Berounka se synem – můj sportovně-morální počin roku

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

O pár let později mě jedna kamarádka dlouhé týdny přemlouvala k vodáckým zážitkům. Po dlouhém naléhání jsem svolil, a ve svých asi 22 letech jsem na jeden víkend vyměnil lano za pádlo. Zážitek to byl pro mě do dnes traumatický. V prvním povodňovém stupni jsem jako háček jel Berounku se svojí dívkou u kormidla. Tam kde si zbytek liboval, že to konečně trochu teče, jsem prožíval vteřiny ryzího strachu. Nicméně tuto léčbu šokem jsem bez úhony přežil a od té doby jezdím na vodu každý rok, někdy i víckrát.

Postupem času jsem zjistil, že se méně bojím, když si loď kormidluji sám. A přešel jsem na záď lodi již natrvalo. Za několik let jsem se dostal ke klasickým českým řekám, jako je Lužnice, Ohře, Berounka, Jizera, Otava, Úhlava atd. Za zhruba deset let mé příležitostné vodácké „kariéry,“ jsem se nikdy necvakl. Takže vlastně vodák ani nejsem, jak mnozí říkají. Strach z vody mi to prostě nedovolí. Na lodi zásadně nepiju, jezy jezdím, jen když někdo sjede přede mnou a okoukám jak na to. Zkrátka se snažím riziko vymáchání na maximum eliminovat. Mezi kamarády jsem v tomhle exot.

O to víc jsem své okolí šokoval, když jsem letos oznámil, že na vodu jedu se svým dvou a půl letým synem. Který má mimochodem stejně „kladný“ vztah k vodě jako já. Už jen umýt mu doma vlasy je peripetie na půl hodiny s šíleným vřískotem. Odhodlání nechybělo a kamarádi mi vyhověli destinací. Takže zase ta „nudná“ Berounka. Sjíždíme se v pátek na tábořišti u Dolanského mostu. Stavíme stany, manželka nám značně nervózní dává požehnání a odjíždí s mladším synem domů.

V sobotní ráno balíme věci do pytlů a sudů a nasedáme do lodí. První úsek řeky Dolany – Nadryby zdoláváme s Péťou (syn) sami. Ostatním to balení trochu déle trvá a i na vodě asi tak nemakají jako já. Nemají totiž strach, že se z přídi lodi ozve dětským hláskem: „taťko bojím, chci domů“. U jezu v Nadrybech vyčkáváme půl hodiny na naší skupinu, ale ta nepřijíždí. Poprosím tedy přítomné vodáky o pomoc s lodí a jedeme dál. Dalším cílem je pro nás dojet na tábořiště u Darovanského jezu pod Kostelcem. To se nám daří. Prcek dostává za výdrž nanuk a pod strom mu házím karimatku a spacák. Dává si svoji poobědovou hodinku spánku a akorát k nám připlouvají kamarádi. Pomáhají nám s lodí a pokračujeme dále. Dalším bodem na trase je tábořiště Planá. I sem zdárně dopádlujeme. Zde se samozřejmě naše skupinka rozsedí a objednává u okénka jednu dobrotu za druhou. Jenže už je téměř půl čtvrté odpoledne, na Péťovi je znát únava a do dnešního cíle na Liblín zbývá ještě minimálně devět kilometrů. Rozhodování, jestli zůstat zde nebo dopádlovat těch devět kilometrů „voleje“ na Liblín, mi ulehčuje mužská ješitnost. Opouštíme rozsezenou skupinu a s malým námořníkem nabíráme směr Liblín.

Zažil jsem již kde jaké sportovní výkony. Vysoké hory, několikasetmetrové skalní stěny, někdy dost vypjaté situace. Ale to, co dělali moje nervy při těchhle posledních devíti kilometrech na „rybníku“ jménem Berounka, lze jen těžce popsat. Kdyby se mě někdo zeptal, jaký ten úsek byl, nevzpomenu si na to. Mám v hlavě jen střípky, jak si Péťa v lodi vesele zpívá, komentuje vše, co vidí a já pádluji jak mezek. Bez přestání. Je šest hodin večer, vytahuji loď na tábořišti Kobylka. S pevnou půdou po nohama a pohledem na vysmátého prcka, mi tělo zaplavují endorfiny. Ale v takovém množství, které jsem snad naposledy zažil po narození dětí. Stavíme stan a čekáme na kamarády. Ty přijíždějí více jak hodinu po nás. Nicméně večer jsou všichni tak vyřízení, že si jdou po deváté lehnout s nejmladším účastníkem zájezdu. Zůstáváme jen tři a povídáme o životě. Přijde mi, že kluci jsou z tohohle počinu nadšení ještě víc než já. A zatímco jejich něžné polovičky odfukují ve spacácích, plánují vodu s dětmi, které ještě nemají.

V neděli se probouzíme do krásného dne. Balíme věci a pokračujeme dále po proudu. Nějak se mi v euforii zdá, že Berounka je největší řekou na světě. Most v Liblíně mi přijde jako slavný Golden Gate Bridge. U Péti vzbuzuje největší úžas pro dnešní den hrad Krašov. Až do té míry, že o dalším víkendu tam musíme podniknout výpravu po souši. Celý den tak nějak rychle utíká. Občas dostanu neobratné „kontra“ od malého „pádlera“, jenž má svoje pádlo pevně v rukou a pádluje vždy tak, jak mu to přijde nejzábavnější. K mé smůle je to většinou proti proudu. Okolo druhé hodiny odpolední připlouváme do cíle – tábořiště U Mloka. Péťa zakončuje svůj první velký vodácký zážitek posledním nanukem a v autě cestou domů spokojeně usíná. Ještě několik dnů na zážitek vzpomíná a těší se na další vodácké výpravy, propojené s příběhy o vodnících.

Víkend to byl bezpochyby vydařený, ale neobešel se bez chyb. I přestože všechno klaplo a nenastal sebemenší problém, udělal bych pár věcí jinak. Dvou a půl leté dítě si zaslouží větší pohodu a více zábavy. A i přestože byl spokojený a nadšený, příště bych zvolil denní trasu do patnácti kilometrů. Odpoledne raději nějaký výlet nebo hrátky na břehu. Určitě nejsem jediný, kdo jel s takhle malým špuntem sám dva dni v lodi. Věřím, že někdo předvedl i větší výkon než my. Ale pro mě byl tohle zkrátka sportovně-morální počin roku.

Vlastní rukou

„Suchozemská krysa“