Dolnímu toku řeky Svratky se většina vodáků vyhýbá. Není divu, do latě srovnané koryto se táhne od Brna až k Židlochovicím. Pádlujete nekonečný volej a slunko pálí. Hodinu pozorujete jeden most. Nejdřív se přibližuje a pak vzdaluje. Kolem se rozprostírá rovina, placka s dědinami a malými listnatými lesíky. Tohle se jezdí jen pro další fajfku do vodáckého deníku.
Okrajem města Uničova se vine vcelku nenápadný tok. Pokud byste se vydali proti jeho proudu, přivede vás k úpatí Jeseníků. Protéká dávnými rýžovišti zlata a blízko zapadlých štol, kde staří horníci za svitu čadivých kahanů těžili stříbrnou rudu. Proudící voda vyrvala skalám drobná zrnka zlata a po miliony let je rozsévala dolů po proudu. Dala lidem práci, naději, ale i zklamání a pochopení, že větší bohatství než třpytivý kov přináší zdejší úrodná pole.
V okraji města Uničova kříží silnice k Rýmařovu nenápadnou vodoteč svíranou zeleným příkrovem stromů. Říčka se jmenuje Oskava. Její název je prastarý, odvozený od starogermánského označení jasanového lesa „askaha“. Potomci starých Germánů již dávno z kraje odešli, ale jasany kolem řeky rostou dodnes.
Zažloutlé stránky starých listin vyprávějí o časech, kdy do šerého hvozdu rozeklané Vysočiny začali přicházet první lidé. Vydali se od Brna proti proudu veliké Černé řeky – Švarcavy – Svratky.
Zapadající slunce ozařovalo narůžovělým světlem krajinu ubíhající za okny železničního vagonu. Starobylá Olomouc zůstala zastřena namodralým oparem za našimi zády. Vlak se houpal v pravidelném rytmu pražců pamatujících císaře pána. Kola náhle zaduněla na ocelovém mostě.
Říčka Romže bývá obvykle splouvána mezi Strážiskem a Lutotínem, případně Bílovicemi. Její dolní tok až k soutoku s Hloučelou vodáci vyhledávají jen velmi zřídka. Přesto i tento úsek řeky nabízí zajímavá místa.
Řeka Jihlava bezesporu patří k nejznámějším moravským řekám. Většina vodáků i místních ji nenazve jinak, než Jihlávkou. K její proslulosti mimo hezké přírody přispěly i vodácké akce spojené s upouštěním přehradní nádrže Mohelno.