Články

Mezinárodní filmový festival Expediční kamera je největší cestovatelská a outdoorová akce v ČR. Tento unikátní projekt přinese do 150 míst v Česku a na Slovensku nejlepší filmy sezóny z celého světa i novinku s Adamem Ondrou nebo nový film Mirka Haluzy z Amazonie.

Putování do Soluně mě napadlo kdysi dávno, cestou do školky, brzy ráno v pět, když mi bylo pět. Rodiče spěchali na vlak do Břeclavi a já s mladším bráchou Vaškem jsme se vydávali na naše první toulavý cesty. Kaple „Cyrilka“ byla na naší oblíbené zkratce do školky. Sice to byla delší cesta, ale o to dobrodružnější. Dospěláci nás strašili, že v kapli jsou nebožtíci, ale taky nám některý řekl o dvou bratrech ze Soluně, na jejichž počest byla kaple postavena. Soluň… znělo to tak tajemně a záhadně, vonělo to sluncem a dalekými kraji. Už tehdy jsem si umínil, že až budu velký, budu cestovatelem a vydám se tam.

Pokud musím na nasedací místo řeky s kajakem dojít několik kilometrů, přitahuje mě to podstatně víc, než dojet k mostu, kde člověk jednoduše nasedne a jede. Je to pravděpodobně i tím, že v kajaku trávím spoustu času a prostě mě baví s lodí na rameni pochodovat, i když to občas hodně bolí a člověk nadává sám sobě. Osobně jsem velkým zastáncem trénování fyzičky metodou, že to prostě musí bolet, a pokud možno pořádně a dlouho.

Vánoční svátky a začátek nového roku přinesly do Česka nebývale dobré vodní stavy.

Kdysi, při letní návštěvě Salzy, jsme potkali nějakou Louise, elegantní dámu z Anglie. Na vodě celkem diktovala a jednou večer říkala: „Kluci (Kristýna promine), musíte přijet k nám na ostrov, ať vidíte taky naši vodu.” Bylo jasné, kam vyrazíme na první letošní divokou řeku. Kristýna, Rotťák, Oliver, Rychtoň a Ondra, pět statečných.

Svazuje vás na startu nervozita? Nejste schopní se výkonem při závodě přiblížit tomu, co běžně dokážete předvést v tréninku? Anebo máte pocit, že jste fyzicky na vrcholu a váš výkon lze posunout už jen z hlediska rozvoje psychiky? V každém případě vám může pomoci psychologická příprava.

„Slyšel jsi o tom borcovi, co jel s naším packraftem sám do Kazachstánu?“ dotázal se mě v nějaké mailové komunikaci Robert Kazík a já jsem se jen podivil, protože neslyšel. Poslal mi kontakt a už mi svitlo. Žozé. To je přece ten chlapík, co nám psal článek o polárnicko-vodácké výpravě v Rumunsku. To musím omrknout, bude to stát za to. A stálo. Bohužel se Žozému nechtělo smolit s textem, ale dal mi plné svolení načerpat jakékoliv informace z jeho webu a zpracovat je dle uvážení. Vzhledem k tomu, že se sám vydal na divoké řeky ve střední Asii, ve vodácky málo probádané zemi, jsem to vlastně nemohl odmítnout.

Řeka Černá patří k tomu nejlepšímu z divoké vody, co nabízejí Krušné hory.

Někdy uprostřed léta se ozval Petr, že ve svém nabitém pracovním kalendáři má na začátku září volno, že bychom mohli někam vyrazit pádlovat a že prý třeba do Rakouska. Zároveň ale utrousil, že teď nemá moc času a program nechává na mě. Ihned jsem se pro takový nápad nadchnul, v tuto dobu se nabízí pár vodnatek, na které jsem rázem dostal chuť. Plán jsem měl po kupě hned večer a už jsem si do něj nenechal kecat.

Pro někoho je jméno řeckého ostrova Kefalonie symbolem plážové dovolené, řeckých specialit a ouza. Pro naši partu to je posledních deset let jméno připomínající jednu z našich nejdramatičtějších seakajakářských historek.