Stojím na hraně vodopádu. Vodní tříšť mi stříká do obličeje a já se snažím zvážit všechny možnosti. Risk versus pocit zadostiučinění. Puzzle divoké vody, odvíjející se do hlubiny více než dvaceti metrů pode mnou, vyvolává ten zvláštní pocit staženého žaludku a soustředění. Mám vyschlo v krku, i když jsem před chvílí vypil skoro litr vody.
Zkoumám lajnu, snažím se přestavit si a vizualizovat svoji pozici v jednotlivých klíčových místech hlavolamu. Po chvíli nacházím řešení situace a dokážu si představit sám sebe v jednotlivých místech. Mám rozhodnuto. Vidím lajnu a věřím, že to dám.
Takhle nějak probíhá moje příprava a rituály, když se připravuju jet nějakou těžší peřej. Každý máme své rituály a přípravy. Není důležité, o jaký rituál jde, hlavní je, že vám pomůže naprosto se soustředit na to, co vás čeká.
Mám za to, že každý má strach, a taky by ho mít měl. Je to základní pocit pudu sebezáchovy, který nám pomáhá přežít a upozorňuje nás na nebezpečí. Tentýž, který nás varuje před strkáním prstů do ohně.
Druhým typem je strach, který vás doslova paralyzuje nebo vyvolá paniku. To je problém, protože v daný moment nejste schopni reagovat na vzniklou situaci. Velká část z tohoto strachu je vyvolána nejistotou a pochybnostmi. V daném prostředí na divoké vodě se pádler soustředí daleko více na „špatná“ místa, než na správnou lajnu. Pokud se necítíte jistí svou lajnou a svými schopnostmi ji trefit, možná je opravdu lepší místo přenést. Na druhou stranu, pokud si pádler věří a rozhodne se jet, měl by se maximálně soustředit na lajnu a na to, jak se dostat do vracáku bezpečně a pokud možno stylově. Pokud se pořád výrazně zaobíráte vším, co se může přihodit, ubírá to na vašem soustředění a schopnostech. Dá se to přirovnat k rychlé jízdě autem po horské silnici, kde se místo naprostého soustředění na řízení obáváte srážky v každé zatáčce.
Nejistota a nízká důvěra ve svou lajnu pramení z „paralyzujícího“ strachu, který nás svazuje a omezuje naše schopnosti. Nejde ani tak o strach ze samotné peřeje, jako o strach z neznáma. Neznámem myslím možnost ztráty kontroly. V tom případě mi pomáhá znovu si peřej pořadně prohlédnout a následná vizualizace. Namísto možných chyb a nebezpečí se snažím soustředit na možnou čistou lajnu. Super je, když se dokážete uvolnit a dostat se do stavu, kdy si říkáme: „ Já to dokážu a vím, jak na to.“ Pokud si cestu prohlédnete a správně představíte, váš mozek už je v jakémsi „naprogramovaném“ stavu a připravený „to dát“.
Článek vyšel ve 3. čísle HYDROmagazínu 2012
