Ne, nebojte se. Nebudu tady psát o angličtině nebo cizích jazycích obecně. Jsem věčná začátečnice na vodě. Zřejmě každý z vás je v něčem věčný začátečník a stejně tak já. V ostatních oblastech mého života jsem to překonala. Na vodě ne.
A stejně, jako u většiny z vás, nastal moment, kdy jste to chtěli změnit. I já s tím chci něco udělat. Řeknete si: to je jednoduché. Čapni loď a pádlo a alou na řeku.
Tak pro Vaši informaci: na vodu jezdím od malička. Nejdřív na dětském táboře (pravda na pramici, ale pádlovat jsem se naučila), pak s „novým“ tatínkem na rodinnou vodu, pak se „starým“ přítelem na deblovce a nakonec sama. Na kajaku. K vodě mám v zásadě kladný vztah. Plavat jsem se naučila, pravda, až ve třinácti, ale nějaký čas jsem (wind)surfovala a hodiny plavání na střední jsem také překonala.
Na vodu se mnou jezdí hodní kamarádi, kteří se mi snaží radit a něco mě naučit. Když se navíc jedná o kamaráda fešáka, je hned učení zábavnější a mnohem víc se snažím. Jenže za týden už mi to zase nejde. Učit se mě snaží i můj tatínek, ale znáte, jak to vypadá, když vás něco učí rodiče. Myslím, že už to docela vzdal.
A nemyslete si. Teorii zvládám celkem dobře. Vím, co je náklon, vracák, válec, závěs, házečka i břehulák. I díky HYDROmagazínu, který s radostí hltám, se v teorii pravidelně zdokonaluji.
A pak přijdu na řeku nebo na kanál (ano i tak daleko jsem ve snaze něco se na vodě naučit došla), přijde první pidipeřejka, já ji dvakrát přejedu a ŽBLUŇK. Zase plavu. Přesně vím, kde soudruzi udělali chybu, ale příště ji udělám znovu.
Apropó. S tím kanálem. Naposledy jsem si raději vyrobila ukrutnou křeč v noze, abych tam nemusela. Tedy moje tělo ji vyrobilo, ale víme, jak to s těmi myšlenkami je, že?
Naposledy jsem byla na Úhlavě. Tak trochu ponechána svému osudu, bez mých oblíbených učitelů. Jela jsem v klidu dolů, před jezy se děsila té výšky, na jezu většinou nadšeně výskala a překonala bez ztráty kytičky i ten spodní záludný stupínek. Brankoviště jsem prosvištěla šťastná, že mě žádná branka netrefila a pak čekala v nejbližším, dostatečně velkém vracáku. Musel být hodně velký, abych v něm zaparkovala. Moc jsem si to užila.
Na vodě by se měl člověk cítit jistě. Musím přece vědět, že když budu potřebovat zastavit, tak se prostě vejdu támhle za ten kámen a basta.
A tak to chci konečně změnit. Čeká mě Hamerák. Tam se tedy raději stanu součástí týmu pořadatelů, než bych jela vršek. Oproti minulým rokům si ale beru loď a mám v plánu splouti alespoň spodní část z Dvorečka do Jindřiše. Kaskády bych dala tak na deblovce, ale nějak se mě nikdo nechce ujmout, přestože háček jsem dobrý. Občas tedy trochu moc kecám, ale umím i makat. A Vavřinec? Ten taky dám. A v zimě budu zase pilně trénovat eskymáky. Tak Ahooooj na vodě!
