdy po vás už dvacátá hlídka chce 20 USD, v sobě trpělivost hledáte obtížně. Někdy se s pomocí drobné lži pokutě vyhneme, jindy ne.

Vše ještě umocňuje přechod hranic, který trvá dlouhé hodiny a bez uplácení se přes ně dostanete jen velmi těžko. Ještěže v tomto mumraji můžete narazit například na pouličního prodejce chips & omelet – usmažené brambory s vajíčkem, a hned je veseleji.

Po třech náročných dnech na cestě dorážíme do jediného kempu nedaleko města Rungwe – Bongo camping, který se stává naším útočištěm na celý následující týden.

Když jsme řešili termín, kdy do této oblasti letět, vyhledali jsme si průměrné srážky za posledních několik let, podle čehož by v období na přelomu března a dubna měla končit dešťová sezona. Počasí se ale nedá úplně předvídat, takže jsme se trefili do silně deštivého měsíce a všechny řeky mají vody více, než by si člověk přál.

Druhý den za námi přilétá Palo Andrassy, kterého vyzvedáváme na hranicích Tanzanie a Malawi. Několik dní jezdíme místní klasiku a zkoumáme vysoké vodopády. Tak trochu jsme zaváhali s dobrou vodou, protože následující dny už je na většinu vodopádů vody moc.

Celkem jsme měli vytipovaných osm řek pod Mount Rungwe. Čtyři z nich vzhledem k vodním stavům a šíleným bahnitým cestám vzdáváme rovnou a vydáváme se na řeku Lufu, která teče nádherným kaňonem přímo pod vulkánem. Celý den trávíme zkoumáním kaňonu a bohužel, ač řeka vypadá nádherně, do ní kvůli kolmým stěnám, které znamenají nemožnost prohlížení, nenasedneme.

Třetí den si spravujeme náladu na bezejmenné řece. Hluboký nepřístupný kaňon, neprůchozí džungle, hodně vody a naložené kajaky, kdybychom měli na řece strávit dlouhé dny, což se nakonec nestane a hned první den se dostáváme na vysedací most.

Další misí je hraniční řeka mezi Malawi a Tanzanií, na kterou se vydáváme po neuvěřitelných peripetiích s porouchaným autem a po dvou dnech strávených dohadováním s Afričany. Spíme v hamakách přímo u řeky a bohužel se vyplňuje předpověď – vytrvalý déšť po několik dnů. Přes noc se řeka mění v čokoládovou masu hrnoucí se korytem, opět nenasedáme.

Zhruba v polovině cesty zastavujeme v jedné vesničce, načež nás odchytí skupinka mužů, kteří tvrdí, že jsou zaměstnanci vlády a vyžadují po nás povolení ke vstupu do této oblasti, které pochopitelně nemáme. Vysvětlujeme jim, že jsme běžní turisté a sjíždíme řeky na kajaku, načež nás nařknou, že jim chceme otrávit řeku. Odvádí nás do nějaké oficiální budovy, kde sepíší protokol a dožadují se částky asi 100 USD. Po hodině dohadů odcházíme chudší o 20 USD. Dalších pár hodin dobrodružné jízdy na boda boda a konečně dorazíme do města. Kluci na motorkách odvedli naprosto skvělou práci a s úsměvem se loučíme.

Následující den překračujeme hranici do Malawi, což je opět akce na celý den. Nejen trable s potřebným papírováním za auto – jakousi silniční daň, pojištění, celní poplatky za to a tamto, ale hlavní problém je, že ugandský řidič Imran nemůže do Malawi jen s občanským průkazem. Dolary přesvědčí celníka sepsat dokument o tom, že nás doprovází pouze na deset dní po území severní části Malawi a už si to pádíme po jedné z nejchudších zemí na světě.

Malawi

Po pár kilometrech přijde klasická vojenská pasová kontrola a najednou se na nás vojáci usmívají a vše jde naprosto hladce. Skok z Tanzanie je až neuvěřitelný. Napříč Malawi vede silnice podél jezera. Až k hraničnímu přechodu s Tanzanií. Nicméně po Malawi není téměř žádný provoz. Místní mají maximálně kola, ale zejména chodí pěšky. Jsou neuvěřitelně milí, srdeční a usměvaví.

Podél jezera je rozeseta spousta kempů, takže není problém najít místo, které nám bude na několik dnů útočištěm. Oproti Tanzanii je komplikovanější sehnat ve vesnici večeři, ale protože se nacházíme u jezera, které je tu důležitým zdrojem práce a potravy, dáváme si grilovanou rybu.

V Tanzanii prší tak, jak to bývá typické v tropických oblastech – ráno je nejhezčí počasí, kolem oběda se pomalu začne zatahovat a navečer začíná pršet (někdy až do rána). Přímo u jezera Malawi je to naprosto jinak. Velice brzy ráno, obvykle ještě za tmy, se zatáhne a začíná pršet. Kolem desáté hodiny se protrhávají mraky, pozdě odpoledne je krásně a celou noc naprosto vyčištěná obloha a nádherné hvězdy.

K řece Denbo vyrážíme daleko do džungle. Na nasedacím místě to vypadá jen na lehce vyšší vodu, takže balíme věci do kajaků a vyrážíme. Konečně jsme zase na vodě.

Ihned přichází spousta parádních peřejí. Velká většina se dá jet na oči, občas prohlížíme, ale vše jedeme a je to skvělé pádlování. Po několika hodinách dojíždíme k přítoku, který řeku zdvojnásobuje. Už tak má relativně vysokou vodu, natož teď. Rozhodujeme se zakempovat. V podvečer vyšlápneme kousek onoho přítoku a svezeme se na bahnité řece.

Navečer potkáváme u řeky domorodce, se kterým se dáme do řeči. Na klasické první otázky, zda-li jsou v řece krokodýli či hroši, odpovídá negativně. Když se ptám na hady, rozesměje se, mávne rukama a říká, že jich je tu spousta. Černá mamba a zelená mamba. S vykulenýma očima polknu a obezřetně se vydáváme k našemu tábořišti.

Nedaleko vede malá cestička, po které po chvilce dorážíme k osadě s pár chatrčemi. U jedné si hraje skupinka dětí. V jiné chatrči vaří postarší dáma, která nám velice pěknou angličtinou vysvětluje, že žila s rodinou ve velkém městě, ale neměli práci, tak se přesunula do této osady, kde žije s manželem a pěti dětmi. Otec od rodiny chodí každý den dvě hodiny do uhelného dolu za prací, žena se stará o děti. Zve nás k večeři, dostáváme jejich každodenní stravu – kukuřičnou kaši s fazolemi. Chci jí dát peníze, ale odmítá, tak je schovávám v hrnečku v kuchyni.

U přítoku řeku opouštíme. Tvrdá práce šplhání a tahání kajaků na házečkách, ale po dvou hodinách jsme na cestě. Dojdeme do malé osady, kde se nám podaří domluvit se s místními, kteří nám pomohou k silnici. Cestou vidíme spodní kaňon a padá nám brada, jak nádherná řeka by to byla s příznivějším vodním stavem. Protože musí Dewet co nejdříve odletět domů, nepřemýšlíme nad žádnou jinou průzkumnou variantou a vracíme se do kempu.

Poté, co nás opouští Dewet, s Palem řeku Denbo prozkoumáváme na mapách podrobněji a rozhodneme se vydat se tam znovu. Mezitím se vypravíme na zdánlivě lehkou řeku Rukuru v širokém přístupném údolí, která je skvělou variantou na odpoledne. Zhruba 10 km, průtok kolem 100 kubíků, některé peřeje až WW IV+. Člověk se zde rozhodně nenudí. Nejvíce znervózníme, když na jednoduché hluché pasáži potkáme rybáře a na naše klasické dotazy nám odpoví, že tu před několika dny viděli hrocha. Najednou přes lehké pasáže pádlujeme s Palem u sebe a velice svižně. Poučka od zkušených zní: držet se dle odhadu v co nejhlubší části řeky. Pokud bude mezi hrochem a kajakářem méně než 50 metrů, rozhodně pádlovat co nejrychleji ke břehu a utéct – hroch přes den z vody obvykle nevyleze.

Na Rukuru musíme i několikrát prohlížet, ale jakmile je člověk zabraný do pádlování a řešení starostí kolem peřejí, přestane myslet na nějaká zvířata. Rukuru nás velice mile překvapila, takže je co pádlovat, kdyby Denbo měla opět moc vody.

Před druhým pokusem na Denbo v marketu u silnice nakupujeme hromadu banánů, avokádo, dokonce se nám daří sehnat i smažené pečivo. Na nasedacím místě vidíme, že je vody trochu méně a mraky se kolem hor netočí tolik, jako při našem předešlém pokusu. Dojedeme k místu, kde jsme prvně tábořili. Levostranný přítok nedává téměř žádnou vodu, což nám vyčaruje úsměv na tváři a vydáváme se prozkoumat následující soutěsku. I když je vody mnohem méně, soutěska vypadá šíleně. Naším plánem ale je tento krátký úsek přenést a nasednout na řeku pod ním.

Nad ránem se klasicky přežene nějaký ten déšť a s trhajícími se mraky balíme a vyrážíme. Peřeje lehce přitvrdí, nicméně stále v mezích našich možností. S polednem vyleze ostré slunce a skvělé pádlování je doplněno obrovským vedrem. Peřeje nadále přitvrzují, prohlížíme velice často a pomalu se dostáváme k místu, které jsme si vyhlédli na satelitních snímcích. Za dvěma zatáčkami se kaňon opět zavře a přijde trojnásobně prudší klesání. Dle satelitních snímků je jasné, že tam bude i nějaký vysoký vodopád.

Rozhodujeme se, co dál. Po krátkém průzkumu objevujeme cestu, dokonce sjízdnou autem, a za chvíli jsme u horníků, kteří nemají problém naložit nás na korbu a odvézt. Jsme jen dva, pouštět se do spodního kaňonu nehodláme.

Poslední den na vypádlování dáváme náš oblíbený úsek na Rukuru. Šťastní, že jsme nevyrušili žádného krokodýla či hrocha, si užíváme velkých peřejí. Loučím se s Palem, který jede do hlavního města Lilongwe, a mě čeká přes 2000 km do Ugandy.

S Imranem jedeme v kuse čtyři dny a tři noci. Asi nejnáročnější cesta, co jsem kdy v životě zažil. Africké cesty jsou šílené. Jedete po silnici, na které se dá bezpečně jet 100 km/h a z ničeho nic se bez varování změní v polňačku s obrovskými dírami a auto je jak na tankodromu. Přes mnoho dohadů s policisty na hranicích se nám podařilo i s porouchaným autem dostat do Ugandy a mně i na letiště.

Jsem upřímně šťastný, že sedím v letadle, ale rozhodně to stálo za to. Byla to náročná výprava v každém ohledu. Cítím, že si musím dát pauzu od Afriky a už se těším, jak si odpočinu na řekách v Norsku.

Praktické informace

Kdy a jak letět? Těžká otázka, protože období dešťů se dle místních poslední roky výrazně posouvá. Začne pršet v listopadu, přestává v květnu. Dá se letět do Lilongwe – hl. m. Malawi, ale nelétá tam žádná společnost, co bere za rozumné peníze kajaky. Lepší je letět do Tanzanie (Dar es Salaam).

Tanzanie – Vízum při vstupu do země je 50 USD. Měna je Tanzanský šilink (TSH); 1 USD = 2200 TSH. Chips and omelet 2000 TSH; voda 1200 TSH; 1 kg banánů 500 TSH; ubytování v kempu 10 000 TSH/den.

Malawi – Vízum při vstupu do země je 70 USD. Měna je Malawijská kwacha (MWK); 1 USD = 700 MWK. Jídlo na ulici 1500 MWK; voda 1000 MWK; 1 kg banánů 200 MWK; ubytování v kempu 5 000 MWK.

Povinné očkování – žlutá zimnice, k tomu doporučuji žloutenku, břišní tyfus a vzteklinu. Vzít s sebou kvalitní repelent, případná antimalarika koupit na místě – účinnější a mnohem levnější.Pádluje se v krátké bundě, případně lehké tenké bundě.