Březnové pádlování na Schwarze Pockau aneb zpěněná voda řítící se mezi skalami i ztracené pádlo

Ranní Stankáčova SMS „Tora tora tora, v 9 odjezd z jezera“ je srozumitelná, jedeme na vodu. Dobrá zpráva je, že aktuální vodní stav ukazuje 59 cm, tj. průtok cca 9,5 m3/s. Nedobrá zpráva je, že stav má klesající tendenci.

Na startu v Kienhaide není teplo. Lehké mžení střídá lehké posněhávání, z údolí vane mrazivec. Čekáme 3/4 hodiny, než Dáša se Stankáčem uklidí druhé auto do cíle. Je to krušné čekání (taky jaké jiné, když jsme v Krušných horách)…

V mezidobí přijíždí na parkplatz parta německých kajakářů. Vysemení se z aut, potáhnou cigáro a jdou na vodu. Upozorňuji je na padlé stromy přes řeku, jsou nad věcí. Aby ne, Stankáč si dal přes týden dřevařskou brigádu a s pilou prořezal, co se dalo. Ve vodáckém nebi bude za svatého.

Vyrážíme sjezdem po zmrzlé závěji do řeky. Dáša s Tomášem jedou na „tvrďáka“ bez návleků na pádle, zima jim evidentně zalézá za nehty.

Po pár kilometrech jízdy míjíme německého kajakáře, jak se škrábe i s lodí na zavátý břeh. Má úplně novou loď (Waka) a v jejím dně úplně novou cca půlmetrovou šlicnu. Vrstva plastu v místě řezu má snad jen 1 mm. Soudruzi asi při výrobě někde udělali chybku….

Přijíždíme ke stromu padlému napříč přes řeku. Po dobrém rozjetí se dá dobře přeskočit. Stankáč vrtí hlavou: „tak tady této překážky jsem si při brigádě nějak nevšiml“.

Koryto se začíná víc sklápět, voda pění a řítí se mezi skalami, sevřená z obou stran podél břehů vysokými sněhovými závějemi. V jednom proskoku Dáša mizí a když se znovu objeví, je už bez lodi a bez pádla. Dáša se dostává vcelku rychle na břeh, převrácený kajak jako zázrakem vybočuje z hlavního proudu a zachycuje se na mělčině. Kajak pomocí házečky vyprošťujeme a vezeme dolů k nedalekému mostu, Dáša se k témuž místu dobrodí po pás sněhem v lehce vytočeném rozpoležení. Pádlo od incidentu už nikdy nikdo neviděl….

Po únorovém tání řeka teče pěkně svižně

Pokračujeme po vodě dál peřejemi, ale už jen ve čtyřech, Dáša do cíle vyráží pěšky po zasněžené cestě, svého Valoca táhne za sebou na házečce. Kousek za mostem začíná nejvýživnější část trati, údolí se rychle svírá, kolem nás se do nebe majestátně tyčí temné skalní stěny.

V průběhu jízdy registrujeme, že voda citelně opadává, občas drncáme po šutrech, ale pořád to je ještě pěkná jízda.

Následuje starý mlýnský jez a po chvíli už vylézáme v cíli na parkovišti u restaurace Schwarzbeerschänke. Dáša se svým věrným Valocem doklouže do cíle jen chvilku po nás.

Byl to prima den.

Původní článek najdete na stránkách Chomutovské kanoistiky zde.