Průjezd Prahou na kánoi jsem Radce sliboval a líčil v barvách už loni. Na splutí teď v půlce studeného dubna jsem v mejlech lákal všechny spřízněné mokré duše – aby se mi od několika z nich dostalo ujištění, že je to úplně vynikající nápad, ale zrovna jim do toho něco vlezlo…
Více než jednou větou se tématem zabývali jen dva přátelé. Honza Šup mi popsal způsob překonávání všech tří jezů na trase a Číňan poslal mobily na zdymadla a povídání o bystě „Bradáče“ u Karlova mostu, o které pověst praví, že „Když voda k Bradáčovým vousům dosahuje, tu ona Pražanům až po krk teče, a když Bradáčovi do huby teče, tu ona Pražany z bytů vyhání.“
Je zvláštní, jak se já, vodák pádlující 50 let, dám tak snadno oblbnout a začít i přímo na místě uvažovat jinak jen proto, že někdo popsal snadnost zdolání vodní překážky příznivě…
Stejně tak „Die erste Phase“ k jezu Jiráskárna, kterou jsme si velmi užívali. Přenesení po chodníčku na smíchovské straně bylo snadné a paměť foťáku se úspěšně plnila kýčovitými záběry z vody – tu Tančícho domu, tu Národního divadla či věže Mánes.
Že by ten kontakt mohl být úplně těsný si vůbec nepřipouštím. Dokonce ani ve chvíli, kdy Radka se mého nečekaného protivodního náklonu nějak lekla a ještě ho vylepšila, čímž jsme okamžitě palubou v úhlu 90° k hladině. TO SNAD NE!!!… byla moje poslední myšlenka před ledovou koupelí.
Plaveme a já žasnu. Tohle se přece může stát jen úplnejm idiotům! Okamžitě mi dochází, že doplavat ke břehu s lodí bude hrozná dřina, protože je celá pod vodou a na hladině jí drží jen loďák připnutý ke šprajcu. Křičím na Radku plav ke břehu! Načež mne šokuje dýchavičnou odpovědí: kam ke břehu? Asi blouzní, protože k tomu pravému u Novotného lávky je 300 metrů a vidím tam jen kolmé zdi. Stejně obludná stěna tvoří ovšem břeh i na straně naší – takže mi až večer objasnila, že nevěděla ke kterému jejímu konci plavat dřív. Bylo opravdu třeba se rozhodnout rychle, protože od Karlova mostu na nás jela výletní loď směřující ke zdymadlu a já začal polykat andělíčky v zoufalé snaze nepustit zadek lodi táhnoucí mě ke dnu.
To už máme diváky i z druhé strany. Kapitán vyhlídkového plavidla nás sice minul, ale teď má asi další pranici s kormidlem, protože se mu padesát Japonců nahrnulo k oknům na naší straně, aby si nás zvěčnili. Konečně jsme zachráněni, jelikož Vodácký Bůh se už na ty blbce nemohl dívat a seslal jim těsně u zdi pod nohy mělčinu. Výletní škuner sice zrovna přejíždí moje pádlo, ale loď mám už napůl vylitou, takže si pro něj mohu dojet.
1/ Nekazit si plavbu machrováním, že tohle snadno sjedem – zvláště pak v dubnu a nepříliš oblečen.
Ahoj Barásku,
omlouvám se, to fakt nebyla zlomyslnost. Už si nepamatuju, za jaký vody jsem to jel, bylo to na kajaku, ale řikal jsem si, že by to šlo i na otevřence – tak asi nešlo. O vylejváni jsem nepřemejšlel, možna, ze nejbližší mohlo být u řady tučňáků hned vlevo, ale možná jsou vysoko nad vodou. Doufám, že nejsi mstivej. Letošni předsednictví Klubu Pitomců máš jistý. Pozdravuj Radku, jestli váš vztah přežil, tak je ryzí.
Duben – ještě tam budem.
Až bude ke smutku kanálníků vod října do listopádu stuštěnej trojskej jez, tak po přenešení Štvanice je v levym rameni pěkná rychlá voda s vlnama pro Prahu nad Trojou zcela netypická.