Jaromír Loskot

Rok 1992 – Vrtulník se těžce odlepil od země. Dvaadvacet lidí a hromada materiálu, to je už nějaká váha. Dokonce musely být demontovány zadní dveře a do otvoru byla napjata síť, jinak bychom se nevešli. Naše osmička zamířila na jih. Pro mě to byla už čtvrtá výprava na Altaj – horskou oblast na styku Ruska, Kazachstánu, Mongolska a Číny.

„S prázdnikom, s prázdnikom“ ozývaly se hlasy všude okolo. Před chvílí jsem vstal do chladného rána na břehu sibiřské řeky Čuja, abych se také zapojil do zdravení, protože pro občany Sovětského svazu byl právě sváteční den. Byl totiž 1. květen – Svátek práce, jak jej označoval kalendář. A „prázdnik“ je ruské pojmenování svátečního dne.

Pokud si vzpomenete na největší povodně za posledních 15 let, buďte si jisti, že se nejedná o největší katastrofy na území Čech, Moravy a Slezka. Byly tu mnohem větší, které přemodelovaly krajinu rychleji než stavitelé dálnic.

Žijí na březích rybníků, řek i horských potoků. Nejen v těsné blízkosti, ale i ve větších vzdálenostech. Jedna věc nás s nimi spojuje – příchod jara. Zatímco vodák po skříních a koutech loděnice shledává vestu, šprajdu a pádla a na krakorci oprašuje svoji milovanou lodičku, malí čtyřnozí tvorové také spěchají k vodě.

Než ostatní vstanou … to bych mohl dohledat jednu „kešku“, prohlásil Kaštan v neděli ráno na vodáckém tábořišti na Lužnici a se slovy: „je to odtud asi kilometr,“ odkráčel travou zmáčenou ranní rosou.