Ve třetím dílu našeho seriálu se podíváme na dětské oddíly, které se zabývají vodní turistikou. Najdeme tu širokou paletu možností od skautů, pro které je voda jen doplňkem k další pestré činnosti, až po kluby, jejichž činnost si moc nezadá s těmi závodními.
Vodní skauti
Hranice pro vstup do oddílů vodních skautů se pohybuje od šesti let. Ti nejmenší začínají na pramicích a postupně přecházejí na otevřené kánoe. Úroveň vodácké výuky je v každém oddílu jiná, hodně záleží na tom, jak moc vodácky zkušený je tým vedoucích. „Většina vedoucích skautů jsou rekreační vodáci, sjíždějící maximálně terény obtížnosti WWII či WWIII,“ říká David „Cedník“ Svoboda, kapitán střediska. „Někde se děti naučí jenom nejnutnější dovednosti, které jim ale naprosto vystačí ke sjíždění běžných turistických řek na otevřené lodi. Odhadem tak deset procent vedoucích má zkušenosti s divokou vodou, například ze slalomu, a dětem to aktivně předává,“ dodává Svoboda.
Na našem webu najdete i další články s tematikou pádlování s dětmi. Přečtěte si je:
Jedeme na vodu s dětmi! Jak na to?
Na vodu s (malými) dětmi. Jak? A proč?
Jedeme prvně na vodu, co byste doporučili pro rodinu s dětmi?
Děti na vodě – vodní turistika a rafting (právě čtete)
Děti na vodě – začínáme se slalomem
Děti na vodě – rychlostní kanoistika
Hodně rodičům napoví množství času, které děti na vodě během pravidelných schůzek stráví. Není na škodu se nenápadně poptat, jak jsou na tom vedoucí s bezpečností na vodě. Jestli mají děti na sobě při každém tréninku plovací vesty a jestli se začínajícím vodákům vštěpují základy bezpečného chování na vodě včetně záchrany plaváčků.
Základy jachtingu
Ovšem pozor, děti se ve skautu neučí na pramicích jenom pádlovat. Na větších vodních plochách se s nimi učí také plachtit. „Pramice mají od výrobce přípravu na ukotvení stěžně, takže se oplachtí a může se vesele vyrazit s větrem v zádech,“ popisuje tuhle výhodu Svoboda. Dokonce se pořádají i závody oplachtěných pramic pod názvem Skautské mistrovství České republiky v jachtingu. Je to ale spíš okrajová záležitost.
Voda jako rekreace
Skautské, ale i ostatní turistické oddíly zaměřené na vodáctví jsou tak vítaným cílem rodičů, které chtějí, aby si jejich ratolesti užily pestrou činnost turistického oddílu, ale současně se naučily základy pádlování pro prázdninový rodinný výlet na Vltavu, Lužnici nebo jinou klasickou českou řeku.
Turisté i závodníci
Další variantou jsou turistické oddíly, které mají jako hlavní zaměření divokou vodu. Tady se zase můžeme setkat s velkými rozdíly v úrovni vodáckého tréninku. Na jedné straně jsou vyloženě „rekreační“ oddíly podobné skautům, na druhém konci spektra najdeme kluby, jejichž příprava i program si nezadá se závodními oddíly, třeba slalomářů.
Výchova ke spolupráci
„My se nacházíme někde uprostřed,“ říká vedoucí turistického oddílu mládeže TJ Bohemians Jiří Klíma. „Vodě se věnujeme hodně, ale před individuálními dovednostmi upřednostňujeme spolupráci dětí. Trénujeme je proto hodně na deblech, kde musí navzájem spolupracovat, ty starší automaticky vychovávají a učí své mladší kamarády. Je to sice na úkor výkonnostního růstu jednotlivců, ale nám nejde o to vychovávat závodníky. To mohou jít děti do slalomového oddílu, který má šatnu hned naproti naší klubovně a se kterým jsme personálně propojeni.“
Spolupráce je výhodná pro oba oddíly. Turisté mají záruku, že se jim budou věnovat trenéři, kteří divokou vodu opravdu velmi dobře znají. Slalomáři si zase mohou vyhlédnout vhodné talenty, které pak mohou plynule přejít do závodního klubu.
Výhra není to hlavní
Pro turistické vodácké oddíly se pořádá seriál závodů Českého poháru vodáků. Závodící turisté se vydají na české klasiky – Sázavu, Blanici, Svratku, Úhlavu, Teplou, Střelu či Hamerák.
„Na tyhle závody jezdíme s cílem děti něco naučit, a ne je uštvat,“ dodává Klíma. „Jedeme v tempu, ale využíváme to jako příležitost k tréninku s důrazem na techniku při průjezdech brankovišti či zajímavými peřejemi.”
Rafty raději později
Lákavě vypadá možnost posadit děti do raftu. Na první pohled stabilní a bezpečné plavidlo je ale pro dětské ruce těžké a neobratné. Pro pravý požitek z jízdy je nutné ovládnout jízdu na pevné lodi. Pochopitelně, posadit dítě do raftu se zkušenou posádkou a umožnit mu sjet vodu, kterou by na pevné lodi nezvládlo, není na škodu. Ale trénovat děti na raftu a čekat, že se naučí jezdit na vodě mít pro ni cit, je špatná cesta. Zkuste si vzít pracovní rukavice ze stavby skládat s nimi malé kostičky lega.
Těžko se na raftu mohou učit řídící záběry, když jejich odhození či přitáhnutí s člunem nic moc neudělá. Navíc je zde ve hře ještě zbytek posádky, takže začínající rafter může snadno získat pocit, že on to dělá úplně nejlíp ze všech, ale ti ostatní mu to kazí.
Pokud ale mají děti průpravu z pevných lodí, kde se naučí správně provádět záběry, není důvod, proč raft nezařadit do přípravy. „Je ale důležité se kromě pevných lodí věnovat také celkovému rozvoji tělesné zdatnosti,“ vysvětluje Vratislav Šembera, který se dlouhodobě mladým raftařům věnuje ve východočeském Letohradě. A jeho svěřenci mají na svém kontě řadu úspěchů včetně medailí z evropských či světových šampionátů. „Děti se musí vést ke sportu jako takovému. Ani v létě se nevěnujeme pouze vodě, v zimě jezdíme na běžky a snažíme se vyhnout příliš brzké specializaci.“
Šembera navíc přidává ještě jeden argument, proč se nebát posadit do raftu i mladší děti. „Když na něm budou jezdit od mala, nebudou mít pak problém na něm jezdit i později. Kdežto v pozdějším věku už by bylo těžší je tlačit ke spolupráci a koordinaci s dalšími třemi či pěti kamarády. Daly by spíš přednost individuálnímu sportu.“
Průprava na pevných lodích má navíc jednu praktickou výhodu: vyřeší kolísající počet dětí, které dorazí na trénink. Kdo se nevejde do raftu, sedne si na kajak, singla nebo deblovku. Stejně tak nemusí posádka zůstat plonková, když jí náhodou nedorazí minimální potřebný počet pádlerů.
Na raftu se oficiálně může jezdit od dvanácti let, ale většina závodů je pro starší děti. Na Víru, Orlici, nebo Sázavě se ale malé děti neztratí. Jistotu jim do začátků může dodat trenér sledující je z povzdálí na kajaku pro případ nouze.
Jízda na raftu vyžaduje souhru posádky, která umí loď ovládat, má zkušeného šéfa, který posádce velí a koordinuje ji. V opačném případě je výsledkem zhusta pouze pot a utrpení, nikoliv radost z jízdy. Průběžný dohled trenéra je proto nezbytný, po závodě by měl se svými svěřenci dopodrobna rozebrat jejich chyby. Jedině tak se něco naučí, posunou se dopředu a rafting je bude bavit. Než to posádce začne „trochu jezdit“, trvá to cca 3-5 měsíců. Výchova špičkové juniorské posádky pak zabere zhruba 4 roky.
