Cirkusáci a obleva

Ráno laborujeme jestli nepřibalit spacáky a nejet rovnou na celej víkend na Šumavu, ale nakonec, protože jsme všichni líný a Jizerky ještě netečou, volíme horní Doubravu z Bílku, která už má pěknou vodu a navíc pořád raketově stoupá. Potenciálního řidiče jsme zastihli ještě v bujaré náladě po večírku, takže vyrážíme ve čtyřech bez něj s tim, že ono už se to nějak vyřeší.

Na nasedačce Felix prohlašuje „Tak já vám první jízdu auto převezu, když teda budete rychlý“. To ještě nikdo netuší, že ty čtyři nebo kolik kilometrů pojedeme dvě a půl hodiny… Nasedáme na poctivejch deseti kubíkách a sypeme si to krásně až k obávaný Židově strouze. Zběžnou prohlídkou zrakem o dvou dioptriích a žádnejch brejlích to s Márou hodnotíme jako sjízdný a už málem jedeme, když si Adam všímá, že v největším zúžení ve válci plave strom. Protože přenášení je fakt dlouhý, rozhodujeme se strom radši vytáhnout a jet, což se nám asi po dvaceti minutách daří a Adam to jde zkusit.

Projíždí naprosto s přehledem, takže je řada na Márovi. Ten ztrácí drahocennou rychlost v jednom z válečků a tak i přes poměrně slušnou stopu končí v kolovadle. Sice se mi daří ho odtud dostat, ale bohužel při tom přichází o pádlo, který se zamotalo do házečky a vytrhlo se mu z rukou, a tak Mára celkem bezmocně koluje v pulzujícím vracáku na pravý straně řeky. Adam se rozhoduje hodit mu svoje pádlo z druhýho břehu, bohužel míjí a další pádlo se vydává po proudu na vlastní pěst. Prostě komedie.

Mára je nakonec dopraven do bezpečí pomocí házečky, já nějak taky projíždím a protože skládačku samozřejmě nikdo z nás nemá, pánové pokračujou dál pěšky a mně s mým ostřížím zrakem nezbejvá než dát si zbytek sólo. Naštěstí, kromě chatařky co zrovna vykonávala potřebu v kadibudce bez dveří hned vedle řeky, se mi už nebezpečí vyhnulo a po slabý hodince čekání na vysedačce je naše skupinka opět kompletní.

Problém s řidičem je vyřešen tím, že se nám nějak nedostává náhradních pádel a tak jedem rovnou na další jízdu, tentokrát v sestavě Felix, Adam a já. Doubrava přidává další dva kubíky a jízdu si náležitě užíváme. U Strouhy se jdeme podívat jak to vypadá a tentokrát je řada na mně, abych to zkusil jako první. Průjezd se mi celkem vyved, na rozdíl od následujícího skoku, kde se mi daří dost zbytečně vykrysit. Kluky tím sice odrazuju od sjezdu Strouhy, ale vodopádek si oba dávají s přehledem, asi aby mi ukázali, jaký jsem jelito, že tam plavu. Zbytek soutěsky si užíváme super peřeje a dole jsme za chvilku.

Vymejšlíme plán útěku na řeku, která by obtížností víc odpovídala našim schopnostem a přesouváme se na Zlatej potok do Třemošnice. Ten je očividně úplně suchej, takže se po zajížďce čtyřicet kilometrů vracíme zpět na nasedačku v Bílku. Třetí jízdu se rozhodujeme už štěstí dál nepokoušet, a tak klíčový místo protentokrát přenášíme. I tak nám ale Doubrava naservírovala díky dalším dvěma kubíkům navíc pěknou divokou vodu, která místy docela dost tahala za naše unavený ruce. Všechno závěrem zvládáme bez ztráty kytičky a dokonce potkáváme skupinku, která našla jedno z našich ztracenejch pádel. Pro dnešek tedy končíme s bilancí jedno pádlo mínus, jedna krysa plus a přesouváme se do motorestu na večeři.

V neděli ráno střídá v naší skupince Máru singlíř Tuřín a vyrážíme na Kamenici jeho zánovním vozem. Díky tomu nám vlak ujíždí pouze o dvě minuty a taky můžeme z pohodlí kožených sedaček sledovat na palubním teploměru, jak cestou teplota padá z relativně přijatelných jeden a půl stupně na naprosto nesnesitelných půl stupně nad nulou. Ačkoli se teplota pod bod mrazu nepřehoupla, naše odhodlání to udělalo okamžitě po vystoupení z vyhřátýho auta a těžko se přemlouváme k převlíkání do hydra. Když však pozorujeme Hynka ,se kterým jsme se potkali v Jesenným, jak se převlíká do kraťasů a slalomářský bundy tak se nakonec taky přemluvíme a vyrážíme na vodu.

Kamenice je příjemná jako vždycky a navíc bez stromů tak nám to pěkně ubíhá a nálada se zlepšuje. Pod Prádelnou ještě potkáváme jakýsi dva otužilce, který se koupou ve vodě jen tak v plavkách, což nikdo z nás moc nechápe, skočíme si jez a máme to za sebou.

Na druhou jízdu nastupujeme jenom ve dvou a Felix vyhlašuje kardiotrénink, takže to máme sfouknutý za pěknejch čtyřicet minut. Dole myslim, že mi upadnou ruce a skoro dvakrát starší Felix prohlašuje, že se ani nezadejchal. Asi musim víc trénovat.

Potřetí se nikomu jet nechce a tak vyrážíme na oběd ke kamarádovi Malučkymu do penzionu Pod Lípou. Zatimco si pochutnáváme na jídle, spouští se venku kvalitní chumelenice a my se tak z tepla hospody bavíme auty, co se nepříliš kontrolovaně kloužou kolem. Nevydrží nám to ale dlouho, protože Tuřín musí uhnout se svým autem z parkoviště a končí jedním kolem ve škarpě. Zkrátka na čistym ledu pokrytym mokrym sněhem toho v kopci s řetězama v kufru místo na kolech moc nezmůže ani takovej řidič jako je Tuřín. Vůz je naštěstí v pořádku vytažen pomocí oktávky-čtyřkolky pana domácího a po oslavný malinovce se můžeme vydat k domovu. Víc takovejch víkendů.