Během plánování jarních vodáckých víkendů padlo oko na závody ČPV na Blanici. Blanici jsem ještě nejel, mohla by to být další pěkná říčka do deníčku a příjemně strávený víkend. Také jsem si tak říkal, že by nebylo špatné zkusit si ji projet naostro, pěkně s číslem a na branky, abych vyzkoušel, jak na tom jsem.
Slovo dalo slovo a domluvil jsem se se Surikatami, které měly spadeno na umístění v kategorii K2, na odvoz. Do navigace jsme zadali Husinec a mohli vesele probírat závodní strategii. V mém podání to bylo jednoduché, nejdříve si rozmyslet, jestli má smysl se přihlašovat nebo si Blanici sjet jen mimo pořadí. Ale nakonec bylo rozhodnuto pro ostrý start a reprezentaci mého týmu H2O Bandits, kdy hlavním cílem bylo dojet někde uprostřed pole a pokusit se projet všechny branky. Přeci o nic nejde a na WW II vodě to bude ztížení. Holky to měly dávno rozhodnuté a týden před akcí poctivě trénovaly a sjížděly se na Tróje. Zuzka si v deblkajaku dala dokonce i pár řek v Rakousku.
U startu na hrázi už jsme jen zaparkovali, což kupodivu nebyl problém (organizátoři to měli pěkně připravené), shodili lodě a šup pro startovní čísla. Holky měly registraci dopředu, což se ukázalo jako výborný nápad, protože díky startovnímu číslu 11 šly na řadu 5 minut po začátku. Já se svým číslem 183 jsem si musel počkat více jak hodinu. Inu první zkušenost, ale alespoň jsem měl možnost si pořádně nastavit půjčeného Burna, kterého jsem chtěl otestovat. Pomalu přišel čas na výklad trati, a tak jsme vyrazili k tabuli s nákresy brankových úseků a pozdravit se se známými.
Na výkladu jsem tak trošku vyděšeně poslouchal a představoval si ty zapeklité kombinace, co nám pořadatel rozkreslil a pomalu ve mně hasl plamínek naděje na rozumné umístění. 18 branek na 6 úsecích, řada z nich shýbacích, 3 zastavení, xylofon – hezky si to na nás připravili, jen co je pravda! Hlavně kombinace protivody, xylofonu a zastavení byla pěkná a bylo mi jasné, že si asi těžko zapamatuju, jak se má správně najet. Ale hlavně zastavit nad povinně přenášeným jezem, kde majitel připravil vodákům nehezké překvapení v podobně navezených balvanů po ním. Ale jez byl dobře označen a balvany tam skutečně byly, jak se přesvědčila kolena jednoho z vodáků, kterého jsem viděl, když jsem poslušně přetahoval kajak kolem.
Pak už se roztočilo startovací soukolí a vše šlapalo jak na drátku. Co 30 s odjížděla jedna posádka a já měl dost času nastavit si loď, popovídat se známými a popřát hodně štěstí holkám, když startovaly na trať. Povzbudit je v první kombinaci branek a pořádně nakoukat, jak se to jezdí. Sice s dotykem, ale branky mají všechny. Pěkné. Počasí nám přálo, tak jsem si během příprav ke startu na bazénku střihl pár osvěžujících eskymáků, poklábosil a když se startovní čísla začala přibližovat k tomu mému, připravil se do řady. Lehká nervozita, co mě čeká a jak to dopadne, ale nebyl čas, 181, 182 a 183 – jedu! Neohrabaně jsem si pádlem plácl do pravé startovací tyčky, (to to pěkně začalo!), najel si do proudu nad druhou branku, přebrousil dno lodi na jízku s minimem vody, prolétl dvojku, přes vracáček, aby mi proud od stěny náhonu neodhodil špičku, jak se stávalo těm, co to chtěli projet rovnou, projel trojku a vyrazil vstříc dalším úsekům.
Užíval jsem si pohodovou říčku s občasnými peřejkami, charakterem mi připomínala domácí Ploučnici. Vrbičky, stromy, lehké jezy bez velikých skoků a válců, jeden s příjemnou šlajsnou. Sem tam někoho dojel, předjel, občas zase někdo mě, ale nikdo na trati vyloženě nebrzdil, byť se tvořily skupinky pohodových splouvajících. Vždy se ale našla cesta kolem a prohodilo nějaké to slovo.
Na dalším úseku dvě lehké povody a přistát, hlavně nezapomenout přistát tam, kde se má. První závod, ještě to nemám zažité, tak jsem se raději vždy zeptal, jestli jsem přistál správně. Další úsek, povoda v jezu, bez problému a druhá povoda zpátky přes váleček pod ním. Dotyk, sakra! Nedá se nic dělat, branku mám, jede se dál. Plavba pěkně ubíhala, občas to trošku zadrhlo v místech, kde voda rychleji ubíhala a pádlo škrtalo o dno, ale paráda. Další brankoviště, protivoda, přistát a dvě přesazené povody v jezu. Vše vyšlo až na tu zapeklitou poslední přesazenou povodu. První minutá brána, chvíli jsem se snažil ji najet proti proudu, ale byla postavená jedovatě, už na výkladu nás varovali, že se do ní dá zpátky dostat zatraceně špatně, spíš vůbec. Když už se mi to skoro podařilo, objevila se nahoře skupina vodáků a já radši vyklidil pole, abych se jim nemotal v brance.
Za nějakou chvíli jsem slyšel zvuk pracujících strojů a listy stromů kolem řeky šedly. To je ten lom, o kterém se mluvilo na výkladu, tady někde bude ten xylofonový labyrint! Ale nakonec to zase tak složité nebylo, podjet xylofon, nenechat se napláchnout přitékajícím proudem na břeh, abych nepřistál dříve, než se má. Přes proud do protivody, znova objet xylofon, přistát a jede se dál. Následovalo už jen jedno brankoviště s dvěma přesazenými povodami v jezu, stačilo šikovně najet, zabrat a byl jsem čistě skrz.
Když se přede mnou objevil větší volej, bylo jasné, že se blíží jez a podle vystupujících vodáků a upozornění na stromě ten povinně přenášený. Tak rychle ven, protáhnout nohy. Do cíle zbývalo zhruba 5 minut a přede mnou byla už jen poslední – cílová – branka pod mostem a vysedačka ve Strunkovicích. Za vrácené číslo jsem dostal od pořadatele párek, tak bylo i něco do žaludku. Holky mezitím stihly sjet ještě jednou na půjčených kajacích.
Vyslali jsme Zuzku pro auto, probrali dojmy z trati, pak se pobalili, navázali lodě a vyrazili do kempu. K Blanici patří i závod v počtu eskymáků za 30 s, který jsme si nemohli nechat ujít. Holky opět v kategorii K2, nakonec sloučené s C2 na univerzální debl. Eskymující deblkajak přitáhl pozornost, dvě posádky si to přišly vyzkoušet a nakonec bylo startujících víc. Škoda jen, že se Surikaty umístily na 4. místě, to si ale napravily celkovým 1. místem v závodě a Zuzka prvním místem v eskymování žen K1, které proti rivalce vybojovala v rozstřelu – malé pivo na ex.
Já jsem se do závodu také nakonec přihlásil, ale mých ušmudlaných 9, kdy posledního eskymáka jsem zvedal natřikrát a během těch posledních se zapomínal nahoře i nadechnout … Ale bylo to bez krysy, ta by se mi před publikem moc nelíbila. Je třeba potrénovat, k vítězovi to je ještě daleko, 18 eskymáků u mužů a 14 u žen za 30 s je moc pěkný výkon.
Následovalo už jen vyhlášení vítězů, předání cen, tombola, kde nám také něco padlo. Večírek, klábosení, kytary a spát. Rád bych tímto poděkoval holkám od Surikat za podporu a dopravu, protože i díky nim se mi povedlo odjet svůj první závod ČPV naostro a s výsledným 28. místem jsem více než spokojen.
foto: Jaroslav Hlaváček, Jára Tošner, Kotva Plzeň
