Brunďa – vodák z éry laminátových lodí

Za Brunďou jsem se vydal do místa jeho bydliště nedaleko Pardubic. Hned od začátku to bylo zajímavé. Nejprve jsem přejel autobusovou zastávku, potom mě zastihla průtrž mračen, která ustala přímo před dveřmi Brunďova domu. Pak už bylo na řadě milé přivítání od Brundi i jeho manželky, která svému muži neřekne jinak než Brunďo, a zajímavé povídání. Když jsem po dvou hodinách manžele Davídkovy opouštěl, hřálo mě něco u srdce. Něco, co mě hřeje u srdce po každém zajímavém setkání s vodáky, kteří vodě věnovali v podstatě všechno.

Brunďo, letos oslavíš 82. narozeniny. Pádluješ ještě v tomhle požehnaném věku?

V poslední době už toho moc nenajezdím. Jsem po několika infarktech a mám problémy se zrakem. Na vodu se pořád vydávám, ale musím jezdit jen na řeky, které znám, kde vím, kam. Snažíme se s manželkou vyhýbat masovým akcím a jedeme spíš za klidem na řeky bez lidí.

Před dvěma lety jsem si ještě sjel Čeňkárnu na singlu, ale už nemám potřebnou sílu. Navíc jsem pak čtvrt hodiny lezl z lodě, než jsem si narovnal nohy. Proto v poslední době jezdíme jen na nafukovačce Rio, lehčí řeky na laminátové C2. Laminátovou C1 – gutovku – jsem už dal do vodáckého muzea ve Zruči.

Na jaké vodácké akci jsi letos byl?

Nejvíc mi z letošního roku utkvěla Doubrava, kde jsem se byl podívat jen ze břehu. Strávil jsem asi půl druhé hodiny u Martina a nestačil se divit. Neuvěřitelné množství lidí tady mělo problémy ovládnout svoje plavidlo a necvaknout se. Jediné štěstí je, že Doubrava není záludná řeka a končí to v podstatě vždy jen vykoupáním. Bylo mi z toho úplně smutno, jakej vodáctví nabralo, řekl bych, živelnej směr.

Ona by se hlavně většina lidí, které jsi na vodě viděl, neměla nazývat vodáky, nemyslíš?

To je pravda. Já na tohle vždycky říkám, že kdo si nepostavil nebo nemá vlastní loď, nemůže být nazýván vodákem. Ten, kdo přijde do půjčovny, loď si vypůjčí, sjede řeku a zase jde domů, u mě není vodák. Bohužel tohle veřejnost nevidí, a pak jsou vodáci často vnímáni jako neopatrní šílenci, co se topí na jezech. Pamatuju si, jak jsme před pár lety vyrazili na Úpu, která ráno měla pěknou vodu, ale díky dešťům stoupala. Než jsme dorazili, měla už vodu povodňovou a kolem řeky jezdili hasiči. Samozřejmě se pak psalo o neopatrných vodácích. Vodák by přece nikdy na povodňovou vodu nešel nebo alespoň já ne. Zaprvé vím, jak je to nebezpečné, a zadruhé ze soucitu s lidmi, kterým v tu chvíli voda bere domy, majetek a někdy i životy.

Čím ta živelnost vodáctví může být?

Já si myslím, že je to dobou, ve které žijeme. Před revolucí nikdo nikam nesměl, všichni seděli doma na zadku a na vodu jezdili jen v rámci oddílů. To mělo tu výhodu, že zkušenější členové oddílu dohlédli na ty méně zkušené a postarali se o ně. V oddílu mělo všechno svojí hierarchii a řád, které se dodržovali. Trochu se rouhám, když to říkám, a rozhodně bych nechtěl návrat té doby přivolat, ale něco pozitivního na tom bylo. Dneska si každý jede, kam chce, pak snadno přecení síly a malér je tu.

Myslím, že dnes chybí něco podobného, jako byly za nás cvičiteláky, kde se hodně lidí naučilo jezdit na vodě.

Jsi živoucí legendou oddílu KVT Pardubice, jak ses do oddílu dostal?

Já jsem původně obyčejná suchozemská krysa. Pocházím z Čáslavi, kde není žádná pořádná řeka, na které by se dalo jezdit. K vodě jsem čuchnul akorát jedenkrát na skautském táboře v roce 48, a pak bylo dlouho vodácké vzduchoprázdno.

Situace se změnila, až když jsem šel na školu do Pardubic. Škola měla pro své dvě lodě pronajaté místo v loděnici oddílu (tehdy) Jiskra Rybitví, který vychoval mnoho skvělých závodníků včetně mistrů republiky a světa. Byli tam lidé jako Pepek Hendrych nebo Petr Sodomka. No a právě Pepek Hendrych mě začal na Labi učit. Jenže jsem toho nechal. Když jsem nastoupil do práce do chemičky, znovu jsem se tam s Pepkem setkal. On se mě hned ptal: „Chceš loď?“, a já to nedokázal odmítnout. Tak mi postavil loď, klasickou žebrovku, ale slalomku jako řemen, a já jsem si ji musel natřít a dokončit. Nakonec jsem se dostal v roce 61 do pardubického oddílu, kde se už tehdy stavěly laminátové lodě.

Není to na laminát trochu brzy?

Je to brzy, ale pardubický oddíl byl u nás první, který takové lodě stavěl. Díky spolupráci s místním chemickým výzkumákem měli pardubičtí vodáci k těmto materiálům přístup. Lodě stavěli v neuvěřitelně krátké době.

Já jsem zatím stále jezdil na své dřevěné lodi, a hned v létě 61 na Lužnici se mi všichni smáli, že moje loď je taková princezna, která se musí pořád nosit, aby se nerozbila. Oni už lodě běžně spouštěli na šňůrách z jezů. Prostě už byli o generaci napřed.

O rok později jsem si taky postavil laminátku a v roce 63 jsem se začal poprvé motat kolem závodů. Nebyla to žádná profi úroveň, jen okresní a krajské soutěže, ale dostal jsem se na zajímavé jarní sjezdy a pár slalomových závodů v rámci oddílu Jiskra Rybitví. Poznávat nové a nové terény mě lákalo stále víc, a tak jsem se vrátil do lůna turistického oddílu.

Z té doby si vzpomínám na jeden Špindl, kam přijeli Němci s neuvěřitelně nízkými loděmi a vyhráli tam, co šlo. Tak, dnes už to můžu prozradit, jsme jim ty lodě přes noc sebrali, odvezli jsme je obtisknout do pilin, a do rána je zase vrátili. Tvar jsme potom trošku upravili pro turistické účely a říkali jsme tomu „němka“. Dvě kopyta na stavbu lodí jsou v loděnici KVT dodnes. To druhé je turistická loď zvaná „prasnice“.

Pověz mi prosím něco víc o pardubickém oddílu.

Oddíl byl založený ideově v roce 56 a ve skutečnosti vznikl v roce 57. Já jsem tam přišel v roce 61 a jsem tam nyní služebně nejstarší. Zakládající členové už nežijí.

Měl jsem štěstí, že v oddílu bylo spousta členů se skutečným zájmem jezdit na vodu. Tehdy byla doba, že jsme byli na loděnici skoro pořád. Dokonce jsem jeden čas říkal, že jsem na loděnici 8 dní v týdnu. Někdy jsem tam i přespával. Byla tam spousta svobodných nebo rozvedených, tak se jezdilo na vodu kdykoliv to jen trochu šlo. Tehdy bylo běžné, že jsme za dva dny ujeli třeba 90 km dlouhý úsek. Dnes by nad tím většina lidí jen kroutila hlavou.

A taky jsme jezdili všechno, co se jen trochu jet dalo. Kdejaký potok, který měl vodu, jsme sjeli. Onehdy jsem slyšel v Českém rozhlasu příspěvek, kde se mluvilo o tom, že si vodáci cení prvosjezdů. Takže když si nějaký Franta Vonásků udělá na zahrádce odvodňovací strouhu, druhý den tam má vodáky, aby udělali prvosjezd. (směje se)

Zní to jako krásná doba.

Měl jsem velké štěstí, že jsem se dostal do té pardubické party, která takhle jezdila a zlepšovala se. Za chvíli už jsme jezdili delší tratě, pak trochu chlupatější vodu a pak jsem jel na první cvičitelák pro nově příchozí, který pořádali vodáci z Prahy.

Co ti cvičiteláky daly?

Na jednom z nich byl i Tibor Sýkora, singlíř a mistr světa. Ten mi toho dal do ježdění hodně. Učili jsme se od něj všemožné fígle, pod jeho vedením jsem se pořádně naučil eskymáka. Sice při tom byla spousta koupání, ale to k tomu patří. Kdo se nekoupe, ten nejezdí. Nakonec jsem se taky stal cvičitelem vodní turistiky a později jsem si udělal i cvičitele jedničku. Díky tomu jsem se dostal do povědomí českých vodáckých turistických „špiček“.

Když jsi mluvil o těch velkých vzdálenostech za víkend, máš spočítané, kolik kilometrů jsi najezdil za rok?

Ano, mám to spočítané. Ona totiž probíhala oddílová soutěž, kdo bude mít ročně nejvíc kilometrů. Celý oddíl se tím náramně bavil. Bylo nás tam několik kamarádů „prestižáků“, ale nejvíc jsem soupeřil s Edou Štrumplem. Věděl jsem třeba, že Eda jel na slovenské řeky, tak jsem hned sebral loď, jel na víkend na Sázavu a celou ji sjel. Dokonce to došlo tak daleko, že nám lidi v oddílu vzájemně donášeli.

Nejvíc jsem měl naježděných asi 1600 km za rok a za celý život to mám spočítané na nějakých 40 000 km.

Vím, že jsi taky organizoval vodácké akce na Šumavě. Jak to vzniklo?

Jmenovalo se to „Týden šumavských řek“, začal to pořádat Jirka Fiala a já jsem byl moc rád, že mě tam taky vzali. Bohužel se Jirka na čtvrtém ročníku utopil, má pomníček na Vydře, tak jsme po něm převzali organizaci a dotáhli to na 25 ročníků. Pak na to přestaly být peníze, ale našel se člověk, který v tradici pokračuje dodnes. Letos jsme se tam byli znovu podívat.

Šumava tehdy byla krásná vodácká destinace a jezdilo se kromě Otavy všechno, co se dnes nesmí – Řásnice, Roklanský potok, obě Vltavy, Tetovský kanál, Ostružná a za mě asi nejkrásnější tamní řeka Křemelná. To je úžasná kombinace obtížnosti, délky úseku a neuvěřitelné přírody kolem.

Taky jsme tam zažili jednu veselou historku. Když jsme tam jednou vyrazili s kamarádem na běžky, tak jsme netušili, že se rozšiřuje pohraniční pásmo. Sice už byly natlučené kolíky, ale ještě to nestihli oplotit a my jim tam vjeli. Zatkli nás, zavázali nám oči a někam nás odvezli gazikem. Pak nás každého zvlášť vyslýchali, protože měli podezření, že jsme chtěli utéct přes hranici. Nakonec se všechno vysvětlilo a skončilo to pokutou 20 korun.

Dostat se do zahraničí byl tehdy problém, podařilo se ti někam podívat?

Byl jsme cvičitel a dokázal jsem se dostat za hranice v rámci Sport turistu, takže jsem se docela po Evropě podíval. Proběhlo třeba vodácké Německo, Skandinávie, rádi jsme měli Rakousko a hodně Jugoslávii.

Vrcholem byla expedice do Mongolska. Nabídku udělat tu expedice dostalo vedení sekce VT. Nejprve jsme šilhali po Kanadě, ale tu nám zamítli, tak jsme zvolili Mongolsko, kde jsme pak strávili měsíc. Nebyly žádné mapy ani kilometráže, ale naštěstí jsme měli průvodce a dva řidiče a dalo se s nimi domluvit rusky, takže jsme sjeli hned několik pěkných řek. Všechno ale tak WW III-III+, nepředstavuj si žádné extrémní peřeje. Bohužel jsme se nedostali na tamní nejhezčí řeku Selengu, protože kolem ní zrovna řádil mor. (Manželka ještě připomíná, že v průběhu expedice se Brunďovi doma narodila dcera)

Děti taky jezdí na vodu?

Ano, děti se dokonale potatily a jezdí na vodu. Starší syn už i se svými dětmi spíš na klidnější věci, přece jen je mu 47 let a už se taky trochu bojí. Mladší syn jezdí takové ty vodopády a dcera Šárka trvale žije na Novém Zélandě a jezdí takové věci, na které já bych se bál i v dobách své nejlepší formy.

Jezdíte na Zéland za ní?

Ano byli jsme tam už několikrát. Před třemi lety jsem si tam sjel díky dceři asi nejhezčí řeku svého života – Clarence River. Nasedá se v 700 m n. m. a teče (cca 200 km) úplně liduprázdnou krajinou, nádherným údolím, částečně i kaňonem, až k moři. Pořád teče svižným proudem (WW II-III), přirovnal bych to místy k větší Belé z Podbanského do Pribiliny. Má krásně čistou vodu a dojede se až do Tichého oceánu. Celé to putování nám trvalo šest dnů.

Brunďo, jsi také jedním z autorů knihy Československé řeky: kilometráž. Jak vznikla?

Přišlo nakladatelství Olympia, které mělo na kilometráž autorská práva, a poprosilo nás o spolupráci. Celkově jsme kilometráž tvořili tři – Franta Kouhoutek, Milan Hauser a já. Měl jsem naježděno hodně řek, tak se znalosti hodily.

Postupovali jsme tak, že jsme nakoupili vodohospodářské mapy, které měly měřítko 1:50 000, což je úžasně podrobné, a byly v nich nakilometrované toky. Nevíme, zda to úplně přesně sedělo nebo ne, ale byla to jediná cesta. Nejprve jsme udělali řeky, které jsme znali. Později jsme oslovovali lokální oddíly, aby nám pomohly. Celá práce trvala asi tři roky. Skoro tři čtvrtě roku trvalo jenom od prvního výtisku přes korekce po definitivní vydání, myslím v roce 1978. Doplněné vydání vyšlo v roce 1990. Poslední kilometráž od Vojty Jančara a Ivana Nováka vyšla v roce 1998. Vzhledem k tomu, že se řeky mění, zejména stavbou nových jezů a úpravou starých, by bylo žádoucí, provést její aktualizaci.

Časem jsem byl přes Karla Štemproka (v rámci sekce VT) kontaktován ještě ke spolupráci na jednom z dílů německé kilometráže DKV – pomáhal jsem jim s českými řekami.

Od Jirky Hodice jsem slyšel o jedenácteru. Řekni mi prosím, o co jde?

U nás v loděnici jsme kdysi s kamarádem Petrem Glossem vymysleli pro legraci soubor pravidel pro chování vodáků. Zkrátka že na lodi velí jen jeden – zadák. Prezentovali jsme to tak, že se tím ulehčí soužití na lodi pro manželské páry a další dvojice. Vycházeli jsme z toho, že už od dob Kolumbových a možná i dříve, na lodi velí vždy jen jeden – kapitán. Toto vodácké jedenáctero praktikujeme s úsměvem do dneška. Jeho poslední a nejdůležitější bod zní, že háček může za všechno. Když se tady na Chrudimce otvírá vodácká sezona a zavírá se na Opatovickém kanálu, tak se nově příchozí háčci křtí. Nalije se jim rum za krk a zadák to musí slízat. Taky se zkouší, zda znají nějaké body jedenáctera. Je okolo toho vždy velká legrace.

Tak na to se budu muset někdy přijet podívat. Brunďo, mockrát díky za rozhovor.

Jedenáctero pro háčka

1. Háček je na lodi v pořadí důležitosti na posledním místě, nikdy nemluví do řízení lodi.
2. Háček v přítomnosti více kotrčníků mluví, jen když je tázán.
3. Háček se uctivě chová ke všem kotrčníkům, při provinění se omlouvá slovy „líběj vodpustit“.
4. V dopravních prostředcích uvolňuje háček místo k sezení kotrčníkům.
5. Při táboření se háček stará o všecko, nevybírá však místo k táboření.
6. Zato háček vybírá vodu z lodi.
7. Při přistávání háček vyskočí z lodi a přidrží ji kotrčníkovi.
8. Ráno vstává háček první za účelem přípravy snídaně, chová se tiše, v nutných případech budí kotrčníka něžným způsobem.
9. Háček se nevzdaluje z lodi ani z tábora.
10. V případě přetížení plave háček za lodí.
11. Háček může za všechno.

Branislav „Brunďa“ Davídek byl v lednu 2017 představiteli ČSK oceněn coby osobnost vodní turistiky. Konkrétně za dlouholetý a významný přínos k rozvoji vodní turistiky.

Brunďa měl na zájezdech, které vedl, velkou autoritu. Před vyplutím vždy probíhalo křtění nových vodáků – háčků, nových lodí, pádel, loďáků, neoprenů apod. Háček je samozřejmě v pořadí důležitosti na posledním místě. Brunďa zkoušel háčky ze znalosti vodáckého jedenáctera, kde poslední zásadou je, že háček může za všechno. Před vyplutím na finské řece Ivalojoki (v roce 2010) byla křtěna i moje žena Katka, která na jeho otázku odpověděla, že háček může všechno. Bruňďa jen zalapal po dechu a prohlásil, že tak vzpurného háčka ještě nikdy neviděl.

-Jirka Hodic-