Balkan Rivers Tour – S kajakem proti přehradám

Řeky nás dělají tím, kým jsme – vodáky. Přinášejí do našeho života inspiraci, možnost úniku před každodenní všedností, a někteří je dokonce mají za svůj domov. Řeky jsou také považovány za tepny naší planety, civilizace odedávna zakládaly sídla podél jejich břehů a lidem přinášely obživu i potěšení. Pokusit se zachránit řeku před vážnou hrozbou přehrady je opravdu náročná mise. A co teprve pokusit se zachránit celý říční systém, který se proplétá obrovským regionem jihovýchodní Evropy! A přesně o to se Rok Rozman a skupina kajakářů na jaře minulého roku začala snažit. Šest zemí, třiadvacet řek a tři sta devadesát přepádlovaných kilometrů bylo prvním velikým krokem, který započal boj proti 2700(!) návrhům na hydroelektrárny v regionu Balkánu. Celosvětově úspěšný projekt Balkan Rivers Tour vyvolal obrovskou přívalovou vlnu pozornosti.

Zrod myšlenky

Když jsem cestoval po světě s kajakem na střeše, v neustávající honbě za nejkrásnějšími divokými řekami, brzy jsem si uvědomil, že všechny mají něco společného – dechberoucí krásu, jedinečnost, nespoutaný charakter, nepopsatelnou atmosféru, a k mému velikému zármutku i jednu společnou hrozbu – přehrady. Jmenuju se Rok, jsem především kajakář, biolog, a také exolympijský veslař, rybář a obecně outdoorový člověk. Mám rád akci, mám rád umění, trochu té revolty a rock’n’roll.

Taky miluju řeky jihovýchodní Evropy, která je mým domovem. A tak jsem si po několika dostatečně špatných zkušenostech s přehradami na řekách začal říkat: „Je tohle vážně nutné?“ A bum, hned další otázka: „Udělal jsem něco pro to, abych zastavil stavbu betonových zdí na těchhle krásných místech, která mají kajakáři tolik rádi, a které jsou domovem tolika druhů zvířat?“ A v odpověď mi nezbývalo než si říct zasmušilé „Ne.“ Začal jsem se cítit dost poraženě a celkem zklamaně sám sebou. Ale zároveň se ve mě probudily i pozitivní pocity – rozhodl jsem se, že udělám víc pro to, abych pomohl zachránit řeky před těmi, kteří v nich vidí jen peníze…

První příležitost na sebe nenechala moc dlouho čekat. Zranění zad mě po olympiádě v Pekingu donutilo opustit vrcholový sport; nezbývalo než opřít se do vzdělání a najednou jsem měl konečně i dost času na cestování a pořádné pádlování na divokých řekách. Ty mě přivedly v roce 2014 do Chile, kde jsem potkal kluka, který se jmenuje Ben Webb a tou dobou byl vášnivě oddaný snahám zachránit amazonskou tepnu Rio Marañon v Peru. Když jsem se po společně propádlovaném měsíci vrátil zpět do Slovinska, už už jsem chtěl vyrazit zpátky do Jižní Ameriky pomáhat Benovi v jeho boji proti přehradám. Ale když jsem tak brouzdal po internetu a sháněl letenky, náhodou jsem narazil na stránky Save the Blue Heart of Europe a mapu, kde bylo vyznačeno 2700 hydroelektráren, plánovaných na území balkánského regionu. A má reakce byla jasná – zavolal jsem Benovi: „ Bohužel nepřijedu. Ty bojuješ proti pěti projektům, já mám na vlastním dvorku pět set čtyřicetkrát víc práce.“ Jeho odpověď: „Fair enough, hodně štěstí, kamaráde…“

Proč dát NE přehradám – ekosystém, klima, pitná voda – zelená a čistá energie?

Obecně bývají přehrady prezentovány jako ekologický a obnovitelný zdroj energie. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, kdo vám tuto ideu a koncepty představuje a jaké za nimi mohou být důvody? Bez jakýchkoliv pochyb je lobby za budováním přehrad ohromné, mocné, vlivné, a ještě ke všemu mají dotyční takzvaně za ušima. Jejich marketing nám je servírován pod kůži dennodenně; každý potřebuje energii, potřebujeme jí víc, budeme jí mít málo, hydro je zelená cesta, hydro je obnovitelný zdroj. Jde ale v podstatě o manipulaci veřejného mínění, aby si mohl ve výsledku každý nahrabat do vlastní kapsy. Politika podporuje firmy, které mají plány vystavět přehrady, především kvůli tučným úplatkům. Nejhorší je, že v evropském případě financuje stavbu přehrad Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD), v jejímž statutu je napsáno, že ochraňuje přírodu a kulturní dědictví. Když už někoho nezajímají přímo řeky, možná ho zarazí, že jeho peníze z daní jsou používány pro utápění peněz v energetických projektech.

Přehrada zahradí přirozený tok řeky asi tak, jako kdybychom si mi zablokovali žílu a čekali, co se stane. Většinou nic dobrého.

Ekosystémy se narušují už jen tím, že se ryby, které se pravidelně třou, nemohou dostat přes přehradu proti proudu. Jasný příklad najdeme v severní Americe, kde si vědci dlouho lámali hlavu, proč hustý lesnatý porost podél horských řek tak rapidně mizí. Hledali důvody jako je kyselý déšť nebo neznámé škodlivé houby, ale příčina byla mnohem komplexnější. Nakonec přišli na to, že víc než sto let se žádný losos nedostal proti proudu až do inkriminovaných míst. A byli to právě lososi, kteří vyživovali celý ekosystém. Nemůžeme se dívat jen na proces putování jednoho lososa, ale celistvý obrázek o situaci nám dá až tisíce a tisíce tun lososů, kteří připlují během jedné sezony tření. Jako malé rybky odpluli do moře, kde vyrostli v nutričně pestrých podmínkách, vypluli zpátky proti proudu a po tření tam zemřeli. Jejich těla byla hnojivem pro lesy sto kilometrů nalevo i napravo od řeky, protože vědci našli ve starých dřevech zbytky izotopů, které jsou charakteristické právě pro moře. Častým argumentem je, že my přece nemíváme lososy, měli jsme ale například na mnoha místech v Evropě úhoře, kteří takhle putovali do moře. Řeka také neovlivňuje jen ekosystémy ve svém bezprostředním okolí, ale přináší sedimenty do moře. A když postavíme přehradu, ryby v něm navždy zůstávají a narušují ekosystém moří. Proto je dopad výstavby přehrad hlubší, než by se mohlo zdát.

Řekou na první pohled protéká spousta vody, s tou se ale přesouvá i mnoho sedimentů. V alpských krajích se může koryto řeky měnit v rámci 5 až 10 kilometrů, což je pro představení celkem obtížné. Když jsme například pluli po albánské řece Vjose, nemohli jsme uvěřit, jaké zvuky bylo slyšet – celé dno se valilo společně s masou vody. Kameny a oblázky putují neskutečnou rychlostí, a řeky tak transportují minerály z horských oblastí do nížin, které potřebují výživu. Hodně lidí si to neuvědomí, ale takhle vznikají pláže – z říčních sedimentů. Když postavíme přehradu, celý proces zastavíme, funkčnost řeky se změní a jezero, které nad přehradou vznikne, má vyšší teplotu vody a méně kyslíku. Původně pitná voda se tak změní svou kvalitou z říční na jezerní, s čímž nastává i drastická změna ekosystému, fauny i flóry.

Vedle všech už popsaných negativních dopadů přehrad je potřeba zmínit se i o zatopení obydlí, kulturního bohatství a připomenout osudy lidí, kteří jsou přinuceni navždy se odstěhovat ze svých domovů.

Pro všechny tyto důvody má smysl rozhodovat se pouze pro přehrady, které jsou opravdu potřeba, a nestavět takové, jejichž negativa přesahují efektivitu. A tak boj proti přehradám není jen věc bláznivých ochránců přírody, ale všech, kteří pijeme vodu a dýcháme vzduch.

Proč právě stavba přehrad na Balkánu

Mnozí, kteří už na jihovýchod Evropy zavítali, vědí, že Balkán je docela jiným světem. Světem starodávných příběhů, rozmanitých kultur, etnik i náboženství, vysokých hor a nádherných pobřeží. Lidé jsou tam chudší než jejich severní sousedé, ale o to jsou přátelštější a pohostinnější. Se svými křišťálově čistými říčkami, vysokými vodopády, hlubokými soutěskami a nekonečnými lesy je Balkán opravdovým klenotem zdravé přírody a divočiny.

Hrozba přehrad je tu ale velice aktuální, protože řada zemí už začala plánované přehrady stavět. Makedonie plánuje stavbu 203 hydroelektráren (4 z nich jsou už ve výstavbě), Albánie plánuje dalších 337 přehrad (24 už ve výstavbě). U celkového čísla 2700 přehrad jde především o firmy, které obchodují s elektřinou a staví nové objekty po Evropě, ale na tuhle oblast se zaměřili z velké části proto, že tu nemají tak svázané ruce. Stavební plány je jednodušší schválit, úplatky jsou tady znatelně nižší než kdekoliv jinde a není legislativy ani nikoho, kdo by je kontroloval.

Dále pak při stavbě přehrad nejde o pomoc lidem, ale o praní peněz pomocí prodeje elektřiny, která ale paradoxně není s vzrůstajícím počtem přehrad o nic levnější. A ke všemu není energie z většiny plánovaných přehrad reálně vůbec potřeba vzhledem k tomu, že Evropa je vývozcem elektřiny. Plánované přehrady mají také většinou malé elektrárny, které zničí řeku stejně jako velké, ale vytvoří míň energie. Reálně tak stavbou 100 přehrad zničíme 100 řek, abychom získali 250 MW elektřiny, což odpovídá jedné velké přehradě.

Přípravy na velkou „Tour“

Jak jsme se do problému spolu s kamarádem a kajakářem Žanem Kunčičem hlouběji ponořovali, začal v nás narůstat i pocit zodpovědnosti a potřeby chránit naše dětské hřiště. A tak jsme se rozhodli, že cílem našeho příběhu nebude propagování sebe samých, ale řek, které potřebují naši pomoc. A tak jsme přišli s plánem jak spojit ochranu řek, pádlování, umění, rock’n’roll, biologii a ekologii. Do plánování akce jsme zapojili Leeway Collective, skupinu kajakářů, fotografů a filmařů, a natočili jsme dokumentární film o albánské perle „Vjosa – One for the River,“ který sklidil mnohá ocenění na filmových festivalech, a prezentuje tak krásu řeky širokému publiku.

Přihlásili jsme se také na konferenci Balkan Rivers Days v Bělehradě, kde se setkali lidé z celého světa, aby diskutovali o problému přehrad. Tahle čtyřdenní událost nám odkryla pohled na celou záležitost.

Balkan Rivers Tour

Nevětší evropské hnutí pro ochranu řek 16. dubna – 20. května 20166 zemí23 řek390 km v kajaku7170 km v autě18 zúčastněných národností502 účastníků na vodě1553 účastníků na akcích a protestechNejstarší účastník plavby: 70 letNejmladší účastník plavby: 20 měsícůPozornost národních médií všech šesti navštívených zemí
Mezinárodní medializace: BBC, ORF, ZDF, The Guardian, Der Spiegel, Times magazine, American Scientific, Kayaksession Magazine…

A těsně předtím, než jsem dostal slovo, se mi najednou rozsvítilo v hlavě. A bum. Nakreslil jsem na Google mapě čáru, která ukazovala, kam pojedeme během přibližně měsíce, a tak vznikla trasa Balkan Rivers Tour. Publikum z neziskových organizací se na nápad dívalo skepticky – ten kluk si snad žije ve svém vlastním světě, ale zástupci balkánských regionů nasadili nadšený výraz a já věděl, že to půjde!

Na večírku, který uzavíral konferenci, jsme si povyměňovali kontakty a přestože, jak ve Slovinsku říkáme, „žádný dobrý příběh nezačal na gauči s miskou salátu v klíně“, náš příběh začal na baru s pivem do brzkého rána – a začal celkem slibně.

Balkan Rivers Tour

Když přeskočíme pět měsíců neúnavných příprav a probdělých nocí, nemožné se stalo skutečností a pár kluků ze slovinské vesničky odstartovalo projekt, který je asi doposud největší akcí pro ochranu řek v Evropě. Dne 16. dubna se sešlo na Bohinjském jezeru, které je pramenem řeky Sava Bohinjka, na 150 vodáků všeho druhu.  Uvědomili jsme si, že jsme ze svahu postrčili sněhovou kouli, která se bude den ode dne zvětšovat, postupně ničit přehrady v myslích lidí, a měnit tak pohled na klamný obrázek hydroenergetiky jako příznivé pro životní prostředí.

V dalších dnech jsme se hned přesunuli na smaragdovou krásku Soču, uspořádali splutí společně s místními raftovými agenturami a sjeli i její přítok – krásnou soutěsku Učju, která je také pod hrozbou stavby přehrady. Odtud následovala cesta na chorvatskou Zrmanju a její dechberoucí vodopády, které ve svých mechových kaskádách vypadají jako z pohádkové země elfů.

Po náročných dnech pádlovaní jsme byli utahaní jako koťata, ale úžasná energie všech zúčastněných (a domácí balkánská „rakija“) nás nabíjela pro další akci. Když jsme přijeli do Bosny, čekalo na nás přivítání v podobě zapálených lokálních obyvatel, kteří přišli na začátek protestní akce k prameni řeky Sany, jež vyvěrá ze čtyř hlubokých jeskyní. Sana je mixem obtížností WW II-IV, můžete po vodě projet tajemnou jeskyní nebo zdolat malý kaňon s perfektními „drop pool“ vodopády. Rakouská hydroenergetická firma Kelag se prezentuje jako opravdový přítel životního prostředí, a tak jsme její slogany použili na snímcích z dronu, který zachycuje, jak v jednom místě zúžili nádhernou Sanu do sedm metrů široké trubky vedoucí do malé a neproduktivní hydroelektrárny.

Právě když jsme byli v nejlepším a užívali si krásné Bosny, překvapila nás sněhová bouře u řeky Neretva. Její horní část měla být nejtechničtějším úsekem z celého výletu, a navíc v nedostupné přírodě, ale ráno před nasedáním jsme se probudili do 20cm peřiny čerstvého prašanu. Když jsme v -1 °C za stálého sněžení za pomoci milých místních našli nástup a nasedli na vodu, neměli jsme tušení, že se vydáváme na 30 km WW IV-IV+. A když jsme se v 11 hodin večer konečně dostali ven ze soutěsky a našli se s pozemní částí výpravy, všichni jsme se shodli na tom, že jediné, co může tohle bláznivé dobrodružství uzavřít, je pravá bosenská party. Na Neretvě jsme strávili ještě další tři dny a dopádlovali až k jejímu soutoku s řekou Buna pod malebným městem Mostar. Naše flotila se rozrostla z dvou kajakářů na deset a místní sportovci nás uvítali akrobatickými skoky ze slavného historického mostu do hlubin řeky.

Po dnech nabitých podobně nezapomenutelnými zážitky a smutnými loučeními v Černé Hoře a Makedonii jsme posledních 12 dní celé Tour strávili v Albánii. Řeka Osum je skvost, který prostě musíte vidět, ať jste začátečník nebo WW V pádler, na své si v jejích pohádkových kaňonech přijde opravdu každý. Valbona na nás netrpělivě čekala se svým horním úsekem a 18 km špičkové divoké vody WW IV-V, která je navíc všude dostupná ze silnice. Kdyby takováhle řeka existovala na sever od Slovinska, byla by to rozhodně světová klasika. Ale skrytá v albánských Alpách je jen další z mnoha a je na ní naplánováno 14 vodních elektráren, z nichž budou profitovat jen cizinci a pár místních šerifů.

Protože Balkan Rivers Tour není jen pouhý projekt, ale celé hnutí, s koncem tohohle příběhu všechno nekončí. Víc o projektu se můžete dozvědět na našich stránkách: www.balkanriverstour.com

Balkan Rivers Tour Facebook: www.facebook.com/balkanriverstour/
Balkan Rivers Tour Instagram: www.instagram.com/balkanriverstour/
Kontakt: ro*@le***************.com

Zlatám hřebem našeho putování byla albánská perla Vjosa, na kterou jsme dorazili přesně rok po natočení filmu. Celý týden byl náš program doprovázen festivalem na soutoku s řekou Drinos kousek nad Tepelene. Setkání s místními, vášnivá vyprávění příběhů u ohně, živá muzika. Náš základní tábor byl místem pravé zábavy a sjíždělo se sem každým dnem víc a víc lidí z rozličných zemí a kontinentů, kajakářů, sportovců a vůbec milovníků přírody. Poslední den celé akce řeku Vjosu pestře zbarvila obrovská flotila téměř padesáti plavidel, která se vydala na 46 km dlouhou plavbu po největší modré tepně Balkánu. V raftu se k nám připojil i viceprezident Evropského parlamentu Ulrike Lunachek, všichni společně jsme propluli monstrózní rozestavěnou přehradou a zažili na vlastní kůži tíseň masy betonu. Ve chvíli, kdy jsme dodriftovali na soutok, čekal na nás dav sto dvaceti nadšených místních a velké emoce byly zpátky. Zbývalo už jen udělat poslední věc.

Po celou dobu jsme cestou sbírali podpisy, které se hromadily na mém kajaku jako symbolika vodácké komunity. Bylo domluveno, že v hlavním městě Tiraně předáme kajak albánskému premiérovi jako petici pro ochranu řeky Vjosy a žádost o vytvoření národního parku. Bohužel, jak jsme tušili, Edi Rama porušil svůj slib a odmítl se s námi na poslední chvíli veřejně setkat. Předpokládáme, že důvodem byl strach z negativní světové medializace za účasti starostů, místních podnikatelů a sportovců z celého světa. Dokázal nám tak ale jedinou věc – že předním politikům nezáleží na lidech, kteří chtěli jen předat dar při přátelském setkání. Potvrdil tak, že propast mezi těmi, kterým na řekách záleží, a těmi, kdo v nich vidí jen moc a peníze, je obrovská. Dav lidí se tu shromáždil před úřadem předsedy vlády, aby ukázal svou podporu forem vývoje, které nezaplavují jejich zem a neničí přírodní bohatství. A společně se všemi, kdo se k nám připojili a kdo nás na naší cestě podpořili ať finančně, materiálně nebo jen v myšlenkách, tihle lidi dokázali, že se může boj za přírodní krásy stát pravým dobrodružstvím a rock’n’rollem.

A co dál…

Během Balkan Rivers Tour se ukázalo, že propojení kajakářů s řekami je silné a hluboké. Celé hnutí vzniklo z nápadu kamarádů, kteří spolu rádi jezdili na vodu a jednoho dne se rozhodli šířit povědomí o ohrožených řekách. Celá akce nakonec přerostla do světových rozměrů, společně jsme přepádlovali 6 zemí, 23 řek, 390 km strávili na kajaku, 7170 km v autě, sešlo se nás 503 kajakářů a dohromady 1553 protestujících. Naše zpráva měla pozitivní dopad a zněla jasně: záleží nám na divokých řekách a budeme za ně dál bojovat. Od začátku celé akce se podařilo zastavit projekty přehrad na pěti řekách a doufáme, že budou následovat další. Za pomoci všech zúčastněných i místních komunit jsme vytvořili největší hnutí pro ochranu řek, jaké kdy Evropa viděla, a doufáme, že bude inspirací, která motivuje ostatní k akcím na řekách u nich doma.

Pokud jsme my kajakáři ti, kteří s řekami nejvíc cítí a jsou pro nás opravdovým domovem, měli bychom být v prvních řadách při jejich obraně. Zdědili jsme řeky od našich prarodičů a měli bychom se postarat, aby z nich něco zbylo i pro naše vnoučata.

Text ze Slovinštiny přeložila: Bety Brabcová