Chilský Llizán – řeka, kterou jsem málem nejela

Na říčku jsme nasedli již brzy dopoledne za krásného slunečného počasí. Začínala klidnou sekcí na rozpádlování, ale zcela náhle zapadala do první soutěsky. Šli jsme prohlížet a hned po prvních pohledech jsme začali i přenášet. Lajna tu byla, ale s mnoha riziky, co by se mohlo pokazit. Přenášeli jsme mezi kravskými ohradami s ostrými drátěnými ploty a ve velkém vedru.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Když jsme opět nasedli na vodu, netrvalo dlouho a klidnou sekci vystřídal kamenitý katarakt se stromy – další přenáška. Mě celkem zmohla už ta první a navíc jsem potřebovala odpočinkový den před závody v Pucónu. Rozhodla jsem se tedy skončit ještě před zahájením hlavního úseku, kluci pokračovali sami a já sešla několik kilometrů po proudu k autu, že tam na ně počkám.

Když jsem tam došla, k mému velkému překvapení tam ještě nebyli a když pak konečně přijeli, Espenovi z Norska nad obočím přibyla náplast – při převrhnutí zlomil pádlo a dostal kamenem do obličeje. Nabídla jsem mu, že mu to vydezinfikuji a zalepím náplasťovými stehy. Když jsem náplast sundala, dívala jsem se na velmi rozšklebenou hlubokou ránu a hned mi bylo jasné, že tohle bude chtít sešít. Vyjeli jsme tedy na cestu do nemocnice. Espen měl za půl hodiny ránu sešitou a naše skupinka se rozjela různými směry.

Na LLizán jsme se znovu vraceli po opuštění Pucónu, tentokrát jen ve třech. Ráno bylo opět krásně a my se tentokrát rozhodli nasednout až po dvou prvních přenáškách. Jo už byl převlečený, a tak vyrazil na cestu první, že počká ve stínu. Já vyšla nedlouho po něm a překvapilo mě, že už se chystal k řece, i když pořádně nevěděl, kde budeme nasedat. Najednou se ozval hvizd píšťalky a z prudkého svahu od řeky se vynořil Jo.

„Uplavala mi loď! Spadl jsem a upustil ji přímo do řeky.“ … „Ale ještě naposled krásně boofla, jak padala do vody.“

Rozběhla jsem se po břehu dolů, podívat se, jestli bych nenašla loď zaseklou někde na šutrech. Jo pískal na píšťalku a Adlar už také přibíhal. Všichni tři jsme se vydali hledat loď ze břehu. Bohužel změť houští s trny, ostnaté dráty výběhů a bambusy komplikovaly naše hledání. Navíc se dále po proudu už řeka zařezávala do kaňonu a nedalo se k ní dostat vůbec. Po hodině hledání jsme to vzdali. Ve dvou se mi do kaňonu, kde je prý pasáž docela kontinuální, pouštět nechtělo. Jeli jsme tedy na vysedačku, kterou tvoří sifonovitý vodopád s hromadou dřeva naplavenou na hraně. Tady by se loď určitě zasekla, kdyby doplula až sem.

Vymýšleli jsme, co dál, ale Jo úplně měnil plány. Navrhovali jsme, ať si v Pucónu půjčí loď a vrátíme se najít tu uplavanou. Řekl, že byl s penězi celkem na knop, a že radši poletí hned zpátky do Států. Už byl rozhodnutý, a tak se s námi rozloučil a vyrazil na sever.

Po cestě na jih další den se nám podařilo dát dvě jízdy na řece Fuy, kterou jsme měli po ruce. Ale osud tomu chtěl, že jsme se hned po té na benzínce potkali s německými kajakáři, které Adlar potkal už předtím. Slovo dalo slovo a my se vypravili zpět na LLizán.

Jak se říká – do třetice všeho dobrého. Dopoledne jsme opět vyrazili na vodu. Němci jeli horní soutěsku a my se k nim připojili po druhé přenášce. Měli jsme oči na stopkách a koukali po lodi.

Řeka začala celkem kontinuálními čtyřkovými peřejemi, na kterých jsme se rozehřáli. Zanedlouho už nás čekalo nejtěžší místo, asi třímetrový drop odtékající do peřeje s velkým spádem. Dva z Němců vyrazili do peřeje první. My si prohlédli lajnu a já šla na řadu. Byla jsem celkem nervózní a chtěla jsem před dropem chytit vracák. Ale nájezd byl tak rychlý, že jsem to ani nestačila. Boofla jsem moc brzy, naštěstí jsem měla dost rychlosti, a tak jsem vybublala hned za skokem. Další boof v následující peřeji se mi už povedl načasovat dobře. Zbytek skupinky dojel v pořádku a následovala další kontinuální čtyřková pasáž. Na jejím konci jsme doslova vrazili do Joovy lodě, která byla naplácnutá na kameni. Kluci chytili vracáky a lezli na břeh, aby loď vyprostili. Já sjela o kus níže.

Jeden z Němců ale loď vyprostil dřív, než byla skupina připravená, a tak loď začala rychle odplouvat. Pustili jsme se za ní a naštěstí se zachytila v nánosu stromů, kde kluci předtím našli i Espenovu loďku. Loď byla řádně dobitá, ale vypadalo to, že se bude dát zachránit. Otázka zněla, jak v tomhle terénu. Vytáhli jsme z lodě házečku, láhev a boční opěrky a zatím ji uložili bezpečně na břehu a zaznamenali její polohu do GPS. Pak jsme pokračovali dál.

Obtížnost poklesla tak na WW III+, ale zábavných a krásných peřejí byl ještě dostatek. Až do vysedačky nad nesjízdným sifopádem jsme nenarazili na klidnou vodu. Kluci se rozhodli dát ještě jednu jízdu s tím, že jeden potáhne loď za sebou na hop šňůře. Měli starou šprajdu, kterou loď zašpuntují. Nápad zněl bláznivě, přesto kluci za krátkou chvilku byli dole na vysedačce i s lodí. Následovalo rozhodnutí, co dál.

Vrátili jsme se na spací místo a začali ohřívat vodu na opravu lodi. Nejdříve jsme začali se špičkou. Němci se ukázali jako siláci a zapření nohama o dřevěnou lať vraceli plast do původního tvaru. Povedlo se nám vrátit i záď a bok se narovnal na slunci sám. Volali jsme Joovi. Ten nám ze začátku vůbec nevěřil, ale pak nám oznámil, že už přebukoval letenku a zítra odlétá. Domluvili jsme alespoň, že Němci dostanou loď do Pucónu k jeho kamarádovi, který se ji pokusí prodat. Od té doby se v naší partě ujal výraz „na Joa“, když někdo příliš spěchal…

Pokud by ti video nešlo spustit, tady najdeš přímý odkaz: www.youtube.com

Chilský Llizán – řeka, kterou jsem málem nejela

Po úvodním rozpádlování na chilské řece Fuy se naše početná skupinka přemístila po prašných cestách do údolí říčky LLizán. Kamarád Tylor jí naštěstí předešlý rok několikrát jel, takže informace jsme měli z první ruky. Přesto nám LLizán přinesl spoustu dobrodružných akcí a vpomínek…

Na říčku jsme nasedli již brzy dopoledne za krásného slunečného počasí. Začínala klidnou sekcí na rozpádlování, ale zcela náhle zapadala do první soutěsky. Šli jsme prohlížet a hned po prvních pohledech jsme začali i přenášet. Lajna tu byla, ale s mnoha riziky, co by se mohlo pokazit. Přenášeli jsme mezi kravskými ohradami s ostrými drátěnými ploty a ve velkém vedru.

Když jsme opět nasedli na vodu, netrvalo dlouho a klidnou sekci vystřídal kamenitý katarakt se stromy – další přenáška. Mě celkem zmohla už ta první a navíc jsem potřebovala odpočinkový den před závody v Pucónu. Rozhodla jsem se tedy skončit ještě před zahájením hlavního úseku, kluci pokračovali sami a já sešla několik kilometrů po proudu k autu, že tam na ně počkám.

Když jsem tam došla, k mému velkému překvapení tam ještě nebyli a když pak konečně přijeli, Espenovi z Norska nad obočím přibyla náplast – při převrhnutí zlomil pádlo a dostal kamenem do obličeje. Nabídla jsem mu, že mu to vydezinfikuji a zalepím náplasťovými stehy. Když jsem náplast sundala, dívala jsem se na velmi rozšklebenou hlubokou ránu a hned mi bylo jasné, že tohle bude chtít sešít. Vyjeli jsme tedy na cestu do nemocnice. Espen měl za půl hodiny ránu sešitou a naše skupinka se rozjela různými směry.

Na LLizán jsme se znovu vraceli po opuštění Pucónu, tentokrát jen ve třech. Ráno bylo opět krásně a my se tentokrát rozhodli nasednout až po dvou prvních přenáškách. Jo už byl převlečený, a tak vyrazil na cestu první, že počká ve stínu. Já vyšla nedlouho po něm a překvapilo mě, že už se chystal k řece, i když pořádně nevěděl, kde budeme nasedat. Najednou se ozval hvizd píšťalky a z prudkého svahu od řeky se vynořil Jo.

„Uplavala mi loď! Spadl jsem a upustil ji přímo do řeky.“

Rozběhla jsem se po břehu dolů, podívat se, jestli bych nenašla loď zaseklou někde na šutrech. Jo pískal na píšťalku a Adlar už také přibíhal. Všichni tři jsme se vydali hledat loď ze břehu. Bohužel změť houští s trny, ostnaté dráty výběhů a bambusy komplikovaly naše hledání. Navíc se dále po proudu už řeka zařezávala do kaňonu a nedalo se k ní dostat vůbec. Po hodině hledání jsme to vzdali. Ve dvou se mi do kaňonu, kde je prý pasáž docela kontinuální, pouštět nechtělo. Jeli jsme tedy na vysedačku, kterou tvoří sifonovitý vodopád s hromadou dřeva naplavenou na hraně. Tady by se loď určitě zasekla, kdyby doplula až sem.

Vymýšleli jsme, co dál, ale Jo úplně měnil plány. Navrhovali jsme, ať si v Pucónu půjčí loď a vrátíme se najít tu uplavanou. Řekl, že byl s penězi celkem na knop, a že radši poletí hned zpátky do Států. Už byl rozhodnutý, a tak se s námi rozloučil a vyrazil na sever.

My po cestě na jih další den chtěli dát dvě jízdy na řece Fuy, kterou jsme měli po ruce. Ale osud tomu chtěl, že jsme se na benzínce potkali s německými kajakáři, které Adlar potkal už předtím. Slovo dalo slovo a my se vypravili zpět na LLizán.

Jak se říká – do třetice všeho dobrého. Dopoledne jsme opět vyrazili na vodu. Němci jeli horní soutěsku a my se k nim připojili po druhé přenášce. Měli jsme oči na stopkách a koukali po lodi.

Řeka začala celkem kontinuálními čtyřkovými peřejemi, na kterých jsme se rozehřáli. Zanedlouho už nás čekalo nejtěžší místo, asi třímetrový drop odtékající do peřeje s velkým spádem. Dva z Němců vyrazili do peřeje první. My si prohlédli lajnu a já šla na řadu. Byla jsem celkem nervózní a chtěla jsem před dropem chytit vracák. Ale nájezd byl tak rychlý, že jsem to ani nestačila. Boofla jsem moc brzy, naštěstí jsem měla dost rychlosti, a tak jsem vybublala hned za skokem. Další boof v následující peřeji se mi už povedl načasovat dobře. Zbytek skupinky dojel v pořádku a následovala další kontinuální čtyřková pasáž. Na jejím konci jsme doslova vrazili do Joovy lodě, která byla naplácnutá na kameni. Kluci chytili vracáky a lezli na břeh, aby loď vyprostili. Já sjela o kus níže.

Jeden z Němců ale loď vyprostil dřív, než byla skupina připravená, a tak loď začala rychle odplouvat. Pustili jsme se za ní a naštěstí se zachytila v nánosu stromů, kde kluci předtím našli i Espenovu loďku. Loď byla řádně dobitá, ale vypadalo to, že se bude dát zachránit. Otázka zněla, jak v tomhle terénu. Vytáhli jsme z lodě házečku, láhev a boční opěrky a zatím ji uložili bezpečně na břehu a zaznamenali její polohu do GPS. Pak jsme pokračovali dál.

Obtížnost poklesla tak na WW III+, ale zábavných a krásných peřejí byl ještě dostatek. Až do vysedačky nad nesjízdným sifopádem jsme nenarazili na klidnou vodu. Kluci se rozhodli dát ještě jednu jízdu s tím, že jeden potáhne loď za sebou na hop šňůře. Měli starou šprajdu, kterou loď zašpuntují. Nápad zněl bláznivě, přesto kluci za krátkou chvilku byli dole na vysedačce i s lodí. Následovalo rozhodnutí, co dál.

Vrátili jsme se na spací místo a začali ohřívat vodu na opravu lodi. Nejdříve jsme začali se špičkou. Němci se ukázali jako siláci a zapření nohama o dřevěnou lať vraceli plast do původního tvaru. Povedlo se nám vrátit i záď a bok se narovnal na slunci sám. Volali jsme Joovi. Ten nám ze začátku vůbec nevěřil, ale pak nám oznámil, že už přebukoval letenku a zítra odlétá. Domluvili jsme alespoň, že Němci dostanou loď do Pucónu k jeho kamarádovi, který se ji pokusí prodat. Od té doby se v naší partě ujal výraz „na Joa“, když někdo příliš spěchal…