Divočinou Aljašky na jih až k polárnímu kruhu – 3. díl, plachetnice

Od Arrigetch jsme pluli dál až k jezeru Takahula. Tohle jezero není přímo na Alatně, takže zatímco holky, vybaveny pepřovým sprejem, zůstaly u lodí, kluci se vydali skrz houští hledat jezero. Našlo se, i perfektní místo pro tábořiště. Plán na třídenní zastávku zněl: vyprat oblečení i sebe (přece jen i merino časem začne smrdět), napéct chleba a postavit plachetnici.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Cože? Plachetnici? Ano, čtete správně, plachetnici. Náš plán byl totiž překonat spodní tok Alatny, kde už je řeka hluboká, klidná a meandruje, na plachetnici. Nejdřív jsme si ji ale museli postavit. Chtěli jsme spojit naše tři nafukovací kánoe v jakýsi „trimarán“. Věděli jsme, že dřeva na spojení lodí, palubu i stožár bude u řeky dost. Dopředu jsme ale museli vymyslet, kolik s sebou vzít lan a šňůr, abychom všechno svázali pevně dohromady a ještě zbylo na lanoví pro plachty.

Ale to hlavní byly samozřejmě plachty. Kupovat nové, to bychom se nedoplatili. Tak jsme sháněli různé použité nebo staré, až jsme narazili na jednoho hodného pána, který dříve plachty šil a měl doma několik starších, a ten nám za rozumný peníz jednu velkou přešil na menší hlavní plachtu a kosatku. Ještě několik malých kladek, objímky pro uchycení plachet ke stožáru, a nakonec vlajku.

Tohle všechno jsme táhli s sebou. U jezera Takahula jsme se tedy pustili do hledání vhodných klád a jejich opracovávání. Nejdůležitější byl stěžeň, který musel být co nejvíc rovný a hladký, aby se po něm dala vytahovat hlavní plachta. Zbývalo vymyslet pohyblivé upevnění ráhna, abychom mohli s hlavní plachtou i otáčet.

Těště se na Fjolls Expedition na letošním festivalu OBZORY 12. – 13. 11. 2016 v Praze Čerstvé expedice, známé osobnosti, důkladné know-how a praktické rady pro milovníky všelijakých aktivit v přírodě, inspirace, exotické jídlo, večerní koncert, skvělá atmosféra, místo, kde se potkávají fajn lidi… vše na jednom místě v Praze (Filozofická fakulta UK), o víkendu 12. – 13. 11. 2016. www.FestivalObzory.cz

Když byl materiál nachystán, dotáhli jsme všechno k řece a začali stavět. Spojit lodě, vztyčit stožár s lanovím, položit palubu a nakonec vztyčit vlajku. To, co zprvu vypadalo jako nejšílenější nápad, se stalo skutečností. Náš trimarán jsme pokřtili Sirius (na počest slavné severské hlídky). Nalodili jsme se, kormidelníka posadili na záď, kapitána na příď a vypluli.

Když chcete plachtit, potřebujete vítr. Ideálně boční. Poměrně dobře se jezdí i na zaďák, proti větru se někdy dá křižovat, ale musíte mít kýl a pořádné kormidlo. Malý háček je v tom, že Alatna na svém dolním toku meandruje. Ideální vítr pro nás by se tedy musel točit stejně s proudem, což se samozřejmě nestalo. Obvykle jsme museli pádlovat proti větru, načež jsme v ohybu vytáhli plachty, nabrali rychlost a lehce a tiše dopluli až k ohybu příštímu. Tam jsme ještě chvíli křižovali, pak skasali plachty a zase začalo pádlování. Dovedete si jistě představit, že nám jedna půlka meandru připadala podstatně kratší, než ta druhá.

Někdy jsme se ale jen tak nechali unášet proudem a užívali si pohodu na palubě. Rybařili jsme, vařili za jízdy nebo se kochali okolní přírodou.

Na břehu postupně přibývalo medvědích stop, někde to připomínalo dokonce dálnice. To proto, že se medvědi stahovali k řece, aby vyhlíželi svůj hlavní zdroj potravy – lososy. Ti touhle dobou táhnou z oceánu do rodných tůněk, aby se tam vytřeli. A když konečně dorazili až sem do vnitrozemí, poštěstilo se nám pozorovat, jak je medvědi v tůňkách loví. To člověku běhá mráz po zádech, když se s takovým zvířetem potkáte v jeho království!

• 250 kg zásob – základ tvořil kuskus a ovesné vločky, slavnostní oběd byla čočka nebo těstoviny. Všechno jídlo jsme nakupovali až v Americe. Nejtěžší bylo sehnat plechovku s dobrým masem. Jídlo jsme měli pečlivě rozpočítané a rozplánované na každý den. Ryby, houby a brusinky pak byly příjemným bonusem navíc. Nedá na ně spoléhat. Na druhou stranu jsme také nešli do extrémů a vyšetřili jsme místo i na mouku, abychom si mohli v divočině upéct chleba (viz box Pár receptů).

• Vařič – zejména na rozvodí bychom si jinak neuvařili ani čaj. První oheň jsme mohli rozdělat, až když začaly v okolí růst alespoň keře.

• Lékárničku, Bear spray, moskytiéry a repelent – ten nejsilnější, co na Aljšce měli, s obsahem detolu 90 %.

• Kotlík, nůž, filtr na vodu, pilku, sekeru, drátek, kombinačky, repair kit na lodě… a velkou roli tesa pásky.

• Foťák, dron a solární panely na nabíjení.

• Kontejnery proti medvědům – bez nich by nás do národního parku ani nepustili.

To už jsme se ale blížili ke konci naší plavby. Ještě nás ovšem čekala malá krizovka se satelitním telefonem, který jsme s sebou měli půjčený. Odmítl totiž jakkoli volat nebo posílat esemesky, posílal jenom e-maily. Komunikace s pilotem o místě vyzvednutí tak byla poměrně složitá a my byli dost překvapení, když pro nás místo hydroplánem přiletěl kolečkovým letadlem a mával na nás, ať mu uhneme z pláže, aby mohl přistát. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a my se dostali v pořádku zpátky k autu.

My, Fjollové, prý máme víc štěstí než rozumu

Možná je to pravda. Aljašce se povedlo si nás ochočit. Chtěli bychom toho ještě tolik povědět. O tom, jak nádherná byla dvojitá duha, o všech barvách, které mají hory při západu slunce, o tom, jak se skoro nemůžete nadechnout, když se ponoříte do ledovcově modré vody Alatny, o žluté řece nebo o losích shozech, rosomákovi, bobrech, kačenách a vlkovi, písečných plážích a meandrech, které jsou v mapě, ale řeka si už našla nové koryto.

Ale všechno nejde napsat na papír. Odlesky těch chvil možná zahlednete na fotkách a na videu, ale nejlepší bude, když se také vydáte někam na cestu. My, Fjollové, teď a tady slavnostně slibujeme, že jsme nejeli naposledy.

První díl trilogie o expedici na Aljašku hledejte pod názvem Kontinentální rozvodí.

Druhý díl trilogie o expedici na Aljašku hledejte pod názvem Arrigetch Peaks.