Čtyři dny v Tatrách

O půlnoci přistupuju na pumpě v Hranicích ke kamarádům z Hradce. Cesta je nekonečná, vzadu na pětce se spát moc nedá, a tak jsem rád, že jsme konečně v Jurgowě na Bialce. Je pěkná kosa, v řece málo vody a prší, na hřebenech Tater čerstvý sníh a hospoda ještě zavřená, zkrátka černá můra vodákova.

Meditujeme, co s tím, když vedle nás zastavuje autobus z Ústí. Ti se ani nejdou podívat na řeku a lezou hned do gumy. Po obřadu vítání slunce (nevěřil jsem, ale zafungoval) jdou na vodu.

Déšť mezitím zvedl hladinu asi o 5 cm, Oušťáci úvodní peřej splouvají bez drhnutí, a tak je rozhodnuto. Jdeme na to taky.

Přestává dokonce i pršet. Bialka uhání pěkně s kopce kamenitými i balvanitými peřejemi, a kde se prokousává vápencovými vrstvami, zdoláváme stupně s válci. Vody je dost, kromě asi pěti set metrů pod prvním mostem. Postupně se otepluje a ke konci plavby dokonce vyleze i punťa, který motivuje ty, co zaplavali. Končíme po 14 km v Trybszu.

Rychle navazujeme a přejíždíme na Černý Dunajec nad Targow. Nasedáme u kostelíka v Ludzimierzi. Stav vody je pěkný, vždyť ji sbírá snad z poloviny Tater a asi po 5 km ji ještě zprava posílí Bílý Dunajec. Ten by šel jet určitě taky, jen si dát pozor na stupně ke konci. My ho ale dneska už nestihneme, byli bychom bez večeře. Dunajec je po soutoku široký 20 – 30 metrů, protéká otevřeným údolím a s výjimkou krátkých vzdutí nad jezy, které přenášíme, docela teče. Není to ale nic těžkého, jednička pro všechny. Tam, kde se k řece přiblíží kopečky, se zhoupneme i v lehké peřejce a slunce pálí jen… Bezvadný relax po trochu depresívním ránu končíme u Knurówa.

Objíždíme Tatry autobusem z východu a jedeme se ubytovat do Liptovského Jána, no ano, peřiny a polopenze! Přijíždíme přesně na smluvenou večeři. Závidím vedoucím mládežníků, vždycky po nich něco zbude, ale po vedoucích nikdy nic. Hlad je převlečená žízeň…

Následující den je vyhrazen pouze pro řeku Belá. Ta si to určitě zaslouží. Jen vody by mohlo být víc. První plavbu začínáme v Podbanském, jedu s Pepínem na riu, oči mám na šťopkách, přece jenom zastavit s deblem je trochu složitější. Ale zbytečně, žádný záludný strom na nás nečeká a gumák jede přes mělčiny líp než kajak. Belá uhání dolů údolím, z rychlé horské říčky se mění ve zdivočelou řeku, postupně se rozšiřuje a stává se opravdu velkým a až do konce plavby divokým tokem. Ale vody přibývá minimálně.

Tady na jižní straně Tater je sníh skutečně jen na vršcích a ve žlebech. Přenášíme nesjízdný jez nad Dovalovem. Chvilku trvá, než se voda zleva zase vrátí, ale i tak je tenhle úsek v pohodě sjízdný. O to si pak víc užíváme závěr až do Hrádku.

Druhou jízdu začínáme u Kokavského mostu, nahoře voda ubyla. Zpestřením na závěr je šupna na jezu.

No a večer jdeme do vsi do hospody. Hledáme tu, kde mají velkou televizi, na programu mistrovství světa v ledním hokeji je zápas našich se Slováky. Tváříme se nenápadně, ale náš první gól nás prozradil a atmosféra v knajpě trochu zhoustla. Všechno ale nakonec dopadlo dobře.

V sobotu se vydáváme na Černý Váh, to je taková jistota. Na spodní úsek i teď pouští vodu přehrada a je jí dost a je krásně čistá. Jedinou komplikací je několik stromů přes řeku, ale nakonec se všude v pohodě protáhneme.

Plavbu zpestří lehké peřeje, kterými je klidná, ale rychlá voda pravidelně prokládána. Na soutoku s Bílým Váhem mudrujeme, jestli by to nešlo jet.

Pokračujeme po širokém [b]Váhu[/b] a v Liptovském Hrádku zdoláme dva jezy. Průjezd městečkem není nic pro estéty. Zleva cikánské chatrče, zprava fabrika, pila a paneláky. Belá přidá další vodu a náčelník rozhodne, že se nebude končit v kempu v Sihoti, jak bylo původně domluveno, ale že dojedeme až do Uhorské Vsi. Dobrá volba! Rychlá voda, pěkné a přehledné dvojkové peřeje. Zkrátka hezké svezení. Odpoledne si dáme ještě jednou Belou.

Všechno ale končí, a tak se v neděli ráno zabalíme, naložíme a popojedeme pod Martin. Ty, co tu ještě nebyli, strašíme obávanou peřejí Margita. U betonárky asi půl kiláku pod ústím řeky Turiec nasedáme na Váh, tady už je to široká řeka.

Sešplouchneme první peřejku, je sice zataženo, i pár kapek spadne, krajinu trochu hyzdí stavba dálničního mostu, ale za chvíli zprava ústí kanál od elektrárny a řeka se pěkně rozteče a my vplouváme do pěkného údolí s vysokými stráněmi porostlými svěže zelenými stromy. Na levém břehu je nasedací místo pro pltě. Váh, široký 40 – 60 metrů, protéká táhlými zákruty, plavbu zpestřují lehké peřeje s pěknými vlnami. Za jednou ze zatáček se napravo vyloupne zřícenina hradu Staré Strečno a v následující pravé zatáčce je asi nejhezčí peřej. To už jsme ale na dohled od Strečna na levém břehu, kde také těsně nad přívozem končíme. Všechno jednou končí, stejně tak i náš prodloužený májový víkend.

Za pár dní přišly povodně a vichřice a (hlavně na Belé) bylo všechno jinak…

článek vyšel v 4. čísle HYDROmagazínu 2014.