Bosna nejen na kajaku

Když se řekne Bosna, hodně lidí si řekne: „Panebože, co je to za dovolenkovou destinaci, tam se snad ještě bojuje, ne?“ Naštěstí už se v Bosně dobojovalo, a to už v roce 1995. Tichými mementy několika válek jsou už jen občas viditelné díry po kulkách ve fasádách neopravených domů, památníky padlých u cest a pak miny. Nutno ale dodat, že se vyskytují pouze v místech, kde se bojovalo a pokud se pohybujete po značených cestách a neignorujete značení minových polí, nebezpečí vám nehrozí. Existují i mapy, které si můžete stáhnout z internetu, abyste věděli, kam nechodit.

Dalším nebezpečím, které při cestě do Bosny není radno podcenit, jsou zmije. Prý čím menší, tím jedovatější. Hned jsem se těšila o moc víc, když mi Fána řekl, že si po uštknutí malou zmijí sotva stihnu uvařit kafe… Taková je to prý rychlost. Dřevorubci si nosí do lesů sérum, aby případné uštknutí přežili.

Fána už byl v Bosně několikrát a o výstup Maglić se dvakrát neúspěšně pokoušel. Jednou mu výstup zhatilo špatné značení, jindy zase hodně sněhu, přes který nedokázal bez vybavení přejít. S plánem cesty jsem i přes miny a zmije souhlasila, na horách už jsem přes samé pádlování roky nebyla. Jelikož jsme ale vodáci, nedalo nám to a vzali jsme s sebou samozřejmě i kajaky. V Bosně je mnoho krásných řek, na které se, doufám, někdy v budoucnu dostanu.

Cesta byla dlouhá, protože jsme nejeli po dálnicích. Ale kam spěchat, že? Po příjezdu do Bosny jsme ještě večer dojeli slalomku na Vrbasu. Zrovna se tu konaly závody ve sjezdu, ale v šest večer už bylo dozávoděno. Koryto je skalami zúžené na 10 – 20 m, proplouváme přes vysoké vlny mezi balvany, za kterými jsou velké vracáky. Pod úsekem obtížnosti WW II – III končíme u levého břehu u restaurace. Fána mi ještě ukazuje výživnou vlnu kousek pod přehradou, prý jestli jí sjedu. Už se stmívalo a taky mi přišla docela velká, tak jsem řekla, že cestou zpátky (třeba to nestihnem, že jo).

Druhý den jsme se jeli podívat na řeku Ugar, ale bohužel neměla vodu. Začátek června už je na ni pozdě. Rozhodli jsme se tedy vydat do hor, třeba nám zbyde čas koncem týdne. Cestou jsme se ještě zastavili u vodopádů v Jajcích a utábořili se na břehu řeky Sutjeska. V blízkosti probíhaly během druhé světové války jedny z nejtěžších bojů o Jugoslávii mezi italsko-německou armádou a partyzány jugoslávské osvobozenecké armády. I přes početnou přesilu nacistů a velké ztráty na straně partyzánů (padlo zde kolem dvanácti tisíc mužů), se ale podařilo nacisty po pěti týdnech porazit. Tuto bitvu tu připomíná velký památník.

NP Sutjeska je jeden z nejstarších národní parků Bosny a Hercegoviny. Rozkládá se na ploše 17 500 hektarů a národním parkem byl vyhlášen v roce 1962. Je pojmenován podle stejnojmenné řeky, jejíž okolí a tři přiléhající pohoří zahrnuje a nachází se tu také jeden z posledních zbývajících evropských pralesů. A také Maglić, cíl naší cesty.

Další den zhruba po obědě jsme tedy vyrazili na cestu. Vedro, v dálce se honila bouřka. Ale co, je daleko. Asi po pěti kilometrech šlapání po asfaltu do kopce koukám, že na mě Fána čeká u cesty. „Jménem naší cestovní kanceláře se vám hluboce omlouváme, ale jdeme na opačnou stranu.“ Kdyby vás zajímalo, jak se tohle může stát, tak proto, že jsme samozřejmě neměli mapu.

Tak jsem si rezignovaně sedla k cestě a Fána jako galantní muž uvědomující si svoji navigační chybu, běžel pro auto. Mezitím se buřina přiblížila, začalo pršet, a tak jsme odchod odložili na další den. Chtěla jsem se podívat na památník bitvy o Sutjesku, a proto jsme vyrazili do Tjentiště. Místo návštěvy památníku se nám ale podařilo autem vyjet až na Prievor (1668 m.n.m.), parkoviště pod Maglićem, čímž se nám výstup o dost zjednodušil. Odměnou za dlouhý výjezd po prašné cestě nám byl nádherný západ slunce a skoro tisíc ušetřených výškových metrů.

Další den jsme konečně vyrazili na výstup. Cesty na Maglić vedou z Prievoru dvě: první přes jezero Trnovačko, která zabere minimálně šest hodin (tu jsme zvolili my) a druhá přímo z parkoviště skalní stěnou. Výstup na vrchol nám trval dva dny, kdy první den jsme došli kolem šesté hodiny večerní na vrchol, zapsali se do vrcholové knížky a pokochali se nádhernými panoramaty. Druhý den nás čekal dlouhý sestup stejnou cestou kolem Trnovačka. Cestou naberete v sedle pitnou vodu, není tedy nutné s sebou tahat litry vody.

Na vrchol Magliće jsme se ale podívali ještě jednou onou zmiňovanou cestou skalní stěnou – s partou z Ostravy jsme si nalehko den poté ještě jednou vyběhli nahoru. Tato cesta na vrchol je náročnější, ke konci se škábete po čtyřech, ale dá se vylézt i bez speciálního vybavení. Fána říkal, že se prý se půjdeme na hodinku projít jen tak okolo… Z hodinky byly čtyři hodinky a naštěstí nám kluci z Ostravy dali nahoře napít a podělili se o čokoládu. Tímto jim ještě jednou děkujeme. Připadala jsem si jako z příručky o vysokohorské turistice, sekce Jak nechodit do hor.

Jinak je pohoří Maglić je opuštěné, za tři dny pobytu nahoře jsme v horách potkali výše zmíněnou skupinu Čechů, strážce parku bydlícího u Trnovačka a pár turistů s batohem. Cesty jsou dnes velmi dobře značené, není tedy třeba se bát bloudění.

Po návratu z hor jsme se tedy konečně chtěli vydat na nějakou bosenskou řeku. Sutjeska neměla vodu, Drina nám přišla moc jednoduchá, a tak jsem se rozhodli pro Taru. Věděli jsme, že se na Taře komerčně raftuje a doufali jsme, že se s nějakým raftem svezeme na nasedačku. Tara totiž teče z Černé hory a bylo by moc komplikované pendlovat auto a ještě platit poplatek 10 Euro za vjezd do země. V kempu nám ochotně zajistili odvoz na nasedačku a doprovod raftu k tomu. To vše za 15 Euro za oba. Sice nacpaní v kufru jeepu, ale bez starostí s pendlováním se drkotáme asi 20 kilometrů po prašné cestě. Průvodce straší obtížností WW III – IV, tak se mi trochu svírá žaludek. Představuji si jeden válec za druhým a doufám, že mě kdyžtak vyloví.

Tara mě překvapila svojí průzračně modrou vodou. Splouváme spodní úsek k soutoku s Pivou, na řece nepotkáváme za celý den jediného kajakáře. Samé rafty. Nevím, kde průvodce vzal obtížnost III – IV, za mě to byla tak místy maximálně trojka. Hezky to šplouchá, velké válce a díry se za střední vody v pohodě dají objet. Cestou raft staví s klienty v občerstvovně, my jako správní Češi vytahujeme chleba se salámem. Raději si večer zajdeme na pořádnou večeři do města.

Cestou zpátky opravdu dochází na peřej na Vrbasu, už došly výmluvy. Je to peřej dlouhá dvacet metrů s dvěma většími vlnami. Z břehu vypadá hrozivě, hledám ideální cestu a přijde mi, že tam žádná není. Není. Chce to prostě se jen odhodlat a pádlovat. Nevím, proč se pořád bojím, že nevyeskymuji. Vjedete do ní, před vámi se najednou zvedne stěna vody a pak jste dole. Ještě pod vlnou chvíli trénujeme nájezdy do proudu a pak už nás jen čeká cesta domů.

Byl to nádherný týden plný zážitků, na minu jsem nestoupla, ani had mě neuštknul. Doufám, že budu mít v budoucnu možnost v Bosně sjet více řek. A vy tam vyražte také, je to kousek a stojí to za to!