Bosna a Hercegovina po třetí

Po nekonečné cestě Maďarskem jsme konečně ve městě Banja Luka a míříme proti proudu Vrbasu. Startujeme nad peřejí Bijely Buk. Vrbas má po předchozích lijácích opravdu velkou vodu, průtok odhadujeme na 100 kubíků, je to velké, rychlé a nezvyklé, zkrátka řeka na rozjetí (?). Peřej najíždím zleva okolo balvanu a snažím se držet více vpravo přes šikmý válec, pak propíchnu dva kohouty, voda mi jde přes hlavu a dole trochu zápasím s karfioly. Dál se řeka uklidní, je zataženo a mrholí, stromy lemující břehy stojí ve vodě. Po pár kilometrech se řeka zúží a pod mostem číhá peřej se zabaláky. Já jedu víc vpravo, kde mě vykostí bubláky. Po plavecké a horolezecké vložce pokračujeme do kaňonu s šedočernými vápencovými skalami, kde pádlujeme mohutnými peřejemi s ohromnými vlnami. Končíme vlevo pod slalomkou v kempu San, kde i přenocujeme. Vrbas byla před 38 lety moje první jugoslávská řeka a z koníčka se díky ní stal kůň.

Přejíždíme přes vysoké sedlo, míjíme množství opuštěných vypálených nebo rozstřílených domů, okolo kterých sjíždíme k mostu přes řeku Ugar. Lodě poponeseme pod elektrárnu, kde už je vody dostatek a pospíchá velkým spádem balvanitým korytem opuštěným údolím. Plavba je technická, místy zdoláváme obtížnější zablokovanou pasáž, ale stav vody je spíše nižší a na vše je dost času. Případný únik z údolí by byl ale velice obtížný. Za nejtěžší peřejí se Ugar rázem zklidňuje, údolí se otevírá a my připlouváme na vzdutí přehrady na Vrbasu. Nejhorší je výstup k silnici přes bezedné bláto. Přejíždíme přes Jajce na Sanu, spíme na horské louce v sedle asi 1 500 m vysoko.

Na Sanu nasedáme u mostu v Medně, voda je zde neuvěřitelně čistá a má zelenomodrou barvu. Po chvíli následuje sjízdný jez a peřej s úzkým průjezdem vpravo, kde s odvážlivci cvičí šikmý válec. Sana (zde zvaná i Medljanská reka) vtéká do opuštěného údolí, kde se střídají klidnější úseky s obtížnými peřejemi. Po asi 4 km se údolí rozevře a řeka je výrazně lehčí. Končíme u mostu kousek nad levostranným přítokem Rybnik. Ten jsme měli rovněž v plánu, ale bohužel je vyhrazen pro rybáře a pro vodáky zakázán, stejně jako Sana v úseku 2 km nad i pod soutokem. Přejíždíme proto níž a ve vesnici Donja Previja u hospody nasedáme na další úsek. Sana je zde mohutnější, ale lehká, teče poměrně rychle, ale peřeje nás zhoupnou jen občas. Míjíme hrad Ključ nad stejnojmenným městem, pod kterým řeka opět vstupuje do vápencového kaňonu, v něm splouváme výraznou vodnatou peřej. Končíme na místě zvaném Sokolovo, kde je bezva loučka na přespání.

Další den chceme šoupnout řeku Sanica. Jen co vytáhneme z vleku první lodě, je u nás rybářská stráž a opět nás nechce na řeku pustit. Po chvíli přemlouvání a konzultaci se šéfem na telefonu vyměkne a my můžeme pádlovat. Voda je opět čistá, hladina klidná a po chvíli vplouváme do krátkého kaňonu s lehkými peřejemi. Pak následuje kaňon o poznání delší, pod kterým se údolí otevře a na klidném úseku zdoláváme 2 skalní stupně. Po necelých 12 km končíme a přesouváme se na Dabar.

Autobus nás vysype na křižovatce, za kterou se už na silničku nevejde. Lodě neseme asi 1,5 km dolů k Dabarské jeskyni. Je ohromná. Vedle je druhá, menší, ze které vytéká řeka. Impozantní pohled. První kilometr plavby je lehký, pak se hladina sklopí a uhání balvanitými peřejemi, mezi nimiž překonáme dva výraznější stupně. Asi po kiláku peřeje náhle končí a po 2 km voleje jsme na soutoku. Pokračujeme asi 3 km po Saně. Řeka je zde široká, vodnatá s občasnou lehkou peřejí. Končíme na levém břehu u akvaparku v městě Sanski Most. Po dlouhém přejezdu spíme v kempu Kiro rafting nad Bihačem.

Následující den nás čeká zlatý hřeb programu, Una. V poslední vesnici přepřaháme vlek a přestupujeme do domluvených mikrobusů. Nevěřili byste, co utáhne bosenskej tranďák. Nasedáme na klidnou hladinu asi kilák nad vodopádem, ten přenášíme vpravo. Nasedám pod nejvyšším stupněm, který dva borci jedou proudnicí skoro zadara. Vody je hodně, má tah, je průzračná, zelenomodrá. První 3 km jsou náročné, proudící voda je prokládaná těžkými peřejemi s velkými zabaláky, karfioly a víry. Pak se zleva vlévá řeka Kratnica vytékající z hromady balvanů, no, nedá mi to, abych si ji nevynesl a jejích 7 metrů nesplul. Dál je Una výrazně lehčí, na závěr splouváme tři krasové stupně, ten první vpravo, uprostřed je nebezpečný sifon! Čeká nás opět dlouhý přejezd, tentokrát na Neretvu.

Neretva má po deštích hodně vody. K mostu je to rychlé ale lehké, následuje první a krátký kaňon s peřejí, pak po klidném úseku následuje druhý s úchvatnými vodopády a vyvěračkami, které vytékají ze skal vystupujících přímo z vody. Karfioly jsou těžší než peřeje. Následuje úzké údolí, které se záhy sevře do posledního a nejtěžšího kaňonu, v němž zkalená šedozelená voda letí dalšími těžkými a zablokovanými peřejemi. Ďáblův chřtán, nádhera! Po krátké pauze na štěrkové plážičce splouváme poslední těžší peřej a po chvíli končíme u lomu nad městem Konjic. V Mostaru máme rozchod, koupím si kávový set s džezvou, pak si dám výbornou večeři v hospodě s výhledem na most. Ne, ještě z něj nikdo neskáče, to až v létě. Při placení vysomruju jako suvenýr masívní půllitr Mostarsko. Dvě noci spíme v kempu v Blagaji. Krásnej den! V noci je nezvykle teplo, Neretva, v jejímž údolí se nacházíme, ústí relativně nedaleko do Jadranu.

Buna je sice lehká, ale už jen její pramen vyzývá k povinnému splutí. Průzračná ledová voda vytéká z ohromné jeskyně pod vysokou kolmou skálou, pod jejímž převisem se krčí malý klášter. Napravo stánky a půjčovna kánoí, nalevo hospoda, od moře jen kousek. Za 1 den to i s prohlídkou Mostaru stihnete. Nejprve splouváme pár lehkých peřejí, pak se Buna zklidní a několikrát se větví do ramen. Končíme asi po 5 km a rychle přejíždíme nad Mostar k hrázi přehrady na Neretvě. V řece se valí spousta čisté vody a i místa s klidnou hladinou zlobí mocnými karfioly a víry. Plujeme slepencovým kaňonem s jednou velikou peřejí. Nízké betonové pilíře ve vodě nám velí zastavit a následující peřej prohlédnout. V pravé polovině je ohromný válec, rozumný průjezd je vlevo. Asi po 8 km připlouváme do Mostaru, kde potkáváme několik rychlých člunů s turisty. Pod mostem stavíme na sváču a rychlé kafe, jsme středem pozornosti. Pokračujeme dál, kde rychlou plavbu zpestřují občasné peřeje. Míjíme ústí Buny, dál následuje místo zvané Buna Tjesno, za malé vody skalní korýtko s hladkou rychlou vodou, teď je to ohromná přetékající šlajsna s vysokými vlnami uprostřed a víry u břehu.

Tentokrát se přesunujeme po ránu. Je to dobře, je slunečno a my se kocháme úchvatnými výhledy na hory, kterými projíždíme cestou do národního parku Sutjeska. Nahoře skály s bělajícími se fleky sněhu, okolo zelené a rozkvétající pastviny, dole modré přehradní jezero a v dáli zasněžená Bjelasica. Chystáme se u mostu kousek od památníku Tjentiště na splutí Sutjesky. Záhy ale přichází ranger, který nekompromisně kroutí hlavou, že v národním parku pádlovat nesmíme. Po chvíli debat, telefonátu šéfovi a zaplacení vstupu do parku nás na vodu nakonec pouští. Ale prý to nemáme nikomu říkat, tak ne abyste to někde vykecali! V řece teče vody tak akorát, je průzračná a ledová. Kde se Sutjeska rozšíří, občas drbnu o kámen, ale vody postupně přibývá, v řečišti se objevují velké balvany a řeka nabírá spád i grády. Plavbu si užívám, plaváčci v týmu přibývají. Po krátkém zklidnění se ke konci plavby objeví další obtížné peřeje až kaskády, dvě zablokovaná místa raději prohlížíme. Po chvíli jsme na soutoku. V Drině valí spousta vody, je rychlá, plavbu občas zpestří bubláky nebo velké vlny. Končíme před Brodem u pumpy na levém břehu. Přejíždíme na parkoviště nad Goražde, dole je smeťák, nahoře památník bosenské války, ke kterému je cesta lemovaná vojenskou technikou s vévodícím tankem „pekelná kočička“ už z období 2. světové války.

Ráno je mlha, chladno, bude hezky. Cestou zajíždíme do údolí řeky Prača. Bohužel soustava elektráren je dokončena a voda teče trubkami až do Driny. Řeka je téměř suchá, byl by to ale nářez. Ve Višegrádu uhýbáme doprava do údolí řeky Rzav, která přitéká ze Srbska. Nakoukneme do monastýru Dobrun ze 13. století a popojedeme výš k mostu jen asi 2 km od hranice se Srbskem. Vody se zdá málo, a tak slabší kusy vyměknou a jdou pěšky po opuštěné úzkokolejce spojující v minulosti Sarajevo se Srbskem. Jedu s Vladem na Barace, slunce pálí, ale plavbu si užíváme a jen párkrát musím vystoupit a člun odlehčit. Rzav protéká nádherným úzkým kaňonem s kolmými stěnami, splouváme zde několik zablokovaných peřejí. Večírek s ohněm realizujeme v horském sedle silnice M 117 nad údolím řeky Željeznica. Okolo se motá smečka vlezlých ale hodných psů, v lese je několik zákopů.

Předposlední den našeho vodáckého programu. Řeka Željeznica je na rozumném minimu, ale voda je špinavá, smrdí a na březích se válí neuvěřitelné množství bordelu. Řeka je lehká, bohužel nejzajímavější úsek byl nad a pod jezem, který odvádí většinu vody pochybným betonovým potrubím přes elektrárnu. Přejíždíme na řeku Fojnica, ta je mohutnější a je v ní i více vody, ale opět špinavé. Teče pěkným spádem balvanitým korytem s občasnými peřejemi. Následuje vysoký stupeň, který někteří jedou středem doleva do válce. Vpravo je snadné obnášení. Končíme pod mostem ve vesnici Visoko, kde na louce s ovčími bobky a smečkou psů také táboříme. Odpoledne plníme i náš vědecký program a zdoláváme pyramidu Slunce.

Ráno se jdeme podívat do nitra pyramidy, kde sice nevnímám avizovanou energii, zato cítím plíseň z výdřevy bývalého dolu na „něco“. Ještě 2 minuty a je po mě. Ale nic proti nápadu a podnikatelskému záměru, svět chce být klamán… V Kaoniku nasedáme na řeku Lašva, která má pěkný stav, ale zase ta špinavá voda a odpadky, krásnou přírodu jsme si už bohužel užili. Lehké peřeje končí na vzdutí jezu, kde je naštěstí elektrárna v jeho tělese, a tak i pod ním je vody dost. Po chvíli zleva vplouváme do mohutné řeky Bosna, která teče docela rychle štěrkový korytem. Asi po 4 km voda hučí na prvním ze skalních prahů, které nás překvapí svou mohutností. Prahy je dobré prohlédnout, protože dolů nevidíte a lehce můžete uvíznout na hraně nebo hupsnout do válce. Končíme u pumpy za dvěma mosty v Perin Han.

Už nás čeká jen dlouhá cesta domů.

Další fotografie a zápisky z našich vodáckých výletů najdete na www.vkslaviahk.cz.