2. června 2013 kulminuje v Česku největší velká voda od záplav v roce 2002. Možná bych jako tehdy měl jako vodák pomáhat na kánoi babičkám dovézt nákup ze sámošky domů, nebo jezdit před člunem hasičů s poslední výzvou k opuštění bytu. Leč tentokrát je republika na pohromu daleko lépe připravena.
Všude už staví skládací lamelové hráze a povodňové štáby pečlivě sledují vývoj počasí. To se letos opravdu předvádí už od zimy, na kterou opět seděla Nohavicova píseň – „večer to odházím, namažu záda, ráno se podívám, kurva zas padá!“. Ani jaro nebylo žádné, což lidový sakrasmus komentuje průpovídkou „Jestli nám to červenec a srpen nezkazí, bude letos krásná zima“.
V rostoucím horku se peru s pumpou – Radečko, nechceš si taky trochu zacvičit? Nic. Slyšela jsi? Nic. Jdu do auta a oněmím úžasem: nemůže mi pomoct, protože si právě nalakovala nehty!!! Dokonce i na nohou!!!!!! Její šibalské úsměvy jsou na mě moc, potácím se Outsida dofouknout a v duchu ženským odpouštím. Prostě to tak mají, že jejich základní pud – dobře se cítit a vypadat – pobije všechny ty podružné starosti ostatní, jako na čem pojedem, jestli máme pádla a dost dobrý loďák a jak se vůbec servem s tou záplavou plavidel ostatních.
Přišlo. Po obligátní prohlídce Markova náměstí, všech paláců a tisíců milých turistů z Japonska upadla Radka na stejném schodu znova! Tentokrát bohužel ještě hůř, zády na hranu schodu předchozího. Ale vstává a prej dobrý, jen teď s nalakovanými nehtíky jaksi nejde dohromady to černé bahno a zelené chaluhy na jejím zadku. Asi musela dost nasrat vodáckého Neptuna, protože ten sajrajt jde dolů těžko a Radka tu jiné kalhoty nemá.
Už se tu i trochu cítíme jako doma, protože jsme zjistili
a) že nám nikdo nenadává a žádná kolize nehrozí
b) že máme vlastně taky gondolu – zvedlou příď i záď
Zvenku je černá a uvnitř červená – přesně jako gondoly pravé. Jediné, na co si netroufám, je stání v lodi jako pravý gondoliér. To jsem s Radkou zkoušel naposledy loni na Zámecké Dyji při burčákové plavbě, kde jsem se chtěl vestoje vyčůrat bez přistání, protože se mi chtělo moc a kolem byly jen kopřivové břehy. Bohužel jsem nedomyslel Honzovu zlomyslnost, protože jeda kolem začal učit Radku vylehnutí na pádlo, aby držela balanc. Co jí však utajil, byla poloha listu na hladinu – nikoli hranou, nýbrž na plocho! Výsledek – letím po zádech do vody a trochu si čůrám do obličeje, loď převrácená a historický výrok mokré Radky, ledva vyplivla žábu: To musíš chcát zrovna tady?
U nejkrásnějšího benátského mostu Ponte di Rialto stavíme na kafe ve stylové kavárně s židlemi venku – tady si nám nesedejte, když nechcete manžáre, ale jenom kafe a víno blanco.
Návrat kanálem je tedy (hlavně díky požitému vínu) v pohodě, už jen zase zdolat přejezd na levý břeh a dostat se k obytňáku ještě před bouřkou, která hrozí dost neodvratně. Jedeme pryč s pocitem dobře vykonané práce, i když to pádlování bylo díky hloupému bloudění docela dřina. Příště si vezmeme jednak navigaci Garmin s dobrou baterií a přepnutou na režim „vodní trasy“ a druhak kamarády, aby byla větší sranda a byla možnost sdílet ten ohromný zážitek s více lidma.
Tahle dvanáctikánoe dokazuje, že jsme v Benátkách bohužel neudělali prvosjezd.
