Chrudimka pod její největší přehradou Seč se dostala do širšího povědomí vodáků až v posledních letech díky aktivitě Ronovských vodních skautů. Málokdo ale ví, že se tento vděčný úsek ještě v 80. letech minulého století dal splouvat téměř po celý rok, a to i v létě.
Poprvé jsem jej splul v létě roku 1983, kdy jsem si pořídil svůj první kajak. S Lubošem a Vaškem, vodáky z Chrudimi, jsme se tam dostali to léto dokonce vícekrát. Pamatuji se, že jsme leželi na sluníčku v trávě na hrázi, kam jsme si lodě vynesli od mostu v Padrtech, a pozorovali, jak hladina stoupá doslova před očima a začíná rostoucími čůrky přeplachovat oslizlé kameny v přelivu. Vodní paprsek mohutněl, až kluci zaveleli „Do gumy!“ a my jsme vypluli. Pro mě to bylo velké a napínavé dobrodružství, na kajaku jsem se teprve učil a tento úsek jsem neznal. Tehdy byla obtížnost kilometráží ohodnocena jako WW II. Kluci mě nešetřili, vymetli jsme každý vracák a já objevoval i jiné ježdění než jen po řece dolů. Jez nad mostem jsme přenesli, přece jen bylo potřeba laminát šetřit. U chatek nad Bojanovem jsme na chvilku zastavili u levého břehu a přímo z vody se cpali zralými malinami. To už jsem se trochu rozpádloval a prvotní obavy odpluly někam s proudem příjemně studené a čisté vody. V místě, kde řeka obtéká Bojanov, mě překvapila peřej u skály. Do vracáku jsem zajel až pod ní, měl jsem dost, no zase nervíky. A pak ten jez s válcem! Ten jsem dal jen taktak. No, jen se smějte! Dál jsem plul opět ve střehu. A vyplatilo se to, šluchta pod mostem mi cákla až na hlavu. Následující jízek opět přenášíme. To už se blížíme ke konci plavby, podplouváme pod posledním mostem a asi po půl kilometru končíme na vzdutí Křižanovické přehrady. Ufff!
Tento úsek jsme jeli ještě několikrát a na podzim už jsem zvládl Vavřinecký potok a s plaváním a lepením i Hamerák. No a na Mezisvětí, jak jsme nazývali Chrůďu pod Sečí, jsme se ještě mnohokrát vraceli, mimo jiné i na podzim, jako na poslední plavbu sezóny.
A proč se tento úsek nechal splouvat denně? Vyrovnávačka, přehrada Seč II totiž tehdy vypouštěla pouze minimální sanační průtok (50 – 100 l/s). A protože její objem je opravdu malý, zásobní je udáván pouhých 140.000 m3, elektrárna ležící těsně nad ní zásobená vodou potrubím z vodního díla Seč I v energetické špičce „mlela“ téměř každý den a většinou alespoň dvě hodiny, takže stačila necelá hodinka k tomu, aby se vyrovnávačka naplnila a voda tekla přes přeliv hráze. A po další půlhodině už se dalo jet. V roce 1990 ale byla do hráze nainstalována malá vodní elektrárna, která přehradu vždy spolehlivě vyprázdnila a s touto taškařicí byl konec.
Úsek nad vyrovnávačkou jsem si sjel až asi po 15 letech.
Další informace:
