Poslední roky zimy zpravidla za moc nestojí a moje nové běžky od Ježíška smutně postávají v rohu garáže. Nicméně seakajakářova sezona (téměř) nikdy nekončí a tak jsem namísto nedělního oběda hodil kajak na střechu auta a vyrazil směr Dalešická přehrada.
Napadlo mě i několik dobrých důvodů, proč nezůstat v teple domova a přemoci vrozenou lenost:
1) V zimě na vodě neotravuje bodavý hmyz
2) V zimě na vodě neotravují žádní turisté v lodičkách, plavci a zde i motorové čluny
3) moc se nezpotím a tak se nemusím zdržovat koupáním, zdržení nehrozí ani za strany stánků s Plzeňským jonťákem na přilehlé pláži
4) Nehrozí spálení sluncem, úžeh, úpal a zánět spojivek z odlesků slunce na vlnkách
5) Idylka zimní krajiny potěší oči a zahřeje srdce notorického romantika a kochálisty jako jsem já
K nalodění jsem tentokrát zvolil Hartvíkovický kemp Wilsonka. Je 25.1.2015 teplota vzduchu 1°C, voda 2 °C – pokud lze věřit mému píšťalko-teploměru z Decathlonu. Na zemi leží lehký poprašek sněhu, ale co je důležité – hladina přehrady je leduprostá. Za sníh jsem rád, na zpáteční cestě mi alespoň trochu prosvětlí krajinu pod jednolitou oblohou barvy olova.
V 15:45 hod. konečně vyrážím, tentokrát nikoli směr k hrázi, ale proti proudu s jasným cílem – jet kam až to půjde. V ledovém větříku – vanoucím jak jinak než proti, se proplétám mezi ostrůvky, podplouvám mohutný Hartvíkovický most na otevřenější plochu.
Jsem rád, že mám přes pusu elastický šátek a ruce schované v neoprénových pytlících na pádle, když se do mě větřík opře větší silou. Břeh je velmi členitý, míjím spoustu zátočinek a vysokých skal zdvihajících se přímo z vody.
Ona je to stejně ta nejhezčí přehrada u nás – no vážně! Jedu si volným tempem, dělám četné pauzy na focení a pozoruji hejna kormoránů nad hlavou. Za jednou zatáčkou na mě nevěřícně civí stádo divokých prasat. Tiše jedoucí kajak zaregistrovali až když jsem na 40 metrů a neochotně se dávají na ústup.
Za další zatáčkou potkávám na břehu jediné dva živáčky za výlet. Okamžitě mladý pár s pejskem zneužívám k vyfocení mé maličkosti.
Proplouvám těsnou úžinou mezi skalami a míjím, nyní při vysokém stavu ostrov, se zříceninou hradu Kozlov. V létě byl spojen s břehem a já musel obeplouvat asi 1 km navíc. Míjím zastávky výletního parníku Třesov a Koněším a pokračuji až k Jirkasovu mlýnu, kde se přehrada výrazně zužuje a vypadá, že bude končit. Zde jsem naposledy otáčel. Za zatáčkou se tok ale opět rozšiřuje a pokračuji do další, další a další zatáčky. Nakonec se ale u Čermákova mlýna přehrada přeci jen mění v řeku Jihlavu šířky 50 a pak jen 30 m s již znatelným protiproudem.
Větve vrb visí až do půlky toku, některé pokácené od bobrů. Jednoho se mi povede i zahlédnout, když na sebe upozorní skokem do vody s typickým plesknutím ocasu o hladinu. V 16:50 za houstnoucího šera otáčím u splavu, jednu zatáčku od obce Vladislav. Za již téměř úplné tmy si to frčím sportovním tempem zpět po proudu. Až pozdě rozeznávám ve tmě převislé větve vrby a stačím se už jen sehnout. Schytám jen malý šrám na čele a zachraňuji i strženého kulicha – no hlavně že jsem nezaplaval!
Srpek měsíce si chvilkami nachází díry v temné obloze, sem-tam letí drobná vločka a já si vychutnávám klid tiché zimní krajiny. Okolní zasněžené svahy nad přehradou se na to blahosklonně dívají, až jsem si z toho začal zpívat. Broukám si do noci „Co s opilým námořníkem“, Hudsonský šífy Wabiho Daňka a něco od Nohavici, což mi vydrží až za Hartvíkovský most. Tam už začínám napínat oči do černé temnoty a hádám, která zátočinka je ta, ve které jsem zaparkoval. Nakonec ji trefuji a v 18:20 jsem u auta.
Bylo to opravdu krásně strávené odpoledne a říkám si, že dokud to nebude na bruslení, musím si takhle orazit častěji, určitě to za ten zážitek stojí. Svým způsobem je to dokonce i lepší jak v létě!
text a foto: Lukáš Růžička
Hezky. Trénovat se musí, Zimní Slapy už za 11 dnů:-)