Zabralo mi skoro šest let, než jsem zvládnul sjet řeku Bjoreio celou. Ne proto, že by to byla nějak extrémně divoká řeka – je tu pár přenášek na úseku dlouhém 35 km, na kterém řeka klesne o 1 300 metrů, ale většina je krásná divoká voda obtížnosti WW IV–V. Ne proto, že by tahle řeka byla nějak vzdálená od civilizace – její velká většina teče podél silnice. Ne proto, že tu není voda po většinu roku – Bjoreio má vodu často, možná častěji než kdejaká norská klasika. Proč se tedy tahle řeka nejezdí už dávno, a proč to zabralo tak dlouhou dobu mně?
Pro lepší vysvětlení bude dobré popsat typy kajakářů v Norsku. Jsou celkem tři. Raft guidi přijíždějící za prací, kajakáři přijíždějící na letní tripy a lokálové, tedy Norové nebo kajakáři jiných národností, kteří v Norsku trvale žijí. Já do Norska každoročně jezdím na celou sezonu od roku 2014. Obvykle se snažím být tu brzy, když je ještě dost sněhu na běžkování. Zastávám názor, že nejlepší část roku v Norsku je právě jaro, kdy taje sníh a vy můžete jít ráno na běžky za super podmínek a většinou krásného počasí a odpoledne jít na vodu.
Někteří raft guidi také přijíždějí už brzy zjara, ale už od jara jsou tu za prací. Většinu z nich nezajímají nějaké náročnější mise, některé z nich ani klasické řeky. Kajakáři, kteří přijíždějí na letní tripy, většinou jezdí vyhlášené a profláklé řeky, protože je to pro jejich krátkým časovým úsekem omezený pobyt v zemi téměř nekonečných možností divoké vody jasná volba, jak si co nejvíc zapádlovat s co nejmenším vynaloženým úsilím.
A potom jsou tu lokálové. Většina norských kajakářů je šťastná, když si zapádluje na spodním úseku řeky Stranda nedaleko Vossu – což je relativně poklidný úsek – ale vůbec je nenapadne zkusit posunout svoje limity někde jinde nebo se zkusit stát lepšími kajakáři. Ostatní zdejší kajakáři, kteří jezdí těžké věci, jsou velmi často „rozmazlení“ a stačí jim jezdit si pár řek v blízkém okolí bydliště. Zejména pak kajakáři žijící v epicentru norské divoké vody ve Vossu. Nechci, aby to vyznělo neslušně nebo tak, že ke zdejším kajakářům nechovám respekt. Naopak, skupina kajakářů z Vossu je hodně speciální a mám mezi nimi spoustu velmi dobrých a blízkých kamarádů, nicméně kdykoliv se snažím někoho z Vossu nalákat na pádlování někde jinde, konverzace vždycky vypadá skoro stejně. Odpovědi většinou jsou: „Jindy“, „Později“, „Rád bych, ale zrovna to nejde“ a další podobné.
Pokud vám nevadí strávit nějaký čas v autě a poohlédnout se po něčem jiném než po vyhlášených úsecích, nabízí toho Norsko neuvěřitelné množství. Každou sezonu od roku 2014 se mi povedlo udělat několik prvosjezdů a jsem přesvědčený, že jich tam ještě veliká spousta čeká. Neustále se snažím vyhledávat tyhle neznámé terény vhodné pro období jara. Vím o několika překrásných vodopádech okolo 25 metrů, které určitě nikdy žádný kajakář neviděl, a vždycky se snažím přesvědčit nějaké mlaďochy, abychom vyrazili. Jenže je velký problém najít někoho, kdo by byl motivovaný udělat něco neobvyklého a v neobvyklou část roku. Nejlepší čas, kdy být v Norsku za nejlepšími vodními stavy na těchto „neznámých“ řekách, je brzké jaro a začátek podzimu. Na začátku podzimu už jsou ale dávno pryč letní kajakáři i raftguidi a lokálové nechtějí jet kajakovat dál než 30 km od svého domu. A přesně tohle je důvod, proč trvalo šest let, než se mi podařilo sjet Bjoreio.
Nad touhle řekou jsem začal přemýšlet hned v první moment, kdy jsem ji viděl. Jel jsem autem okolo nejstrmější části, když jsem se jel podívat na ikonický Vøringsfossen, což je 182 metrů vysoký vodopád, která padá z náhorní planiny Hardangervidda do údolí Måbødalen. Stál jsem na vyhlídce a díval se na kaskádu padající vody a také na údolí pod ní. Výhled, který mě absolutně dostal. Na super krátkém úseku tu silnice klesne o strašnou spoustu výškových metrů a projde skrz 360 tunelů. Ihned mi přišlo na mysl, jak asi vypadá řeka. Hned jak jsem dorazil domů, začal jsem hledat a vyptávat se kamarádů. Překvapilo mě, že nikdo o téhle řece vůbec nic neví.
Rychle jsem zjistil, že jsou na Bjoreiu tři úseky. Vrchní ještě na plošině Hardangervidda, který je opravdu nádherný a umístěný v široce otevřené krajině. Střední, který teče podél silnice, má charakter drop-pool a jsou na něm obrovské slajdy. A spodní, pod vodopádem Vøringsfossen, kde řeka vtéká do hlubokého kaňonu a nasedání na řeku je možné přímo pod obrovským vodopádem. Téměř celé řeka je v dosahu silnice a vysedací místo je přibližně 45 minut jízdy z Vossu. Podařilo se mi zjistit, že někdo už jel vybrané části středního úseku, ale zbytek řeky, to zdaleka nejlepší, je zatím neobjeveno. Zbývala tedy poslední otázka. Kde začít?
Horní úsek
Horní úsek řeky je uvnitř národního parku Hardangervidda, největšího NP v Norsku. Přístup k ní nevede po silnici, ale je možné k řece dojít. Po průzkumu na Google Maps jsem věděl, že tam chci určitě vyrazit. Jednoho dne jsem vzal turistické vybavení a vyrazil na pěší průzkum řeky. Byl to nádherný výlet a já jsem prozkoumal přibližně kilometr a půl dlouhý kaňon, ve kterém bylo vidět non stop divokou vodu a jeden větší drop.
Ještě ten rok se se mnou na tento úsek vypravil Fabian Tandler. Díky bohaté sněhové pokrývce byl 15 km dlouhý trek k řece snadný, protože jsme mohli kajaky pohodlně táhnout za sebou. Navíc nám vyšlo pěkné slunečné počasí. Hardangervidda je krom největšího národního parku Norska také největší náhorní plošinou v Evropě. Krajina je typicky pustá, bez stromů, povětšinou jsou tu bažiny protkané sítí jezírek, jezer a potůčků, které napájejí známou řeku Numedalslågen. Taky je tu hodně zvířat. Je téměř zaručené, že zahlédnete soby.
Po startu nás čekal úsek klidné vody. Vodní stav byl vysoký a na březích stále zbývala hromada sněhu. Vyskočil jsem z kajaku na sněhem pokrytý břeh, abych udělal fotku, a zjistil jsem, že to, co jsem považoval za břeh, je ve skutečnosti ostrov. Stál jsem na velkém plovoucím kusu ledu. Byl to zajímavý pocit a zážitek, ale rozhodně jsem se tu nijak nezdržoval a mazal zpátky do kajaku. Brzy nás čekaly první vlny, nic zásadního, jen malé vlny, ale dost velké na to, aby dokázaly rozlámat velký kus ledu, na kterém jsem ještě před chvílí stál. Pluli jsme vodou o obtížnosti WW I a všude kolem nás plavaly kusy ledu. Byli jsme z toho tak unešení, že jsme si málem ani nevšimli, že vjíždíme do první větší peřeje.
Než jsme přijeli k soutěsce, čekalo nás několik větších peřejí. Řeka by se dala označit za big water a v peřejích jsme potkali hned několik velikých válců. Voda byla navíc šíleně ledová. Kvůli vysoké vodě jsme v kaňonu přenesli drop a zase nasedli. Stále tu bylo dost překrásného pádlování v krásné krajině. Byla to taková zima a jaro v jednom – severní stěna kaňonu byla stále pokryta sněhem a opačný břeh byl už téměř bez sněhu. Po velmi dlouhém dni (ještě že v tuto část roku má noc asi jednu hodinu) jsme se dostali na konec 7 km dlouhého úseku. Vysedali jsme nad nejdelším slajdem šťastní, s pocitem satisfakce a úplně vyšťavení.
Střední úsek
Další rok jsem namotivoval pár přátel, abychom zkusili střední část řeky. Na vodu jsme dávali přímo pod přehradou na jezeře, brzy jsme byli u prvního velkého a dlouhého slajdu. Prohlédli jsme ho, našli lajnu a sjeli. Zbytek dne se nesl v podobném duchu… Pádlovat, zastavit, prohlédnout, sjet. To celé asi patnáctkrát na 15 km dlouhém úseku. Sjeli jsme všechno kromě jednoho velikého vodopádu. Pokud byste sem vyrazili, určitě prohlížejte, všechno je sjízdné (ten velký vodopád později sjel Sven Lammler), ale ne všechno se vám může chtít jet.
Spodní úsek
Další rok byly naprosto neuvěřitelné podmínky pro pádlování kolem Vossu, kdy spodní Myrkdalselvi měla vodu nepřetržitě od konce dubna do konce září. Takže jsme hodně pádlovali právě tady a bylo velmi těžké najít někoho, kdo by chtěl jet 40 minut, aby mi pomohl dojet „moji“ řeku. Nakonec jsem dva lidi ukecal, ale bylo málo vody, takže jsme den strávili chozením a obhlížením řeky.
Až další rok se se mnou na Bjoreio vydal Honza Havelka a společně jsme spodní úsek dlouhý 10 km a končící v Eidfjordu dali.
Začali jsme sestupovat pod Vøringsfossen, a ačkoliv jsem tenhle vodopád viděl už několikrát, zase mi vyrazil dech. Je to neuvěřitelné místo a soutěska pod vodopádem stojí za výlet, i když sem nepůjdete s kajakem. Naštěstí děláme nejlepší sport na světě, a měli jsme tak jedinečnou možnost nasednout do laguny pod vodopádem a užít si nejlepší sprchu v životě. Moc toho tu není vidět, ale je to silný zážitek.
Po zhruba hodinovém sprchování jsme vyrazili dolů po řece. Hned první peřej byla opravdu z kopce, a nakonec jsme si řekli, že to na nás je moc. Druhou polovinu peřeje jsme ale sjeli. Bylo to navíc skvělé místo pro pořízení fotky s Vøringsfossen v pozadí, což byl jeden z mých cílů. U další peřeje jsme vystoupili z kajaků, šli se podívat a zůstali zírat.
Spád byl obrovský a všude byly obrovské kameny. Už se zdálo, že obnášíme, když se nám povedlo objevit velice čistou lajnu. Ta sice vyžadovala mnoho manévrování, ale když si věříte, není to nic složitého a byl to zážitek, jako by člověk jel slalom, akorát šíleně z kopce. Bylo tu ale taky hned několik rizik v podobě sifonů a naplavených stromů.
Po prvních peřejích následovaly dvě jasné přenášky, i když stopa tam asi byla. A potom už přišly velké slajdy. Bohužel jsme k nim dorazili už značně unavení a situaci jsme nakonec vyhodnotili tak, že bude bezpečnější nechat si tenhle úsek na příště.
Pomalu jsme se blížili k Eidfjordu. Řeka končí 4 km dlouhým jezerem Eidfjordvatnet a potom už vteče do moře. Kvůli silnému větru jsme jezero nepřejížděli a skončili před ním. Vzhledem k tomu, že závěrečný kousek mezi jezerem a mořem je lehká voda, můžeme říci, že jsme to dotáhli až do konce. Já ale stejně doufám, že jednou se sem vrátím a dopádluju až do té slané vody a budu mít Bjoreio odškrtnuté jako „source to sea“. Po šesti letech snažení jsem byl moc rád, že se to povedlo, a doufám, že pro příště bude snazší sehnat kumpány.
I pro rok 2025 připravil David „Vory“ Sodomka vodácký kalendář nazvaný jednoduše Best of Whitewater 2025, ve kterém najdete jeho nejlepší fotky z kajakářských cest za uplynulý rok. Letos se navíc o jehojubilejní desátý kalendář. Nakouknout do kalendáře a objednat si ho můžete na www.davidsodomka.com.
Bjoreio asi nikdy nebude norskou klasikou, ale rozhodně stojí za to se na něj někdy vydat. Je to kousek z Vossu a ocitnete se v úplně jiném světě, na řece, která na třech úsecích nabízí tři diametrálně odlišné zážitky. Horní část je krásná krajinovka s big water peřejemi podobná řekám na severu Norska za polárním kruhem. Střední část je hlavně pro kajakáře, co mají „koule“, a kaňon pod Vøringsfossen? Ten si vyrazte zhodnotit sami.
