Jakub Šedivý

Val Sesia je jedno z nejkrásnějších údolí v Itálii. Při jízdě po strmých horských silnicích přes krásné vesničky s kamennými kostely zastrčenými pod Monte Rosou, druhou nejvyšší horou Evropy, zahlédnete první záblesky peřejí na řece Sesii a pochopíte, proč by se Valsesii mělo říkat „údolí řek“. Pro zkušené i středně pokročilé vodáky nabízí Valsesia všechno. Od úseků řeky Sesia naplněných balvany až po hlubší kaňony a slidy jejích přítoků, jako jsou Gronda a Sorba. Těžko budete hledat lepší místo, kde byste mohli posouvat své limity nebo ladit techniku a ještě si při tom dát šálek perfektní kávy.

Propast připomínající kaňony, zablokovaná divoká voda, laviny kamení a nestálé počasí, mající skoro okamžitý efekt na stav vody. Taková a podobná připodobnění jsem o Abyssmu slyšel mnohokrát.

Maraňon je známý jako „Grand Canyon And“. Hory se tyčí 3000 metrů nad kaňony hnědě zbarvené řeky a místní obyvatelé žijí tradičním způsobem života po desetiletí.

To nám to nebylo málo? Jak se zdá, nebylo. Po předloňské expedici na Sary Jaz jsme se vloni vypravili do Tádžikistánu na řeku Muksu. A vlastně spousta věcí byla jako přes kopírák. Zabookovat letenky do Dushanbe, dohodnout lodě, zařídit odlety, letenky a vše potřebné. Letos se snad vrátíme zpět i s kajaky.

Kallisté — „Ta nejkrásnější“ – jméno, které dali Korsice starověcí Řekové před mnoha sty lety. Tohle jméno by klidně mohlo platit dodnes.

V září 2017 se v kyrgyzském Bishkeku sešla mezinárodní skupina kajakářů s cílem sjet divokou vodu v kaňonech řeky Sary Jaz. Tým ve složení Jordan Searle, Ari Walker, Sam Grafton, Kristof Stursa, Adrian Kiernan a Jakub Šedivý byl zárukou zkušeností z expedic po celém světě. A bylo to dobře, protože expedice na Sary Jaz se ukázala být více než komplexní.

Od minule víme jak vozit na vodu fotovybavení a tentokrát vám dám nějaké tipy jak fotit. Vše dost záleží na tom, co máte za přístroj a jak s ním umíte zacházet. Nebudeme zabíhat do detailů a funkcí jednotlivých přístrojů, ale povíme si spíše pár univerzálních rad.

Sedím v kajaku ve vracáku nad hranou, za kterou není tak úplně vidět. Teda, ono vlastně není vidět vůbec nic. Snad jen vrcholky stromů, rostoucích kdesi pod horizontem. To signalizuje jen jedno, velké převýšení. Z vracáku může na břeh vylézt jen jeden z nás, a to na úzkou římsu přímo na hraně. Zbytek nás jistí loď, aby neuplavala. Cesta zpátky je sice možná, ale dostat se proti proudu nebude legrace. Radši na tuto možnost nemyslím. Čekám na Rona, až ukáže, co vidí. Momentálně jsme odkázaní na jeho oči a úsudek…

Focení na divoké vodě má svá určitá specifika. Asi tím největším je nutnost uchovat suchou výbavu. To zní často daleko jednodušeji, než to opravdu je. Samozřejmě hodně záleží na tom, čím se rozhodnete fotky dělat a jaký foťák s sebou na vodu vezmete.

Posledních pár týdnů jsem strávil přednáškami o expedici Langu Khola a stále více mi docházelo, jak jsme byli odkázáni sami na sebe a na to, co jsme si vezli v lodích. Museli jsme si zabalit věci na měsíc v extrémních podmínkách a jídlo na deset dní. Do kajaku na divokou vodu se dá nacpat jen omezené množství nákladu.