Jezero Toba je největší a nejhlubší zatopený sopečný kráter na světě. Jeho délka dosahuje 100 km, šířka 30 km, hloubka až 529 metrů a rozloha 1 264 km2. Největším ostrovem jezera je Samosir s rozlohou 530 km2, který je spojen s pobřežím mostem přes úzký průplav a je centrem kmene Bataků, kteří nezapomínají na svoji lidožroutskou minulost. Jezero Toba se nachází na severní Sumatře v nadmořské výšce 910 metrů. Tolik dostupné informace.
Jezero je odvodňováno řekou Asahan do Malackého průlivu. Je na ní řada hydroelektráren, které regulují průtok. Na několika místech jsme si vychutnali jízdu na raftech přírodou, kterou u nás nemáme.
Tato oblast je stále živou částí zeměkoule. Indonésie má 150 dýmajících činných sopek. V blízkosti jezera Toba jsou známé zejména dvě sopky. První z nich je Sibayak (2 212 m n.m.), na kterou pravidelně děláme výstupy, protože je v současné době nečinná. Dvakrát jsme na vrcholu čekali na východ slunce. V okolí je několik termálních bazénů, kde po náročném výstupu a sestupu relaxujeme. Druhou je sopka Sinabung (2 460 m n.m.). Je to stratovulkán, který po téměř 400 letech vybuchl po naší návštěvě v roce 2010. Když se chystáme na Sumatru, většinou o sobě opět dává vědět. Pašík mě podezřívá, že za to mohu já, neboť jsem po výstupu na Sibayak odmítl na „nezajímavý“ zelený kopec jménem Sinabung vystoupat a asi jsem tím sopku urazil.
Toba je magické nádherné jezero a je vlastně povinností při našich cestách na Sumatru tam strávit několik dní. Vzhledem k nadmořské výšce je i tady na rovníku u jezera příjemné klima. Sladká, čistá a teplá voda je ideální nejen na pádlování. Stali jsme se tady takovými průkopníky sportovního pádlování, které je díky našim indonéským kamarádům stále populárnější. Na jezeře se pádluje poměrně hodně na tradičních dlabankách, ale jen za účelem obživy, což je lov ryb.
Naše poslední cesta na Sumatru měla mezinárodní účast. Já s Pašíkem, tři kamarádi z Rakouska a nepostradatelný domorodec Rahmad, z kterého jsme za posledních několik let udělali zdatného kajakáře. Během plánování cesty jsme si uvědomili, že musíme trochu změnit původní plán, abychom byli „světoví“. Vydat se z Parapatu oproti původnímu plánu na druhou stranu. Tato část jezera nám totiž chyběla v dokončení jeho obeplutí. Dohodli jsme se, že jsme asi prvními na světě, kteří na sportovním plavidle toto jezero kompletně objeli. Sice na etapy, ale objeli. Navíc máme za sebou i pádlování kolem ostrova Samosir. Vím, že to na žádný zápis do Guinessovy knihy rekordů nebude, ale prostě nás těší ten pocit. Sportovci se neustále honí za prvovýstupy či prvosjezdy a my máme náš prvoobjezd.
Tentokrát odlétáme s kamarády z Rakouska z vídeňského letiště. V Medanu na nás čeká Rahmad s minibusem, který budeme mít po dobu pobytu k dispozici. Tím je naše skupina pro letošní rok kompletní. První zastávkou je řeka Asahan. Na raftech sjíždíme nejkrásnější část řeky. Pak se přesouváme do Parapatu, kde máme připravené kajaky. Dva debly (bohužel) a dva singly. Naskládat vše pro dva lidi do jednoho kajaku je problém, a tak musíme jeden vak uvázat na palubu. Toho jsme se tak trochu obávali, protože víme, že kajaků je tady málo. Ale jak říkávám: „špatný kajak je žádný kajak“, a tak si pomalu zvykáme. Jedu s Pašíkem, jak jinak. Bez „slepeckého psa“se neobejde. Michael dělá společnost Rahmadovi a Christoph s Andym si ukořistili singl kajaky.
Konečně pádlujeme a poznáváme nepoznané pobřeží jezera. Den rychle utíká, a tak je nutné najít místo, kde přespíme. To je ale velký problém. Ani Rahmad to tady nezná. Pobřeží je strmé, skály padají kolmo do jezera a jsou zarostlé naprosto nepropustnou vegetací. Jsme přeci v kráteru sopky. Projíždíme všechny zátoky, ale najít kousek rovné plochy se nedaří. V jedné zátoce je vesnice. Hned se stáváme zájmem dětí pádlujících na novodobých dlabankách. Jsou vyrobené z přepůlených plastových sudů. Prostě pokrok nezastavíš. Okamžitě se chytají našich kajaků a nechávají se táhnout. Tuto vesnici jako možnost hledání místa k noclehu jsme vyloučili. Na náš vkus je tady hodně lidí. I nábřeží je plné. Vzbuzujeme jejich zájem, a tak radši pokračujeme dál. Jedeme dál a situace vypadá dost beznadějně. Snad nebudeme muset přečkat noc v kajacích.4
Do Indonésie se CVOKem
Pokud vás láká pádlování v největším a nejhlubším zatopeném sopečném kráteru světa – v kaldeře Toba, tak si tento sen můžete vcelku snadno splnit. Cestovní kancelář CVOK totiž v únoru 2025 pořádá expedici do Indonésie, při které se bude pádlovat právě na jezeře Toba, ale také v souostroví Banyak a vše završí rafting na řece Asahan. K tomu si přidejte poznávání exotické země a její kultury, šnorchlování, relax či termální prameny. Českého průvodce bude doplňovat zkušení místní guide. Prostě značka ideál!
Více na www.cvok.cz, na sociálních sítích @ig.cvok nebo na facebookovém profilu CVOK Cestovní vodácká kancelář. Psát můžete na cv**@cv**.cz a volat na 466 614 825.
Míjíme dalších několik domků na pobřeží. Andy se zdržel a vidíme, jak stojí u jednoho z domků a mává na nás. Nevím, jak to dokázal, ale domorodcům vysvětlil, že u nich prostě budeme bydlet. Mám takový pocit, že jim to nařídil. I když nemá uniformu, nezapře v sobě vídeňského policistu. Bylo to šťastné řešení. Ujala se nás starostka vesnice jménem Saria. Rahmad jí vysvětlil, co na jezeře děláme a kam jedeme. Nádherný večer s večeří a příjemným posezením. Velký zážitek pro celou rodinu starostky, ale i ostatní obyvatele této malé vesničky. I tady máme prvenství. Žádný cizinec tady ještě noc nestrávil.
Ráno odjíždíme k vodopádům Situmurun. To byl vlastně náš cíl, protože sem jsme ještě nedopádlovali. Po povinné kochací zastávce jedeme dál kolem pobřeží. Ztratit se na jezeře považuji za nemožné, ale stalo se. K večeru zjišťujeme, že nám chybí Christoph. Telefon nebere. Rahmad vyjednal „záchrannou“ výpravu u domorodců. Najal člun s motorem, který je určitě rychlejší než pádlování na kajaku, ale akce je stejně bez úspěchu. Stmívá se velmi rychle, máme pěkné místo na táboření a postavené stany. Christoph si konečně zapnul telefon a oznamuje svoji polohu. Přejel na druhou stranu na ostrov Samosir. Ráno tam za ním tedy musíme. Trochu to nechápu, ale jak je vidět, i to se může stát.
Ráno přejíždíme cca 10 km na ostrov Samosir, kde se setkáváme s naším běžencem. Něco zlého zase bylo pro něco dobré. Okolí Toby je převážně křesťanské, ale tady vyrostla nová mešita Nurul Islam. Nedá mi to a i přes odpor Pašíka se vydávám na průzkum. Okamžitě mě přátelsky vítá jeden „duchovní“. Provádí mě mešitou, fotíme se spolu. Staří lidé jsou tady velmi vážení. Moje drzost opět zvítězila.
Cíl dnešní cesty je jasný, jsme už v místech, kde jsme pádlovali před několika lety. Zastavujeme na ostrůvku, kterému říkáme „mangový“. Sklízí se tady mango. Jenže letos je už asi po sklizni, a tak si jdeme prohlédnout tradiční vesnici, která je ukrytá za hradbou stromů. Zážitek jak pro nás, tak pro domorodce. Na ostrůvek se dá dostat jen lodí, cizinci sem tedy příliš nejezdí. Když už jsme tady, kupuje Rahmad celý trs banánů.
Pokračujeme dál, kde na nás už čeká rodina Hermanto Tobinga v obci Bakara, u které jsme jednou bydleli. Připravili pro nás skvělou večeři. To je výhoda cestování s domorodcem, který tento nezapomenutelný zážitek dokáže vyjednat. Ráno jdeme s Hermantem na prohlídku vesnice a jejího okolí. Vystupujeme vysoko nad vesnici, kde je úžasný výhled na jezero. Cestou zpět nevynechám návštěvu školy. Na nádvoří před kostelem je hodně dětí v pěkných uniformách. Během chvilky jsem je naučil sborově zdravit. „Horas“ je batacký pozdrav a ten, na můj pokyn, sborově střídají s naším „ahoj“. Pašík mě zná, a ví čeho jsem schopen, ale rakouští kamarádi, když přicházejí ke škole, nevěří svým uším, co jsem během chvilky školáky naučil. Je to nezapomenutelné a děti s paní učitelkou nás vyprovází daleko za hranice školy.
Na jezeře se zvedl vítr a jsou pěkné vlny. Přesto nám nezbývá než se rozloučit a pádlovat dál.
Bojujeme s vlnami a dostáváme se do průlivu mezi ostrovem Samosir a pevninou. Dnes ještě musíme najít místo na přespání. To se nám daří před jednou vesnicí. Poslední den na jezeře dojíždíme do města Pangururan. V Rahmadově režii jsou zajištěna dvě auta. Náš minibus a náklaďáček pro naše kajaky, které se musí přepravit do Singuilu, kde lodí přejedeme na souostroví Pulau Banyak.
Než všechno uschne ‑ velké vlny vykonaly své ‑ jdu s Rahmadem na procházku do města. To bych nebyl já. Mešita a kolem ní spousta lidí a hlavně dětí. Rahmad se drží trochu stranou. Ptám se dospělých, jestli se mohu podívat dovnitř. Okamžitě jsem uveden dovnitř, kde je plno dětí, u kterých je podle oblečení jasné, k jaké víře se hlásí. Co je příčinou tohoto shromáždění nevím, ale jsem ihned požádán mužem mluvícím do mikrofonu, abych si stoupl mezi děti, protože si mě chtějí spolu s nimi vyfotografovat.
Co říci závěrem? Jezero Toba, pro nás exotické místo, je mnohem dostupnější, než si můžeme myslet. Jak rád říkám: „nejsem tak bohatý, abych mohl jezdit do Chorvatska“. Náklady na cestu nejsou vysoké a pobyt je tady levný. Řada hotelů a hotýlků poskytuje velmi slušné ubytování s ještě lepší kuchyní. Úrodná půda v okolí sopek je využívána k pěstování mnoha plodin. V okolních vesnicích se žije tradičním životem a jejich návštěva je nezapomenutelná. Domorodci jsou milí, slušní a je zde bezpečno. A co více, rádi se fotografují a už dávno zapomněli na to, jak chutná lidské maso.
