Cal Salmon – řeka jako z pohádky

Hned zrána jsem vyrazila na přejezd do údolí řeky Salmon v severní Kalifornii. Den předem jsem prozkoumávala mapu, abych zhruba věděla, kudy pojedu, ale dnes mi offline mapy nabídly kratší a časově velmi podobnou variantu a taky déle po dálnici. Řekla jsem si, proč neprozkoumat novou trasu? Hned po sjezdu z dálnice mě obklopily kopce, lesy a louky krásné přírody okolo městeček Fort Jones a Etna. V Etně to vypadalo, že tu silnice končí, ale místo toho se propletla mezi domky a vedla postupně do hor, kde začaly serpentiny a prudká stoupání. Místy byly kolem ještě závěje sněhu a mě přepadly obavy, že asi nedojedu na čas, na který jsme se s kamarádkou domluvily a taky, zda vůbec dojedu – přišlo mi totiž, že auto trochu divně smrdí a rozsvítila se mi oranžová kontrolka motoru. Na silnici jsem zatím nepotkala žádné další auto, a tak jsem na chvíli i zapochybovala o tom, jestli je vůbec pas průjezdný. Silnice ale vypadala udržovaně a také závora byla otevřená, nikde žádné varovné cedule. Věřila jsem tedy, že projedu a snažila se užívat si okolní výhledy na hory. Obavy bohužel neustávaly a racionální uklidňování, že mám jídla a vody na týden mi taky moc nepomohlo. Konečně jsem vyšplhala do pasu a přede mnou se rozprostřel výhled na zasněžené hory a další údolí.

Vyfotila jsem pár snímků a pak začala sjíždět dolů. Po čase mi přišlo, že mi smrdí brzy, ale pořád jsem se bála zastavit mimo civilizaci, abych vůbec odjela. Když jsem přejela přes most a uviděla první lidi na břehu řeky, kteří nejspíše rýžovali zlato, celkem se mi ulevilo. Vítalo mě údolí alpského stylu a překrásná řeka Salmon. Odhodlala jsem se zastavit, ale vyděsilo mě, že v tu chvíli už se kouřilo z brzd. Projelo kolem mě první auto a pán se mě mile zeptal, jestli potřebuji pomoc. Odpověděla jsem mu, že jen musím počkat, než mi vychladnou brzdy a on se ptal, jestli jsem si podřadila. Došlo mi, že s automatem jsem úplně zapomněla, že si nepodřadí sám – taková začátečnická chyba, ale teď mi nezbývá nic jiného než počkat, snad brzdy přežijou.

Cítila jsem se trochu provinile, že nechávám kamarádku čekat, ale zároveň nebyl důvod pro velký spěch. Serpentiny v tomhle údolí vás prostě donutí zpomalit auto a postupně i životní tempo. V tomto zapomenutém kraji jako by se zastavil čas. Není zde mobilní signál, wifi je pouze v komunitním centru v jednom místě údolí. Toto údolí má stále atmosféru dávných časů divokého západu a zlatokopů. Pár lidí tu farmaří a žije celkem prostým životem, jiní sem přijíždějí rýžovat zlato, ačkoliv doly jsou dávno zavřené. Někomu by to mohlo přijít jako útěk, ale možná se tihle lidé vrací jen zpátky ke kořenům. Opravdu musí žít v souladu s přírodou, o to víc je překvapující, že toto místo je v Kalifornii, jinak hustě obydleném státu.

Jen těžko se mi popisuje okolní krajina, chvilkami je jako alpské údolí, ale stromy a rostliny jsou úplně jiné. Tohle místo se naprosto liší od všech dalších, na kterých jsem dosud na cestách byla. Je něčím zvláštní, atmosférou mi trochu připomíná Futaleufú, ale je daleko menší a ještě méně obydlené. Možná je to okolní divočinou, velkou vzdáleností od měst, blízkostí indiánských kmenů, nevím. Sjíždím podél North Forku – severní větve řeky a připadám si jako v pohádce – tak, jak mi to už různí kamarádi dříve popisovali. Svěží zeleň, modrá řeka zařízlá do údolí a okolní hory nedávají moc prostoru pro lidská obydlí, ale sem tam je vidět usedlost či farma.

Konečně jsem dorazila na místo srazu. Byla jsem celkem vyčerpaná ze řízení a také kvůli tomu, jak jsem se po cestě vynervovala. Místo 12:30 jsem dorazila ve 14:30, ale kamarádka si zatím dala oběd a užívala si výhledy na řeku. Chtěla jsem si dát dvacet a pak vyrazit na nějaký kratší hike. Elektra zatím jela navštívit kamarády, kteří bydlí jen pár mil po proudu. Mezitím se obloha zatáhla. Elektra zanedlouho dorazila i se dvěma kamarády, že pojedou lehčí dolní úsek. Tomu jsem nemohla říct ne. Postupně začalo poprchávat a já byla ráda, že sedím v lodi a nemoknu při chození.

Řeka měla krásnou skalnatou okolní scenerii, pěkné vlny a pár trojkových peřejí. Nakonec se vlila do větší řeky Klamath, která měla pořád ještě velkou vodu, takže závěrečný traverz na vysedačku byl vlastně tím nejtěžším z celého úseku. Pokud minete traverz, musíte ujet dalších asi 20 km soutěskou s mega vlnami a válci. Na vysedačce jsme si dávali pozor, abychom nevstoupili do posvátného prostoru místního indiánského kmene, kde pořádají ceremonie. Pak už jsme zamířili zpátky proti proudu do kempu, kde jsme se měli potkat s dalšími kajakáři. Po cestě jsme ještě prohlíželi větší peřeje sekce Nordheimer, které jsou vidět ze břehu. Při pohledu z útesů vysoko nad řekou se projevil známý autobusový efekt. Během večera jsme se seznámily s několika novými lidmi. Erik tady čekal na kamaráda Petera, který měl dorazit ráno. Kirk právě dokončil kajakářský kurz a měl další týden cestování jen pro sebe. Potkali jsme se i s Darinem, se kterým jsme se domlouvali na pádlování.

V sobotu ráno jsem byla natěšená, ale také nervózní z pádlování sekce Nordheimer. Elektra a Erik vyrazili na lehčí čtyřkovou sekci Butler. Nám se ráno trochu protáhlo, tak jsme nasedali na vodu až v poledne. Měli jsme krásný slunečný den, střední vodu 4,5 stop, což je asi 90 kubíků. První půl kilometr bylo rozpádlování na mírně tekoucí vodě, pak přišla první peřej Bloomers – v překladu bombarďáky. Je to velmi úzká průrva ve skále, kterou tvoří nájezdový válec, drop a pak velmi probublaný bazén pod peřejí. Následovala jsem místňáka Adama, který jel na playboatu, ale měla jsem pocit, že se mi zalila špička už při nájezdu, a pak jsem mocně vylehávala. Trochu jsem si u toho zase natáhla nedohojený biceps, ale snad nic vážného. Dál se řeka zařízla do hlubšího kaňonu, ale peřeje neměly velký spád. Charakter byl drop-pool.

Držela jsem se za Darinem, který řeku zná jak své boty a navíc jezdil lehké lajny, protože je prý líný. V jedné peřeji jsem chtěla ošidit váleček, který boofoval a namísto toho jsem skončila v dalším válci, který mě převrátil a já jsem lovila svého prvního eskymáka po zimě – byla to taková facka, abych se probrala. Hned jsem si uvědomila, jaká to byla blbina a po zbytek řeky jsem najížděla stejné lajny jako Darin. Hned další peřej Airplane Boof jsem přistála po boofu na rozhraní a celá natěšená, jak to byl super boof jsem znovu eskymovala, tentokrát naštěstí hodně rychle. Pokračovali jsme kaňonem dál a vychutnávali si okolní nádhernou přírodu. Po cestě mi ale trochu začala docházet energie, tak jsem se rozhodla přenést první pětkovou peřej Cascade, která měla velký tah a hodně tlačila ke skále. Nájezd k přenášce byl teda mimořádně kamenitý, takže jsem se trochu bála, abych se nezvrhla ještě tam. Pokračovali jsme dál a další větší peřej se objevila, když se kaňon rozevřel. Jmenuje se Achillova pata, měla celkem tah, ale byla zábavná.

A to už jsme se dostávali k hlavnímu oříšku řeky a zároveň posledním peřejím. Last Chance – poslední šance a Freight Train – nákladní vlak. Last Chance je celkem technická peřej, která má více možných lajn, Darin mě jen stručně řekl: „doleva a pak zpět doprava“ a už najížděl do peřeje. Podařilo se mi projet za ním a zastavit v malém vracáku mezi oběma peřejemi – tam mi řekl, že ten poslední válec, co jsme projeli, býval v minulosti větší a problém tam měly i rafty (řeka se i komerčně raftuje), ale před lety se válec změnil. Problém byl hlavně s plaváčky, kteří by potenciálně mohli naplavat do poslední peřeje, která je velká, kamenitá a dlouhá. Ptala jsem se Darina, jestli to budeme prohlížet, a jestli je to taky má taky velký tah jako Cascade a on, že to radši rovnou pojedeme bez prohlížení, a že jsou to spíš velký vlny a chaos. Naštěstí mě naskočila nová energie z tyčinky, a tak jsem souhlasila. Někdo z kluků už byl dole, takže jsme v tandemu vyrazili. Už vlny v nájezdu byly celkem velké a pak jsem zahlédla útvar, kterému se říká Angel Wings. Skoro jsem si myslela, že do toho šutru, od kterého se odrážela voda, narazím špicí, ale to byla přesně ta lajna, kterou jsem měla jet a loď mě provezla krásně mezi vodní tříští. Byla to ohromná rychlost a taky euforie radosti ze sjetí. Vyplavily se mi endorfiny. Byla jsem ráda, že jsem neprohlížela, ale také šťastná, že tohle je poslední peřej. Kluci pokračovali po pauze do další sekce Butler, ale mě to dnes stačilo a na vysedačce jsem na chvíli i usnula.

Další den jsme vyráželi na sekci Butler – která je WW IV, ale je více sevřená v kaňonu, takže má vodnatější charakter. Sekce je parádní, je zábavná, všechny lajny byly za větší vody celkem široké, ale byly tu válce, kterým se chtěl člověk vyhnout. První míli se říká Miracle Mile, protože jde o spoustu peřejí za sebou. Pak řeka na chvilku zvolní. Přesto se mě nejelo moc dobře, měla jsem zatuhlé tělo nervozitou a nešlo mi se uvolnit. Byly tu také velké probublané vracáky, Darin do jednoho zajel a najednou zmizel ve víru, který ho převrátil a vcucnu tak, že bylo vidět jen kousek dna lodi. Zanedlouho ale vyeskymoval s velkým úsměvem na tváři. Pak následovala největší peřej této sekce Gaping mo´ což by se volně dalo přeložit jako zející prázdnota. Za téhle větší vody – asi 100 kubíků, jsme jeli u pravé skály a objížděli pár válců. Jeden z nich mě odsadil ke skále, že jsem vylehávala o sto šest. Do levé části řeky jsem se ani neohlížela, ale byla plná velkých válců.

Dál už následovaly menší peřeje, které byly velmi zábavné a okolní kaňon opravdu nádherný. Ke konci následovala nevinně vypadající peřej, která hnala proti skále. Kirk chytal vracák u skály a přitom zmizel ve víru, že mu koukala jen hlava. Z řeky jsme vylézali s úsměvy od ucha k uchu. Vrátili jsme se zpátky do kempu a kluci šli na další rundu Nordheimeru. Já jsem trávila zbytek dne v kempu, když v tom zpátky přišel Adam, který s klukama nasedal na vodu – byla jsem zmatená, co tam dělá asi hodinu po tom, co nasedli. Ukázalo se, že si při nepovedeném eskymáku v první peřeji natáhl něco v rameni, vyplaval, odešel z řeky a vrátil se pěšky pro auto. Klukům se naštěstí už nic nestalo, a tak jsem je odpoledne po jízdě vyzvedla. Večer proběhl opět ve skvělé společnosti u praskajícího ohně pod noční oblohou desítky kilometrů od světel měst. 

Třetí dne jsme měli v plánu South Fork, kde jsem věděla jen o jedné trojkové sekci, ale kluci navrhli, že bychom další den mohli jet horní kaňon, protože by mohl mít ještě dostatek vody. A tak jsme tam hned ráno zamířili. Byli jsme tentokrát ve čtyřech, což bylo ideální, protože tohle rozhodně nebyla velká voda, ale spíše úzký potok. Po cestě jsme shora prohlédli poslední kaňon, který byl WW V, zbytek měl být III až IV. Nasedali jsme na krásné čisté vodě a hned po chvilce vpluli do mini kaňonů s trojkovým peřejemi. Kirk to měl dobře najeté, protože sem bral klienty minulý týden, a já tak dostávala perfektní popisy peřejí. Také jsme se stále kochali okolní přírodou.

Po pár mílích rozpádlování říčka nabrala spád a přišly první čtyřkové peřeje. Jakýsi minikaňon charakteru bouldergarden zakončený pěkným boofem přes kámen. Jela jsem jako poslední a podařilo se mi najet super lajnu. Storm vyfotil pár fotek a pokračovali jsme dál, opět na oči až k začátku další kaňonu – tady jsme zastavili ve vracáku nad jedním dropem. Tandem Storm a Bryce už peřej sjeli a teď seděli na břehu a fotili. My jsme šli radši prohlížet, drop padal přes válec do levé části řeky pod podemletou skálu, a tak bylo vhodnější držet se vpravo, ale bez rychlosti, aby člověk zase nenarazil do skály. Kirk to najížděl přes vracák, ale dole mi ukazoval, ať jedu radši napřímo. Nasedla jsem do lodi a vyjela – podařilo se mi projet bez šplouchnutí vody do obličeje, paráda. Bohužel po tomhle dropu mi došla baterka v kameře. Dál budou prý ty peřeje jen fluffy, tedy „načechrané“, řekl Kirk a vyrazil po proudu. Jela jsem za ním a užívala si pěkné technické průjezdy mezi kameny. Následovalo ještě pár čtyřkových peřejí a pak jsme se přiblížili k poslednímu slajdovitému dropu. Tady byla i moje vysedačka – byla jsem unavená jet delší úsek, a tak jsem nejtěžší kaňon vynechala, nasedla tu do auta a jela vyzvednout kluky. Zastavila jsem na vyhlídce nad kaňonem a pozorovala, jak najíždí poslední peřeje. Najednou vidím v jednom válci dvě dna lodí, Storma a Bryce, jak zápasí. Kirk už byl naštěstí ve vracáku pod dropem. Oběma klukům se naštěstí povedlo vyeskymovat – tady by plavání zábavné nebylo. Poslední drop už sjeli všichni v pohodě. Opět jsme si pochvalovali báječný den na vodě.

Pak už bohužel nastávalo loučení, protože Kirk pokračoval dál na jih Kalifornie. My tři se vraceli prozatím zpátky do kempu. Kluci našli po první peřeji v kaňonu dva kajaky odložené na břehu. Věděli jsme, že dva další kluci z kempu tento úsek jeli a zjevně museli kvůli nehodě z kaňonu vylézt. Kvůli Poison Oak – rostlině po které vám naskáčou puchýře, to nebyl vůbec jednoduchý úkol. Pak následovala také otázka, jak dostat kajaky ven? Po cestě s pendlem jsme si potvrdili, že na vysedačce žádné auto není – jen jedno bylo stále na nasedačce. Později jsme se dozvěděli, že to bylo vykloubené rameno a kluci museli do nemocnice.

Po pár dnech v milé společnosti jsem na noc osiřela, ale nemělo to dlouhého trvání. Slunečná rána, která jsem zahajovala rozcvičkou a snídaní, kde se opodál pásly srnky mě nikdy neomrzla. Když se pak slunce rozpálilo, dalo se jednoduše ponořit do chladivé řeky a pak se zase ohřát na pláži. Někdy jsem vyrazila na krátkou procházku v okolí kempu, jindy si jen tak četla v hamace.

Následující večer byl Darin zpět i s velkým přívěsem na spaní a s motorkou. Spolu s ním přijel ještě Trevor, kterého jsem potkala už vloni u Fordyce Creeku. Kluci si přivezli motorky, aby s nimi prozkoumali okolní hory a zapomenuté doly, kde se dřív těžilo zlato. Večer jsme udělali oheň a dobré jídlo a rozprávěli pod oblohou plnou hvězd.

Dopoledne kluci vyrazili na výlet s motorkami a já na hike v okolních horách. Šla jsem kaňonem nad Little Salmon, ale řeka dlouho nebyla vidět. Samozřejmě jsem za celý den nikoho kromě zvířat nepotkala. Řeku jsem párkrát zahlédla z výšky, dala by se za většího stavu i jet a už sjeta byla. Nakonec se z krátké procházky vyklubal celodenní výlet. Večer mi kluci ukazovali nádherné fotky a dechberoucí výhledy z okolních vrcholů, na které se jim podařilo dostat. Na jedné hoře je dokonce stará rozhledna. Pak taky říkali, že viděli pumu, ale naštěstí byli na motorkách a ty dělají randál, takže rychle utekla.

Jeden den šla na vodu celkem velká skupina a když prohlíželi peřej Freight Train, jiná skupinka vodáků prohlížela tuto peřej z cesty, po níž se jezdí pendl a která vede vysoko nad kaňonem. Ti viděli, jak prohlížejícího kajakáře, který byl ze skupiny poslední, pozoruje puma. Naštěstí nasedl do kajaku dřív, než se šelma odhodlala zaútočit.

Sekce Methodist měla být lehká trojková sekce na spodním South Forku. Vybrala jsem si jí na svůj odpočinkový den a nebylo ani těžké sehnat další spolupádlery – na víkend bylo v kempu celkem plno a dorazili i kamarádi z jižního Oregonu. Šestičlenná skupinka vyrazila splouvat úsek, který si nikdo moc dobře nepamatoval, protože ho už dlouho nejeli. Podle popisků kamarádů, co to jeli před týdnem, mělo být vše jetelné na oči, krom jedné peřeje s vrbičkami, kde se voda rozlije do šutroviště. Je to pravotočivá zatáčka a má se jet úplně vlevo u skály, kde bude nejvíce vody. Zábavné bouldergardens občas zpestřovaly různobarevné skalní stěny, kdy se řeka více sevřela do kaňonu. Byla to kochačka a já jsem si zkoušela projet peřeje na co nejmenší počet záběrů. Navíc byl opět nádherný slunný den, kluci vezli piva na občerstvení po soutoku, protože jsme plánovali jet až do kempu.

Celou cestu jsem vyhlížela tu záhadnou peřej v zatáčce. Když jsme zase k jedné takové doplouvali, nejistě jsem koukala do levé strany, kde se muselo projet úzkými průjezdy mezi vrbičkami. Ale to už bylo pozdě a první jezdci najížděli do rozbité peřeje a různě se zasekávali na šutrech. Nechtělo se mi zašprajcovat se mezi další lodě, a tak jsem zvolila naopak průjezd u pravého vnitřního břehu, kde bylo tak mělko, že se dalo vystoupit a zbytek přenést. Ukázalo se to jako dobrá volba, protože jsme v této peřeji měli dokonce plaváčka. Luca vylezla na kámen na levém břehu, kde byla jinak kolmá skalní stěna a kluci už lovili její loď po proudu – naštěstí tady už byla jen mírně tekoucí voda. Já a Katie, které jsme obě přenášely po pravém břehu jsme se rozhodly dostat Lucu na házečce na druhý břeh, ale Katie měla krátkou házečku. Byla jsem v kajaku a rozhodla jsem se převézt jí házečku položenou na šprajdě, ale ani to moc nefungovalo. A tak jsem si ve spěchu dala lano do pusy a takto ji převážela. Házečka byla opravdu krátká, a tak jsem se zastavila na rozhraní s vracákem jak ryba s háčkem v puse. Nakonec se mi podařilo podat ji Luce a podpořit ji v tom, aby skočila do vody a nechala se přetáhnout. Luca naštěstí nebyla potlučená, jen vystrašená, a tak jsme za chvíli mohli pokračovat dále po proudu. Čekala nás už jen poslední soutěska s pěkným stupněm a jednou strmější peřejí a zanedlouho jsme byli na soutoku, kde jsme se občerstvili pivem a dosplouvali poslední dvojkový úsek až do kempu. Celkem jsem v údolí strávila tři týdny, které utekly jako voda a určitě plánuji se sem vrátit, je tu ještě spoustu sekcí, co jsem zatím nesjela. Do Kalifornie jsem potom už ani nedojela, protože vody nebylo moc, ale vůbec mi to nevadilo.