Budějovice–Praha dvojím pohledem

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Den 1 – dlouhý

Do závodu se mi přihlásili parťáci z oddílu USK Praha Martin Kucián, Tomáš Pavlík, Matouš Pavlík. Slušní borci. Sice spolu trénujeme, víme, jak kdo na tom jsme. Ale přes 60 km spolu jen tak nejezdíme. Takže co se bude dít po čtyřech hodinách jízdy je neznámá pro všechny. Ready, go!

Tvoříme čelní skupinku ve čtyřech. A střídáme se v táhnutí po kilometru. Řeka rychle teče a tempo je svižné. První přeběh na Hluboké. Hop do lodě a s Marťasem symbolicky potrápíme bráchy, kteří ale zásek rychle sjedou. První desítka pod 40 minut. Pořád to slušně teče. Hněvkovice přehrada, opět všichni čtyři chvatně přebíháme. Beru si pití. Matouš trochu vzadu, ale na Hněvkovickém jezu jsme zase spolu.

Tomáš nasedá z jedné strany a druhou stranou vypadává do vody. Asi jsem mu trochu pomohl. Férově s ním zůstávám, než vyleje a nasedne a spolu sjíždíme dva uprchlíky. Jedeme Týnem a kolem soutoku s Lužnicí. Začínám se cítit trochu unaveně. Kdysi jsem si ve skupině uměl líp odpočinout. Čím to asi je?

Hráz Kořenska, přeběh, nasednutí. Sakra, vracák, furt mi tlačí špičku na beton, nemůžu se odšťouchnout. Kluci neváhají, hlavně Tomáš, a oplácí mi na stejném místě za rok 2012, kdy jsem jej tady orval. Nakopne stroj a mám tam padesát metrů zásek. Střídají se, potvory, jedou rychle a já jsem sám. Skoro se smiřuju, že si je nechám ujet. Na to nemám, abych to sjel. Dochází mi, jak to je ještě daleko (přes 30 km) a hrůza z dlouhé samoty mě vybičuje k dotáhnutí skupiny. Nicméně cena byla zaplacena. A tenhle úsek já fakt neumím a nemám rád. Na Podolsku už se sotva motám. Most už sice vidím, ale nemůžu se už ani pořádně pohnout. Tomáš vypadá hodně živě. Ostatní vypadají taky v pohodě. Jen já dřu jak magor už i na křížovce. Pár vln od motoráku a padám i z křížovky. To je můj konec.

Vysedám a přebíhám kosu nalevo za mostem. Beru si pití a dávám gel, tablety a proteinku a vyrážím za nimi. Vepředu se řeže Marťas s Tomem. Matouš nezvládl rychle nasednout, šlápl si na flašku a jede sám. Ok, ať si jede. Pojedu si svoje. Po třech kilometrech jej nicméně sjíždím. Taky už se sotva plazí a mi se začíná jet znovu solidně. Cukry začínají působit, přeběh mi pomohl jako vždy. Vidíme, že Tomáš utrhl Marťase a toho začínáme sjíždět. Když je blíž, po cimrmanovsku seznáváme, že to není Marťas, ale Tomáš, kdo spadnul. Často pokládá pádlo a má evidentně hotovo.

Dáváme si před hradem jeden krátký přeběh na vytřepání a velím k útoku. Akorát Matouš se neúčastní a nechává mě odjet. Za hradem dojíždím Toma a zbývají čtyři km do cíle. Marťas před námi sice trochu tápe, kam vedou zatáčky, ale jede skvěle a etapa je jeho. Já v závěru druhý se ztrátou 2,5 minuty, Tom třetí, Matouš o dalších pár minut čtvrtý. Zítra to bude boj! Neuvěřitelně vyrovnané!

Den 2 – atletický

Puchýře oblepeny, svaly namasírovány. Marťas je dekorován race leaderem a jdeme na to. Ready, go! Tvoříme známou čelní skupinku ve čtyřech a střídáme se. Ideální podmínky, příjemná teplota, mírný povítr a hladina nepříliš rozbitá od motorových člunů. Jsme rychle na hrázi Orlíka a deset minut poté nás Ježour vypouští dole z výtahu. Kamýk teče a pěkně nám to ubíhá. To bude Strava koukat! Samé rekordy!

Na Kamýku vystupuju na schodech a přichází první chyba. Schody jsou strmé. Chytám loď málo vepředu, náklon lodi vzhůru není dostatečný. Jenže to oči nevidí, protože se soustředí na sundání pytlíku z krku. Krok vpřed a náraz do schodů. Rozšklebená špice lodi. Sakra! Vybíhám nahoru. Zuzka mi to kontroluje a hlásí, že to není skrz. Ok, aspoň že tak. Beru si od ní boty a běžím dolů. Tam si špici lodě ještě kontroluju sám, nasedám a jedu. Trochu to stříká, ale snad to půjde.

Jsme všichni spolu. Je nám všem jasné, že dnes rozhodne atletická vložka přes Křepenice. Osm kilometrů běhu s lodí. Šílenost. Ale kdo ji nejde, nemůže vyhrát. Tady se dělá zisk 10-15 minut a jinde to dohnat nejde. Blížíme se na kilometrovník 124. Jelikož si chci vybrat, kde budu vystupovat, jdu dopředu a vyskakuju na malém mole. Marťas kousek vpravo, bráchové kousek vlevo. Obouvám boty a začínám lézt do kopce. Marťas přede mnou, ale ještě bez bot. U chatek se obouvá a jdu přes něj. Nahoře na louce je 50 metrů za mnou a bráchové nikde. Super! To se mi líbí. Volím si tempo podle sebe a klušu mírné stoupání do Křepenic. Co mi to rachtá v lodi? Hmatem si potvrzuju, že je to sedačka. Druhá chyba. Ráno jsem si pod ni chtěl uložit ponožky a dost jsem ji neutáhl. Při přehozu na druhé rameno sedačka padá na asfalt. Zastavuju a opravuju to. Mezitím mě dobíhá Marťas, za ním vidím Toma. Náskok je fuč.

Běžíme dál s Marťasem. Do samotné vesnice je to trochu z kopce a Tomáš nás míjí jako sloupek. Marťas drží moje tempo a Tom je 50 metrů před námi. Proběhneme přes náves a najednou Marťas nikde. Později se dozvím, že jej začaly jej brát křeče a musel zastavovat. Běžím dál přes pole. Tom se mi nevzdaluje, ale v Nalžovickém Podhájí jej najednou nevidím. Do kopce asi už spíše jdu než běžím. Že by mi tak utek? No díky mému pochodovému cvičení by nebylo divu, ale kde je? Nevidím jej ani ve stoupání za Podhájím. Že on šel alternativní cestou kolem potoka?! No tak to jsem zvědavý, jak to vyjde. Tohle předtím nikdo nezkoušel.

Drápu se na kopec, beru si od kluků pití a sbíhám do Musíku. Skáču ze svahu na břeh a Tomáš mi právě odjíždí před nosem. Zajásám, skáču do vody a z vody do lodě. Boty dolů a těch padesát metrů sjedu jako nic. Ale až trochu zlehkne voda. Tady je strašná mělčina a každý záběr je těžký. Hergot, rybáři! Dva vlasce přehazuju přes hlavu, třetí vidím na špici, ale jedu dál. Necítím utrhnutí a myslím si, že je pryč. Třetí a fatální chyba. Záběr je furt těžký. Kdy to povolí? Vždyť už jsem na hlubší vodě. Že bych se tak vyšil na přeběhu? Tomáš mi jen ujíždí a já s tím nemůžu nic dělat. Totální zmar. Dojíždím na Novou Živohošť a lezu na břeh, že se protáhnu. Zamotávají se mi nohy do vlasce, který táhnu z Musíku. Dochází mi to, leč je pozdě.

Tom má náskok čtyři minuty a ten si přiváží do cíle druhé etapy. Za mnou přijíždí Marťas taky čtyři minuty, takže celkově je třetí minutu a půl za mnou. Matouš na přeběhu nabral větší ztrátu a na bednu už to má hodně daleko. Zdá se, že je rozhodnuto. Tom by se musel zítra prásknout uprostřed přehrady, aby tenhle náskok prohospodařil.

Den 3 – sprinterský

Den 3 je samostatný závod Slapy – Praha a my jedeme s ním. Nebo oni s námi? Každopádně po dvou dnech na nás nastupují čerství borci. Maratonská elita. Řadíme se na startu před ně. Před nás ještě nový race leader Tomáš. Ready, go!

První skupina je početná a tempo ostré. Race leader je na křížovce. Snažím se mu to komplikovat a ochotně se nechávám zavřít. Race leader jede na druhé vlně a já jemu. Trhák a zavírám jej dovnitř skupiny. Nefunguje mi pití, ale to přežiju. Na hráz Štěchovic skupinu přivádí Jakub Adam zvaný Fakír a ženeme se dolů z kopce. Strašný kalup! Fakír s Danem Sedláčkem ujíždějí, za nimi já s Marťasem. Kousek a přitom tak daleko. Marťas nemůže a nestřídá. Fakír se střídá s Danem a dělají si minutu náskok. Za námi bráchové Tomáš, Matouš a Tomi Dědič. Zkoušíme dojet ty vepředu a hlídáme si záda. Ale to dělají všichni, takže se nic nestane.

Přijíždíme na Vranskou a tam taky žádná chyba ani změna. Mám vsazeno na Dana, že zvadne, ale jede výborně a pořád se střídá se s Fakírem. Matouš pomáhá Tomovi, aby ho dotáhl na celkové vítězství. Dát mu dnes pět minut je prakticky nemožné. Je mi jasné, že vše už je rozhodnuto. Vlastně už dost bylo před startem. Soutok, modřanský jez, šlajsna, ujíždím Marťasovi a cíl. Tomáš, celkový vítěz, přijíždí minutu a něco za mnou. Je dobojováno. Ať žije vítěz!

Budějovice–Praha očima ředitele

Dlouhý závod je pro každého něčím jiným. Pro některé závodem se vším všudy. Mám na mysli ty čtyři chrty z USK, kteří se chtějí přetahovat o celkovou bednu a pobíhat přes pole s loděmi. Ale pro většinu účastníků je to osobní výzva, test vlastní odolnosti a vůle, zkouška možností, důkaz svých schopností, ale i výlet, projížďka a super strávený čas na vodě i večer s kamarády. Každý si v něm najde to, co přesně hledá a potřebuje.

Jsou takoví, co si to jdou zkusit. Letos to byl Pavel Stoupa Mráz, Jan Větrovský, Holger Trapp a Basti Kraft, Pavol Skovajsa, Honza Dlouhý a Marek Šplíchal na SUP. A proto tady náš závod je. Aby si každý mohl dát svůj pokus, svůj test odolnosti a otrlosti. A možná se vrátí, možná ne. Někteří si dají ještě jeden pokus, aby zjistili, že už nikdy více. A pak jsou i tací, kteří si závod oblíbili a vracejí se pořád.

Jako třeba Robert Ouředník. V novodobé historii jsme jeli deset závodů Budějovice – Praha. A Robert stál desetkrát na startu a vždy to dojel. Ne, nebyl nikdy vepředu, leckdy na to ani netrénoval, ale vždy dojel. Jelo se etapově nebo nonstop, on to vždy dojel. Je to můj osobní hrdina a první Železný Budman. Nebo Vojta Mareš. Všech svých devět ročníků absolvoval na kanoi, což je nepředstavitelná věc. Uklečet ty etapy, natožpak nonstopy. Taky můj hrdina. Nebo posádky C2T Pašík, Choroš, Standa, Otík. Vždy přijedou s úsměvem, i když je někdy zkřivený od bolesti. Skvělá parta. Joachim Moritz, Tomáš Svolínský a Martin Kucián se stali Jasnými Budmeny a tím součástí pomyslné rodiny závodu. Dračáci z Jablonce, smekám před vámi. Vážím si též každého účastníka závodu Slapy – Praha. Vy všichni udržujete legendu Budějovice – Praha živou. Jste součástí celého příběhu víc než staleté historie české kanoistiky, která se začala psát právě na Vltavě, a současně tvoříte další příběhy a odkaz budoucím generacím vodáků.