Cirskusák na Tauernbachu

V 9 ráno pak vyženete ženu na vodu, ať si dopádluje za cirkusákama. Spíte přece na nasedačce a oni na vysedačce a chtěla pádlovat, ne? A máte zbytek dne na testování.

Konečně naskočíte na spodek Iselkataraktu vyzkoušet tu loď co má excelovat na big water. Zatím co si ospale skáčete po vlnách, řeka se na chvilku trošku sklopí a máte tu prvního plaváčka. Poté se už všichni spokojí s úplným spodkem. Čas kvapí a vy večer budete muset vrátit loď.

Odškrtnete si test na větší vodě, ale teď by to chtělo něco menšího. Defereggenbach by byl super, ale je zapadaný stromy. Horní Isel je nuda. Do Virgenschluchtu se vám nechce. A pak je tu Tauernbach. Voláte „Všeználkovi“ jestli něco nevymyslí. Nevymyslí, takže nakonec padne volba na Tauernbach. Je to taková WW III–IV, která prý snese jakoukoliv vodu. Jedete na nasedačku, která se zdá být trochu komplikovaná. Nu což, ve Whitewater Guidu je psaná ještě jedna nasedačka výše a jestli pojedete 3 nebo 6 km WW III je celkem jedno. Zuza mrkne do deníků, ale žádná zmínka v nich není. Přesto se dušuje, že je jí to nějaké povědomé, že to bude ono!

Vody je už od oka docela dost. Ta správná hnědka. Začátek je celkem pohoda.

Přijedete k první peřeji a říkáte si. „Pěkné, sem bych mohl zítra vzít holky.“

Řeka se začíná zařezávat do údolí a po březích je spousta spadaných stromů srovnaných rovnoběžně s proudem. Za chvilku je tu druhá peřej. „Jo jo, pěkné. Ale to asi pro holky nebude.“ Třetí peřej taky pěkná, ale raději jste si ji přenesli, protože jste tu sami, neznáte to a neradi byste se někam píchli. Následuje několik dalších peřejí, které na střídačku jedete nebo přenášíte a litujete, že tu jste sami s půjčenou lodí, protože jinak byste to nejspíše jeli.

Pak si prohlídnete další peřej. Jo pohoda. Pomocný vracák vlevo a z něj do velkého vpravo. Tam se podíváte kudy dál. Zastavíte ve vracáku, vylezete a jak vzápětí zjistíte, jste v pasti. V hladké skále tvořící břeh tu teče poctivá pětková peřej a vy nemáte kudy to přenést a kam se vrátit. Zpět do pomocného vracáku už asi nedopádlujete a když, tak tam nevylezete. Zpět výš proti proudu to (nejspíš) taky nejde. Zdrhnout z řeky na pravém břehu je nereálné. Cesta tam není, a hlavně byste se k ní ani nedostali. Telefon nemá signál.

Jako jediná schůdná cesta se zdá traverz na protější břeh. To ale potřebujete nasednout do lodě, dostat se do vody, přetraverzovat přes ten válec uprostřed a vystoupit. Hm.

Zkoušeli jste někdy nastoupit do lodi na klouzačce? Smutně si prohlížíte vnitřek lodi. Házečka zůstala ve vaší vlastní lodi. Kdo by si ji vyndával z lodi a bral sám na kanálovou řeku, že? Dokonce ani nafukovací vaky v lodi nejsou. Soustředíte se na danou situaci. Jste odkázání jen na to, co máte ve vestě. Tam rozhodně není dost materiálu na přivázání lodi a následné nasednutí. Nemluvě o tom, že vlastně není ani k čemu ji přivázat. Tak zkoušíte nasednout na vodě v tom vracáku, co tam spíš není.

Sice to díky mnohaleté praxi z nastupování a vystupování na vodě (nikoli z pohodlí břehu) se zaťatými zuby dáváte, ale při balancování v probublaném vracáku se nedokážete pustit břehu na víc jak několik vteřin. Což vám rozhodně nestačí, abyste se zašprickovali. A zároveň se vám začínají vkrádat nepříjemné představy typu zlomeného či uplavaného pádla, nebo lodi. Které začínají v dané situaci získávat docela fatální obrysy. 

Představa čekání na záchranu v kraťasech ve vás také nevyvolá pocit blaženosti. Nezbývá než to udělat „po staru“. Postup, který jste si už vyzkoušeli jinde a jindy. Jen se modlíte, že najdete alespoň ten správný šutr. Pomocí něj vyrovnáte (vykompenzujete) sklon skály a nasednete do lodi. Houpačka je rozhodně lepší než skluzavka. Trocha nestability při nasedání vás rozhodně nemůže rozházet. Následující přejezd je už spíše rutina, která díky nahlodané psychice není dokonalá. Skočíte ještě pár bezvýznamných peřejek, abyste z pohodlí vracáku zjistili kudy pryč. Další menší šok vám připraví zjištění, že jste prý na konci. Dyť jste neujeli ani 2 km. Soutěska pod vámi rozhodně nevypadá sjízdně a vy už jen ve stráni hledáte cestu nahoru. A že nebyla zadarmo.

Dáváte první info, že žijete. Koukáte do mapy a vydáváte se na procházku s lodí, protože žena čeká kdoví kde. Vylezete na silnici abyste po 300 m zase běželi (skoro padali) dolů k řece na oficiální nasedačku. Otáčíte se proti proudu, kde je v dáli vidět poslední drop ze soutěsky a konečně si dáváte tu kanálovou řeku. Někde v polích potkáte ženu, která vypadá, že vás fakt ráda vidí, navážete a 30 minut před zavíračkou vrátíte loď. Ještě koupíte poslední FiveTeny za 40 €. Pak už jen za cirkusákama. Rozhodně bude co vyprávět.

Pár poznámek a ponaučení

Kdysi jsem někomu vysvětloval, že se prohlíží až do dalšího vracáku. Dnes bych si asi vysvětlil, že se prohlíží i okolí posledního vracáku. Aneb to, že tam dojedeš, neznamená, že se i vrátíš, nebo že je cesta dál.

Jak se říká, když se to se.re, tak pořádně. Předpoklad, že se jedná o stejný úsek ve dvou různých aplikacích, jen s posunutou nasedačkou, byl dost fatální. K tomu přispělo i ujišťování, že je to na pohodu, časová tíseň. A drobnosti typu, že nejzajímavější místa nejsou vidět ze silnice apod.

Podle kilometráže (Whitevater Guide) to byl Tauernschlucht WW IV-V. Vboyz – Rober Macháček jeli i část pod přenáškou, která za to údajně nestojí. Ale to se kdyžtak podívejte na video.