Na zimu jsem si přála odletět pádlovat někam do tepla, jenže pořád ne a ne najít pádlovací parťáky. Nakonec se mi podařilo sehnat americký pár, a tak jsem neváhala a brzy byla letenka s datem odletu 1. ledna z Vídně do Mexico City doma.
Novoroční oslavy jsem tedy zaspala, abych byla schopná v noci řídit a kolem třetí hodiny ranní už jsem si to metelila po prázdné dálnici směrem na Brno. Na letiště jsem dorazila včas, bez problémů proběhlo i nakládání lodi, a dobrodružství mohlo začít!
V Mexico City musím strávit noc se svými zavazadly v letištní hale, protože kamarádi z Ameriky přilétají až v půl páté. Nedaří se mi najít žádné lavičky, a tak se zabydluju v jednom útulném rohu i s bagáží a lezu do spacáku. Horší je to se záchody, jak tam potáhnu kajak? I tahle otázka má řešení, moje loď budí pozornost, proto si mě našla jedna mladá Němka, se kterou se dávám do řeči a hlídáme si navzájem zavazadla.
Další den marně čekám na kamarády v příletové hale, pak už se čas nachýlí a je třeba najít autobus. Pořádně nevím, kde je přestup, e-mail s informacemi jsem četla spěšně, a tak následuje úprk přes letiště s kajakem. Při koupi jízdenky koukám na tabuli, název Puebla je mi povědomý, tak to bude asi ono. Nakládám bagáž a vyrážím na první cestu sama kamsi po Mexiku. K mému překvapení autobus nejdříve zajíždí k terminálu dva, kde o chvíli později Nate s Cait nastupují do autobusu a záhada je vyřešena.
Cestou nás ještě čeká hektický přestup v Pueblu, při kterém ztrácíme Caitin batoh. Ten se naštěstí najde v depozitu na nádraží, takže po několikahodinovém zpoždění konečně jedeme směrem k základně. Kolem se rozprostírají hory pokryté džunglí a banánové plantáže, prostě nádhera. Na nádraží potkáváme Hectora z Aventurecu, který zrovna odvážel skupinu Němců, můžeme se tedy ubytovat a večer konečně dostat večeři.
První den volíme lehkou říčku Filobobos o obtížnosti WW III–IV na rozjezd, ale na nasedačku je to docela kus cesty, takže vstáváme brzy. Náš autobus se dere do prudkých kopců a po dvou hodinách se konečně dostáváme k nástupnímu místu. Lodě ještě budeme muset snést pár set výškových metrů, jak už to ostatně u nasedaček v Mexiku bývá. Říčka je na místní poměry netypická, bouldergarden, máme málo vody, ale přesto je tu řada vypečených peřejí a výhledy jsou nezapomenutelné. Tu přitéká vysoký vodopád, o chvíli později projíždíme hlubokou soutěskou. Jediná věc, která mi kazí zážitek z pádlování, je zima. Do Mexika jsem si vzala jen kraťasy a starou bundu, takže jsem po prvním eskymáku celá promočená. Celý zhruba dvacetikilometrový úsek nám trvá tři a půl hodiny, v mokrém hydru to není nic moc.
Další den nám od rána prší, je zima a já nacházím skupinku, která jde na místní klasiku, úsek řeky Alseseca – Roadside. Vytahuju svou jedinou mikinu a pasuju jí odteď také na hydro, všichni ostatní mají sucháče. Tentokrát je to na nasedačku pár kroků, malý bazén a hned první double drop. Žaludek mám sevřený, ale skáču dobře, ostatní mi jen popisují lajny, nic neprohlížíme. Slajdy, první triple drop a přichází asi šestimetrový pozvolný vodopád. Dá se pěkně boofnout, pak zase pár slajdů… Vody je málo, a tak řeka není tolik záludná.
Dojíždíme k prvnímu vypečenému místu, kterým je Sticky Hole. Koukám na kluky, jak bez problémů jedou a radí, že když udržím špičku po proudu, je to v pohodě. Shannamar, která peřej nejede, mi staví záchranu s házečkou. Najíždím napřímo, pěkný záběr a skáču do válce, bohužel do levé části, kde mě proud táhne zpátky. Už si tam pěkně visím bokem. Válec je široký na délku lodi a já jenom vysílám pohled na břeh: „Hoď mi tu házečku!“. Bohužel, na slova se nezmůžu a lano nepřichází. Po chvilce plavu, hned mě to vyplachuje a je mi pořádná zima. K tomu ty okolo plovoucí odpadky, fuj!
Peřeje střídají různé skoky a slajdy, mezi dropy je vždycky bazén, a tak je potok relativně bezpečný. Další triple drop a přichází crux, kterým je S – turn. Hodně úzká a celkem prudká peřej se dvěma zatáčkami a málem vody. Bez přemýšlení obnáším, což není taky zadarmo. Jedeme další skok a mně po něm vypadává čočka z oka, takže dalších deset minut trávím jejím nandaváním. Pokračuje se na Sophie´s Hole, což je takový šuplík s ne úplně jednoduchým nájezdem, pak posledních pár skoků a vodopád, který už nejedu, protože mrznu.
Tenhle výlet začal brzkým vstáváním a sedmihodinovou jízdou k pobřeží, silnice jsou tu totiž nesmírně „kvalitní“. Navíc jsou všude zpomalovací prahy, takže jako bonus si můžete ještě dát hlavou o střechu auta. Okolo půl čtvrté odpoledne jsme konečně mohli obléct hydro, zapřáhnout se za kajaky a vydat se na čtyřicetiminutový pochod do kopce po loukách posetých kravinci a tlejícími pomeranči. Obloha sice byla zatažená, ale dýchal na nás teplý oceánský vzduch, a tak jsme zpocení došli na odhadovanou nasedačku. Konečně čistá řeka s azurovou vodou! Lávový kaňon s černými skalami mi připomněl francouzskou říčku Bonne.
Řeka si v korytě vytvořila pár úzkých šuplíků, které uměly pěkně podržet, a spolu s podemletými skalami to nebylo nic příjemného. Značná část nešla ani prohlédnout, a tak se mi v jednom podařilo zabydlet a po nepěkném průplachu mě kamarádi stihli pochytat těsně nad hranou desetimetrového vodopádu.
Ten prohlížíme, ale napravo proud žene do jeskyně, takže já volím suchozemskou cestu. Kluci postupně dávají lajny bez problémů, kromě Jacoba, kterého proud tlačí do jeskyně, ale vypádlovává ven. Cait taky nechce jet, a tak hází loď do laguny a skáče za ní. Já chci přenášet, traverzuju tedy na druhou stranu. Jenže se dozvídám, že to přenést nejde. Caleb mě přesvědčuje, že musím přejet na druhou stranu, ale traverz nad hranou vodopádu nevypadá lehce. Nakonec jede první sám a já se taky rozjíždím, ale proud je moc silný a stahuje mě. Ječím a Caleb mi na poslední chvíli chytá špičku. Nejhrůznější traverz mého života.
Už se smráká, takže není čas. Caleb hází můj kajak do laguny a já už nemám jinou možnost než skočit, i když se mi vážně nechce. V hlubokém kaňonu už je tma. Jedeme dál a za zatáčkou se objevuje další hrana přes celou řeku. Kudy? Cait jede prostředkem, ale musí bojovat, aby se z toho vyhrabala, já jedu kousek od ní, naštěstí boofuju dobře. Příště jet při kraji!
Jsme nad dalším desetimetrovým vodopádem. Jdu se podívat, ale tady je jasné, že přenášet prostě nepůjde. První najížděči to dávají bez problémů. Nasedám do lodi a ani není čas na strach. Pěkně najet, předklonit se – a jsem dole, rychlý eskymák a směju se ve vracáku. Čekám, co bude dál, protože Cait určitě nebude chtít jet. Jenže skákání by tady bylo nebezpečnější, tak také volí cestu v lodi. Najednou vidím v laguně odplouvající loď, Cait spadla šprajda. Zachraňuje se uprostěřed řeky na mělčině a loď plave sama dolů, kde je velký strom ve vodě. Ostatní sjíždějí vodopád a jedou za lodí.
Následující show jsem viděla jen z gopra. Nate už sedí zapřený s lodí plnou vody a tak tak se drží v proudu. Zezadu přijíždí Jacob, vráží do něj, protože už tam nebyl průjezd, přebírá loď a odplouvá s ní. Ale Nate taky plave v dost mělké vodě a nadává. Cait se brodí dolů převzít Natovu loď a nakonec se všichni i s materiálem šťastně potkáváme ve vracáku. Už je opravdu hodně šero, a tak skáčeme do lodí a doufáme, že dál by měl být jen dvojkový úsek. Řeka polevuje a my jásáme, když konečně vidíme před sebou moře. Vysedačka je na pobřeží Karibiku, kde čeká i náš řidič.
Druhý den ráno u snídaně Lucasovi není dobře, ale na vodu prý půjde. Já volím strategicky rest day a Caitina loď je prasklá, tak se jdeme vykoupat do vln, i když prší. Když kluci přijíždějí, dozvídáme se, že o plavání nebylo nouze. Caleb zaplaval hned v prvním válci a ve druhém taky, jenže na to doplatil i Austin, jedoucí hned za ním. Plavci zůstali viset za kořeny a skály v soutěsce a čekali na lano. Rio Oro nás pěkně pobavilo i vyškolilo.
Další den jedou všichni na Big Banana na řece Alseseca, asi nejoblíbenější run v okolí. Tak se nechávám ukecat. Než dojedeme na místo, bavíme se pohledem na banánovníky zasázené do děr na hlavní silnici a nechápeme, co tím chtěl básník říci.
Úsek začíná zase chůzí džunglí, tentokrát jen půl hoďky, ale skoro celou dobu se dá loď táhnout z kopce či po rovině. Zato je všude kluzké bláto, jsme jím pokryti od hlavy k patě. Vstupujeme do džungle, když vtom se kousek od nás ozývá psí vytí a hned po něm výstřely. Moc odvahy to nedodá, ale nakonec se nás všech deset ocitá v laguně uprostřed pralesa, kde z veliké výšky padá legendární vodopád Big Banana. Kocháme se jím a přijíždíme pod něj, pak už se jede do kaňonu prorostlého bujnou vegetací, odkud není jiná cesta než po vodě.
První peřeje na rozehřátí, charakter je drop and pool, takže máte čas kochat se úžasnou scenérií. Dojíždíme nad první větší peřej, kterou je 20 footer – něco přes sedm metrů. Nejde prohlédnout, ani přenést, nájezd se klikatí v soutěsce, ale trefuju pravou stranu a už si padám jak hruška do laguny. Zvedám někde u skály a koukám: loď plná vody, spadla mi šprajda a teplo mi rozhodně není. Stejně tak se asi cítí Lucas, který si zapomněl oblečení a jede v trenýrkách a v bundě bez trika. Hned za vodopádem je další mustrun s hrůzně znějícím jménem Mordor. Každopádně peřej není tak těžká, stačí jen rozjet se doprostřed úzkého dropu bez hrany, předklonit a dát pádlo podélně.
Pokračujeme dál sérií menších peřejí až k perličce tohohle úseku, vodopádu Silencio. Je to asi patnáct metrů vysoký skok, padající do úzké soutěsky s podemletou skálou vlevo. Chce to boof, ale obličeje ruských pádlerů se šlicem na nose a monokly pod očima naznačují, že zadarmo to nebude. Dnes jede jen Billy a lajnu má excelentní, my ostatní skáčeme do soutěsky a pokračuje série dalších skoků a peřejí. Některé mají poetické názvy jako Meatlocker nebo Boof or Die – jednoduchá hrana, ale nepěkné vývařiště a na obou stranách podemleté skály. Kromě Rusů radši všichni přenášejí. Už na mě přichází vyčerpání, ale následuje další mustrun. Zase vodopád, tentokrát asi pět metrů, takže se konečně nebojím boofnout. Ještě závěrečný double drop a můžeme se poplácat po zádech. Na vysedačce se dá koupit pivo, co víc si přát. Není divu, že tahle řeka je v hledáčku pádlerů ze všech koutů světa.
Následujících pár dní se jezdil hlavně závodní úsek Roadside a také jsme sbírali odpadky z okolí řeky.
V dopoledních hodinách se závodníci i fanoušci přesunuli na start. Na louce napřed proběhl obřad a každý závodník dostal požehnání. Pak už se šlo na start krátkého závodu. Sedím ve vracáku a startuju. Úvodní double drop trošku s výlehem, pár slidů, na voleji mezi skoky se snažím makat, ale chci ušetřit síly do konce. Blížím se k větší peřeji Dead Goat, kde už stojí hromada lidí. Lajnu mám čistou a pokračuju dál až ke Sticky Hole. Jen to teď nezkazit! Naštěstí je kolem spousta žabáků, připravených pro vás skočit, ale i tohle místo projíždím bez problémů. Pár posledních peřejí a jsem v cíli.
Po krátkém závodu pokračuje dlouhý, který se jede až k vysedačce a vede i přes S-turn. Divácky zajímavé místo (koukněte na video ze závodu), naštěstí karambolů moc není. Pak už se všichni přesouváme do cíle, kde se začíná popíjet.
Slavnostní vyhlašování proběhne v Tlapacoanu na náměstí, je to velká událost. S napětím čekám, jak jsem dopadla, a jaké je mé překvapení, když na první místo hlásí závodnici z České republiky! Mám ohromnou radost. Pak už nás bus veze zpátky na základnu, kde je kromě večeře i večírek a postupně se celý jídelní stan roztančí. Mě čeká jedno méně příjemné překvápko, když si mě volají rozhodčí a oznamují, že ve výsledcích udělali chybu a první je Carson, u které netušili, že je to ženské jméno. Ale i tak může téct tequila po litrech až do rána.
Po závodech víceméně všichni odjíždějí, sezona se chýlí ke konci. Mě chytá neskutečná bolest zubu, ale k zubaři se neodvažuju a trpím v Mexiku dalších pět dní. Bohužel jsem se nedostala na všechny okolní runy. Řeka Jalacingo, legendární vodopád Tomata nebo úsek Seven Sisters, kam se musí slaňovat, jsou další perly, které určitě stojí za to navštívit.
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
Jistota na každém kroku.
Jistota na každém kroku.
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
