Děti a kajak – kdy, jak, s čím a proč začít

Příběh rodiny Kodadových

V naší rodině na kajaku jezdíme všichni, proto ani naše děti nemají příliš na výběr. Samozřejmě dělají i jiné sporty, ale stejně je předem jasné, kam to celé směřuje.

Svým dětem se snažíme maximálně věnovat a co nejvíce je sportovně rozvíjet od nejútlejšího věku. Škála sportů, kterým se věnujeme, je opravdu pestrá, ale nic nepřeháníme a děti se nesnažíme nutit k „výkonům“. Naopak. Postupně s nimi v různých směrech přidáváme úměrně tomu, jak je to baví a kolik toho aktuálně zvládnou. Někomu občas přijde, že na něco zbytečně spěcháme, ale náš názor je takový, že čas strašně letí a je zbytečné se začátkem sportování u dětí vyčkávat.

Aby to bylo konkrétnější – máme dva syny ve věku šest a tři roky. Protože starší se naučil jezdit na kole i lyžích už ve dvou letech, říkali jsme si, že když bude mít odpovídající vybavení (což u výše zmíněných sportů není problém opatřit), může začít rovnou pádlovat i na kajaku. Svůj první kajak a vodácké vybavení tedy měl ve dvou letech. Moc mu to ale nešlo a s kajakem si většinou spíš jen hrál u břehu. O hodně víc ho bavilo jenom sedět v kajaku u někoho z rodičů, vozit se a občas si zkusit „pádlovat“ a je pravda, že takhle jsme v začátcích strávili spoustu času.

Jen co mu ale byly tři roky, samo od sebe se to zlomilo a úplně přirozeně na jaře začal pádlovat, ovládat kajak a dokonce jezdit rovně. První opravdová řeka, kterou sjel, byla Lužnice ze Suchdola na Majdalenu – není to stojatá voda, ale zároveň na ní nejsou žádné výrazné peřeje nebo třeba větší vlny. Myslíme si, že takováto řeka, tedy tekoucí, ale ne peřejnatá, je pro učení dětí v tomto věku naprosto ideální. Meandrující tok je neustále zaměstnává, ale když už s lodí umí trochu pracovat, zvládnou to nebo jim dospělý trochu pomůže. K tomu je fajn, když je cestou nějaké to atraktivní místo (písečná pláž a podobně) na zastavení a odpočinek.

Od doby, kdy jsme zvládli Lužnici, pomalu zvyšujeme obtížnost podle toho, jak to synovi vyhovuje. Hlavně ho do ničeho netlačíme, když nechce, prostě nepádlujeme. Jenomže ta touha objevovat okolní svět – v našem případě sjet peřej – tam je. Když si není jistý, což se ze začátku stávalo často, ptá se: „Táto/mámo, sjedu to?“. Pak je to těžké rozhodnutí na rodičích a je potřeba pečlivě zvážit, do čeho ho pustíme, abychom mu vodu zbytečně nezošklivili, ale taky aby „to nebylo málo“.

Na řekách syn obvykle jezdí jako první, rodič ho jistí zezadu – máme ho tak stále pod kontrolou a můžeme mu dávat povely. Zároveň se díky tomuto přístupu mnohem lépe naučí číst vodu, než kdyby jen kopíroval něčí lajnu. Když vidíme, že je před námi nějaká těžší peřej (pohybujeme se ale pořád na lehkých terénech), chytneme ho za bok lodi a sjedeme to spolu.

V podstatě od začátku jezdí na lehoučké (3 kg) lodi, která se snadno ovládá a také dítě naučí mnohem většímu citu na tekoucí vodě. Z našeho pohledu a osobní zkušenosti je těžká plastová loď pro děti naprosto kontraproduktivní. Jednu takovou „dětskou speciálku“ jsme v začátku měli a velmi rychle jsme ji zavrhli. Dítě má sice (falešný) pocit, že toho sjede víc, je to ale jen proto, že těžká loď (měli jsme dětský kajak Mini Me od výrobce Soul Waterman) má větší dopřednou energii, takže toho víc projede, aniž by pro to dítě muselo cokoliv udělat. Kajak, který máme (Joy Kayaks Rocket) jsme na světovém trhu nedokázali najít, a tak nás napadlo, že bychom si ve spolupráci s dědečkem (Tomáš Zástěra, renomovaný výrobce rychlostních a sjezdařských lodí (firma Zastera Racing) a celoživotní vodák) malý a lehký dětský podle našich představ vyrobili sami. Nakonec se nám to podařilo, myslíme si, docela obstojně a později jsme ještě přidali dětské kompozitové kajakářské pádlo. Jak starší syn rostl, tak došlo i na větší model kajaku, který jsme pojmenovali Apollo. Nyní tyto lehoučké kajáčky vozíme v autě vždy, když se jedeme v létě koupat a kluci se na nich skvěle vyblbnou. Výhodou taky je, že kajaky sami unesou, což je pro ně určitě lepší pocit, než když jim lodě musí odnést rodiče.

Víme, že intenzivní kajakářský trénink není pro děti úplně zdravý. Proto jezdíme se starším synem pádlovat na maximálně 30 min jednou nebo dvakrát za týden. Rozhodně nejde o žádný seriózní trénink, v podstatě se syn jenom vozí a my mu u toho občas něco poradíme nebo ukážeme. Naštěstí nás zatím poslouchá, nechá si poradit a snaží se rady hned aplikovat. Pokud jedeme řeku, vyloženě si s vodou sám od sebe hraje, hledá vlnky a vracáky. Věřte, že takový pohled je pro pádlující rodiče skutečná radost.

Druhý syn měl kajak už od jednoho roku. Sám v tomhle věku ještě pochopitelně pádlovat nedokázal, ale rád v kajaku jenom seděl a koukal na bráchu, jak se projíždí. Ve dvou letech už dokázal udělat pár záběrů a dokonce dokázal kousek ujet rovně. Nyní mu jsou tři – začal hezky pádlovat a přejede i proud, na který jezdíme do bazénu s protiproudem do Sušice spolu s partou dalších dětí. Děti se během „tréninku“ vzájemně motivují a v teplé vodě dělají velké pokroky i ty, kterým se na řece moc jezdit nechtělo.

Netroufáme si říct, co je ideální cesta, a nejspíš to bude i docela individuální, ale pohybujeme se mezi hodně vodáky, a když vidíme ostatní, kteří se svými dětmi začínají pádlovat až v pozdějším věku, máme pocit, že s tím mají mnohem větší problémy. Často se dětem do kajaku nechce nebo jim učení trvá déle.

Závěrem bychom rádi popřáli všem rodičům mnoho úspěchů při výchově nových kajakářů a hlavně připomněli základní pravidlo: nikam nespěchat! Každé dítě je jiné a potřebuje svůj čas. Nejdůležitější je, aby to děti bavilo a nadšení jim vydrželo, ideálně už navždy.

Vybavení, se kterým jezdíme

– bunda s neoprenovým zakončením na krku a rukávech Hiko YOUNG GUN
– dětské neoprenové boty Hiko RAFTER
– vesta Hiko BABY V.2
– helma B-Twin – univerzálka i pro další aktivity (kolo…)
– celotělový neopren Agama NEMO Superstretch
– lodě Rocket a Apollo a dětské kajakářské pádlo Joy Kayaks 

Naše oblíbené dětské řeky

– Sázava Týnec – Pikovice
– Vltava z Vyššího Brodu
– Trnávka (Želivka) od slalomového kanálu dolů
– Jizera – Paraplíčko
– slalomový kanál Brandýs Nad Labem
– Blanice
– Salza
– Soča – z Kobaridu do Tolminu (super ve 3 letech na učení), od soutoku s Korytnicí do Srpenice (v 5 letech)
– Saalach – různé úseky
– přes zimu Sušice bazén s protiproudem, kde také pořádáme kurzy kajakování rodičů s dětmi

Jaký je názor profesionálního trenéra vodního slalomu a několikanásobného otce Michala Buchtela?

Trénink nebo zábava? Když hovoříme o dětech do 5 let, slovo trénink rozhodně neznamená to, co si pod ním většina lidí představí. V tomto případě by mělo jít především o to, jak děti zabavit, unavit, jak je namotivovat k akci a přirozeně rozvíjet. Od zábavy s rodičem, kamarády nebo sourozenci a blbnutím na pláži u řeky či jezera, přes rodinnou turistiku na tekoucí řece až k základům vlastního pádlování, a teprve poté ke sportu jako takovému. Za mě tato cesta vede přes poznávání a objevování přírody, poznávání vodního prostředí, jeho zákonitostí a krás, vede přes budování pozitivního vztahu k pohybu jako takovému, k pohybu venku, ke kladnému vztahu k přírodě. Co se týče pohybových základů, nevede cesta rovnou do kajaku, ale přes různé pohybové kroužky a aktivně strávená odpoledne nebo víkendy s rodiči a dětmi venku, ať už na kole, na hřišti s míčem, v bazénu, na stěně, na lodi…

Proč to tak je? Děti potřebují ke svému optimálnímu pohybovému rozvoji všestrannost. Pod tímto pojmem se skrývá obratnost, odhad, rychlost reakce, orientace v prostoru, rozhodování, schopnost vyhodnotit situaci, dále fyzické předpoklady jako síla, rychlost, vytrvalost a rovněž odvaha a houževnatost. Jízda v kajaku je aktivitou, kde se všechny tyto vlastnosti skloubí dohromady a učit se je jen onou danou činností nikdy nebude lepší než začít obecně rozvíjet pohybové schopnosti, vytvořit si širší základnu pohybových dovedností a ty na kajak přenést, a teprve poté je ještě dále rozvíjet.

To už se ale nacházíme ve věku od nějakých 6-7 let. Můžeme říct, že teprve v tomto věku se jedná o první fázi skutečného tréninku, která se nazývá etapa seznámení se sportem. V tomto období, jemuž se přezdívá „zlatý věk motoriky“, dítě akceleruje své pohybové schopnosti a naučené dovednosti tréninkem. I zde je ale třeba dbát na to, aby byl trénink vyvážený a přiměřený věku! To by měly zajistit oddíly a přípravky, ať jde o jakýkoliv sport. Ambiciózní rodiče dětí v tomto věku najednou vidí jejich „talent“ a většinou začnou svá dítka tlačit k ještě vyšším výkonům. Dost často ale děti přemírou tréninku a hlavně soutěžního tlaku unaví, a když se dítě dostane do puberty, raději věnuje svůj volný čas něčemu jinému.

Nicméně kolem věku 7-8 let je nejvyšší čas začít uvažovat nad tím, ke kterému sportu bude dítě tíhnout, a pokud si myslíme na dosahování těch nejvyšších met, není již na co čekat. Trénink by však měl být stále zábavný, rozvíjející především techniku a taktiku daného sportu, i když pestrá paleta doprovodných pohybových aktivit postupně připravujících dítě po fyzické i psychické stránce na další etapy sportovního tréninku nesmí chybět.

Další významné milníky jsou kolem 14. a 19. roku, kde se jedná o přechod ze základního tréninku na trénink specializovaný a poté na trénink vrcholový. Ze studia sportovního tréninku víme, že existují dva přístupy.

• Jedním je ranná sportovní specializace, při které se dítě přizpůsobuje tréninku, je s ním jednáno jako s dospělým a trénink je zaměřený na výkon a rychlé dosažení cíle.
• Druhým je trénink přiměřený věku. V tomto případě se trénink přizpůsobuje dítěti, jeho psychice a aktuálním fyzickým předpokladům. Více než o výsledek jde o prožitek a budoucí výkon je chápán jako perspektivní cíl.

Faktem je to, že oba přístupy vedou k cíli. V mnohých sportech a odvětvích převažuje ranná specializace a v televizi pak vídáme náctileté olympijské vítěze. Někteří z nich ale ve 20 letech ukončují své kariéry, třeba ze zdravotních důvodů či kvůli syndromu vyhoření. Druhý přístup představuje delší, avšak komplexnější cestu, na jejímž konci naleznete sportovce, kteří jsou zdraví, psychicky vyrovnaní, a kteří také dosahují nejvyšších met. Na sportovním výslunní se většinou udrží daleko déle a někdy jsou z nich i sportovní legendy. Svým dalším působením v oblasti sportu nebo jen aktivním a pozitivním přístupem poté podporují a ovlivňují další generace.

Je jen na vás, jak své dítko povedete a jakou cestu podpoříte. Divoká voda je krásný, ale velmi specifický outdoorový sport a není pro každého a v každém věku. Přiměřeným kontaktem v raném věku můžete své ratolesti rozšířit obzory a připravit ho na cestu kajakáře. Může se ale taky stát, že nepřiměřeným kontaktem dítě nechtěně na dobro odradíte.

Michal Buchtel také radí, jakou vodáckou výbavu pro děti volit

Ať už plánujete jet s dětmi na vodu a vézt je jako porcelán na kánoi či raftu, nebo zahájit pokročilejší vodáckou přípravu, podobně jako já nebo Kodadovi, určitě byste měli dbát na výběr adekvátní vodácké výbavy. Hiko Sport jako tradiční výrobce vodáckého vybavení samozřejmě myslí i na ty nejmenší děti a určitě si u něj přijdete na své.

Já se svými dětmi mnohé produkty zkouším ještě dříve, než jdou oficiálně do prodeje a než se ukončí jejich vývoj. Když vidíme, že se v tom děti cítí dobře a že střih a funkce odpovídá záměru a dětem se věci líbí, jdeme do toho.

Podle účelu bychom mohli rozdělit dětskou výbavu na vestu, neopreny, funkční prádlo a suché nebo slangově „splash“ topy.

Pokud hodlá vaše dítko spíš skákat do vody, neustále z lodě vystupovat a zkoumat říční dno nebo pokud je už voda obtížnější a očekává se třeba i rozplavba, doporučuji určitě mít vhodné neoprenové boty s pořádnou podrážkou. V Hiku máme dětskou kopii oblíbeného modelu pro dospělé – botky RAFTER. Dále potom dětský neopren typu Long John – LIL JONY, který je vyrobený ze 4mm e.prenu po vzoru dospělého neoprenu. Doplnit se dá neoprenovou bundou NEO 3.0 j. Neopreny nedoporučuji v případě, že děti spíše sedí v lodi a ani na ně necákne.

Pokud půjde o cákance a občasný přeliv větší vlnou, doporučuji využít raději „splash“ topy LIL SENDER a YOUNG GUN – nylonové kalhoty s laclem a bunda s neoprenovými manžetami jsou vyrobeny z materiálu ION a jsou podžehleny. Zachytí i větší spršky nebo nepřízeň počasí, podobně jako polosuchá nebo základní výbava pro dospělé. Jako spodní vrstvu můžete dle okolní teploty nebo teploty vody zvolit dětskou řadu oblečení TEDDY jr., které je již stálicí v arzenálu Hika.

Pokud praží slunce a voda je teplá, jedeme všichni nalehko. Pro děti je pak vhodná řada oblečení LIL Shade s UV ochranou. Může sloužit jako chladivá vrstva a ochrana před sluncem nebo jako tenčí vrstva pod suchou bundu či kalhoty.

Pro pokročilejší malé vodáky nebo v případě, že neopreny ani LIL SENDER už nestačí, nabízí Hiko dětský suchý oblek JUNO, který je odlehčenou verzí suchého obleku z našeho nejlepšího materiálu AIR4. Manžety na krku i rukávech jsou vyrobeny z pružného neoprenu s „glide skin“ (leštěnou) úpravou na vnitřní straně. Díky tomu jsou velmi příjemné, snadno se přetahují přes hlavu i ruce a skvěle těsní. Navíc zajišťují perfektní tepelný komfort.

Snad nejdůležitější částí vybavení každého vodáka je záchranná vesta. Vesta BABY V.2 ve třech velikostech uspokojí malé vodáky téměř od nejmenších miminek až po starší děti a zajistí klid rodičům. Sáhnout ale můžete i po sportovnějších modelech ve velikosti XS. Vhodným produktem může být vesta SWIFT nebo nový model, se kterým se vytasíme na letošní sezonu a bude to trhák i pro dospělé – vesta PLAYER.

Protože na vybavení záleží, neváhejte dětem dopřát adekvátní a komfortní výbavu. Odměnou vám bude úsměv na tváři vašich ratolestí a taky se třeba dočkáte toho, že s vámi příště znovu pojedou.

Míra a Pája Kodadovi

Pája je bývalá reprezentantka ve vodním slalomu a v posledních letech úspěšná závodnice v extrémním kayakingu, ale má za sebou taky nějakou tu expedici. Míra je živoucí legenda české divokovodní scény. Společně pořádají Devils Extreme Race a také vychovávají (nejen k vodáctví) dva syny.

Michal Buchtel

Trenér elitních vodních slalomářů. V minulosti u Victoria VSC a české reprezentace, aktuálně působí u juniorského národního družstva. Zároveň již více než 10 let známou tváří značky Hiko, kde aktuálně působí v oblasti rozvoje obchodu, marketingu a zastává pozici funkčního experta. Trojnásobný otec. Takže dětem, vodě, tréninku a vodáckému vybavení „trochu“ rozumí.