Je leden. Měsíc červených nosů a eskymáků. Na tekoucí vodu vyrážejí jen opravdoví odvážlivci nebo dobrodruzi, kteří se vydají na cestu do teplých krajů. My ostatní vodáci se musíme spokojit s vanou, v lepším případě s bazénem. A v tom nejlepším s lodí v bazénu. Upřímně, pozorování vodního víru v odtoku vany je sice pro vodáka v zimě zábava, ale pořád tomu něco chybí.
Když v práci řeknu, že jdu o víkendu na eskymáky, musím se smát. Nevodáci jaksi nechápou. Nechápe ani můj textový editor. Pořád mi vnucuje příslušníka etnické menšiny s velkým E. Kolegové v práci si sice nemyslí, že bych se vypravila kamsi na sever na lov Eskymáků, nicméně jim uniká význam toho, že si vezmete loď do bazénu a dobrovolně padáte i s lodí do vody hlavou dolů.
Dřív jsem tuto kratochvíli také brala jako jakési zpestření zimy a myslela si něco o nedočkavcích, kteří bez vody nemůžou vydržet. Tentokrát jsem to pojala jako trénink.
Počítala jsem to. Na eskymáky do bazénu chodím už více než 10 let s malými přestávkami. A pokaždé mám pocit, že začínám znovu.
Trocha teorie:
Eskymácký obrat je záchranný manévr (obvykle jednočlenné) posádky po převrácení zavřeného sportovního plavidla, nejčastěji kajaku.
Dále se na Wikipedii dočteme: Při převrácení otevřené lodě, například dvoumístné turistické kánoe, dojde okamžitě k zalití vnitřních prostor lodi a posádka vypadne do vody. V tomto případě nezbývá než doplavat i s pádly a převrácenou lodí ke břehu, tam ji vylít a převrátit zpět. Celý záchranný proces je pracný a zdlouhavý, ale v létě na klidných vodách zhruba do WW I až WW II není nebezpečný a nevyžaduje ani nějaké zvláštní schopnosti.
Zcela jinak je tomu v zavřeném kajaku. Vodák je spojen s lodí šprajdou, takže loď ani po převrácení nezatopí voda, ale vodák je hlavou ve vodě, nemůže tedy dýchat a navíc na divoké vodě hrozí úder kamenem do hlavy. Jediným řešením pro začátečníka je takzvané vykrysení, tady strhnutí šprajdy z lodi, vysunutí nohou a vyplavání. Mnohem elegantnějším řešením je eskymácký obrat.
Dosud jsem krysila (navzdory relativně pevnému spojení s lodí šprajdou). Vloni jsem zkusila mnohem elegantnější řešení. Eskymácký obrat. Jenže se mi nepodařil. Několikrát. Nakonec vždy zvítězila začátečnická varianta. Mám v živé paměti radost souputnice z oddílu, která poprvé zvedla na singlu na řece. A přála jsem jí to, ale taky trochu záviděla.
Vloni na Blanici jsem už byla blízko. Povzbuzena tatínkem a kamarádem jsem na jezu skočila do vracáku a udělala protináklon. Ukázalo se, že jsem byla moc rychlá a v tu ránu jsem se ocitla hlavou dolů a špička mé lodi v proudu. Respektive pod padající vodou. A protože se už několik let snažím přesvědčit, že eskymáka umím, alespoň jsem se o něj pokusila. Obvykle totiž vystupuji z lodi ještě před jejím převrácením. Tentokrát jsem poslušně zahučela hlavou pod vodu, nachystala pádlo a máchla. Jenže do hloubky a zasekla se o dno. Lehce vystrčila hlavu z vody, abych se nadechla a pak zahučela zpátky. Už mi to připadalo moc dlouhé. Strach z toho, že na mě někdo seshora skočí, sílil. Ještě jsem slyšela horečné povzbuzování vodáků z vracáku a učinila poslední pokus zvednout pádlem o dno. Vzdala jsem to a odplavala.
Mám brášku. Jezdí dobře, ale neeskymuje. Jezdí na těžší vodu než já, ale jakmile přijde těžké místo, zdolá ho s lodí na rameni (pokud to tedy jde). Přitom by zvládnul mnohem víc. Já nepotřebuji jezdit na těžší vodu, než jezdím. Ale chci si ji užít. Jízdu na lyžích si vyloženě užívám a tak mám pocit, že něco podobného mě přece musí potkat i na vodě. A mám pocit, že eskymák by mi k tomu mohl pomoci.
Víte, že člověk má dělat nějaký návyk minimálně 20 dní po sobě, než si na něj zvykne? Představa, že budu 20 dní po sobě nasedat na loď na Sázavě, v zimě, nabalená do zimního neoprenu a dělat eskymáky mi přijde poněkud zvláštní. Jednak mi to můj pracovní režim neumožňuje a za druhé mám doma dvě malé děti, kterým by se asi moc nelíbilo, že se jim maminka po večerech ráchá v Sázavě. Máme ji sice jen 5 km od domečku, ale myslím, že by mě za chvíli odmítli každý večer rozmrazovat.
Naštěstí pořád ještě existuje bazénová varianta. Zde nevychází 20ti denního opakování, ale budu to muset zvládnout i bez toho. Mým cílem je udělat 200 eskymáků za bazénovou sezónu. Zatím jich mám 104, tak doufám, že to zvládnu. Mám asi tak 95% úspěšnost.
Těch 5% jsem získala tehdy, když mě nikdo nejistil v bazénu. Najednou zase ta klasická panika: strhnutí šprajdy z lodi, vysunutí nohou a vyplavání. Takže navyšuji cíl: těch zbylých 96 eskymáků zvládnout na bazéně osamocená, bez záchrany. Je to vlastně taková analogie k jiným činnostem v mém životě. Mám problém se do něčeho vrhnout po hlavě a věřit, že to zvládnu sama, když mě nikdo nejistí. Budu na tom muset ještě zapracovat. A proč tedy nezačít právě eskymákama?
Jsem zvědavá, kolikrát budu z bazénu lovit loď (ale konec konců je to také trénink, ne?) A pak konečně zvládnout toho prvního na řece.
Přeji i Vám, ať se vám v novém roce eskymáci daří, a zároveň, ať jich nemusíte dělat tolik.
Pokud jste nečetli předešlé články věčné začátečnice, podívejte se na to jak začínala, na její zkušenosti z Vavřince a Hameráku, i na zkušenosti se sekajakem.
text, foto a kresby: Kateřina Měrková
To pude kam chodíš eskymovat? Bych ti pomohl poladit morál když už sem te myslím učil na seakajaku tak muzu poradit aj s tim eskymakem:) Had