David Sodomka

Při dosednutí letadla v hlavním městě Tbilisi náš Boeing 737 pod vlajkou nízkonákladových aerolinek Pegasus na ranveji poskočí jako kočka chytající myš. Všichni na sebe s údivem pohlédneme a potvrdíme si navzájem, že v Gruzii používají zpomalovací prostředky dopravy v podobě retardérů i na ranveji. Znaky východního světa se projevily opravdu rychle.

Sedím si takhle v kanceláři a naháním co nejvíc práce, abych mohl v relativním klidu odjet na týden na vodu. Rtuť teploměru za oknem, vystavená slunečním paprskům, se vyšplhala až na neuvěřitelných 28 °C. Sociální sítě zaplavují fotky z Piemontu, kde si kluci užívají ideálních vodních stavů a horkého letního počasí. V tom se kouknu na předpověď počasí pro norské Geilo, kam směřujeme. Následující týden bychom měli očekávat sněžení a teploty lehce nad nulou. Nicméně i s touto předpovědí to pojmeme tak, že to bude minimálně zajímavá zkušenost.

Dva roky nazpět jsem se po přitopení kompletní fototechniky rozhodnul udělat kalendář z fotek pořízených v uplynulé sezoně. Dle zájmu jsem zjistil, že to není úplně nesmyslný nápad a momentálně vydávám už třetí ročník kalendáře.

Na letošních Čerťácích jsem utopil při mém běžném focení téměř kompletní výbavu: tělo foťáku + 4 objektivy. Když jsem v servisu zmínil, že byla fototechnika zasažena vodou, první jejich reakce byla, zdali to chci ekologicky zlikvidovat. Čehož jsem se pochopitelně zděsil a když si vše technik prohlédl, polil mě pot podruhé při sdělení ceny za opravu, která by stejně nezaručila 100% funkčnost.

Vodní slalom s biatlonem, nebo naopak? Ať už by byly představy kombinace těchto dvou sportů jakékoliv, včerejší odpoledne nám pod křídly organizátora Vávry Hradilka předvedla světová elita vodního slalomu, že jde o kombinaci nesmírně atraktivní.

Jedno krásné letní odpoledne jsem si při svých pohybových aktivitách vykloubil palec u nohy a druhý den ráno jsem sotva vstal z postele, když mi Tomík z Hika poslal email, jestli bych nejel pomoci na akci pořádanou Hikem pro centrum Paraple. Co je má bolavá noha a pajdání proti lidem připoutaným na invalidní vozík. Takže jsem se sbalil a vyrazil na kanál do Račic.

Povodně konečně ustupují a některé řeky by bylo možné sjíždět, nicméně povodňová komise vydává zákaz splouvání všech toků, takže ze zasažených oblastí v České republice toho k pádlování moc není. S kajakama na střeše projíždíme kolem Čerťáků, které mají nevídaně vysokou vodu, ale vesele jedeme dál na hranice.

Na slunci je nejméně 35 stupňů, zpocený a lehce vzteklý se navlékám do sucháče, na břehu se pokouším najít pod nepříliš vzrostlými stromky místo ve stínu, kam bych se připravil se stativem k pořízení prvních záběrů. Snížák s Bouzínem svižně nasedají v místě mezi odpadky, pouštějí se co nejrychleji do proudu a chladí si obličej ledovou vodou čokoládově zbarvené řeky. Projíždějí kolem mě, záběrem z pod mostu přes řeku, který je bohatě ověšen modlitebními praporky, nám začíná tolik očekávané pádlování po řekách severní Indie.

Velice předmětná součást výběrového řízení na matku dětí každého kajakáře je vzít adeptku na víkend na vodu. Teprve soukání se do mokrého neoprenu při větrem podpořeném deštivém dni se pozná, zdali si vodák vybral tu správnou ženu. Tedy při malém firemním zájezdu na rafty jsem zabil dvě mouchy jednou ranou – vyzkoušet potencionální matku a sám si užít radovánek na vodě.

Že prý je to moc daleko a nikomu se nechce sedět v autě tolik času pro tak krátké pádlování. To byly odmítavé argumenty na pádlovací akci na 3 dny do Tessinu. Když mi Vojta psal v sobotu odpoledne, jak prozevlili celý den v nějaké trubce u Kopáče, kdy průtrž mračen ne a ne skončit, právě jsme vylézali v krátkém z Verzascy a hledali stín, jelikož se na obloze nenašel ani mráček.