David Sodomka

Zabralo mi skoro šest let, než jsem zvládnul sjet řeku Bjoreio celou. Ne proto, že by to byla nějak extrémně divoká řeka – je tu pár přenášek na úseku dlouhém 35 km, na kterém řeka klesne o 1 300 metrů, ale většina je krásná divoká voda obtížnosti WW IV–V. Ne proto, že by tahle řeka byla nějak vzdálená od civilizace – její velká většina teče podél silnice. Ne proto, že tu není voda po většinu roku – Bjoreio má vodu často, možná častěji než kdejaká norská klasika. Proč se tedy tahle řeka nejezdí už dávno, a proč to zabralo tak dlouhou dobu mně?

Že je v Grónsku hodně ledu, nad tím se člověk moc nepozastaví. Že jsou v Grónsku řeky, to už je fakt k zamyšlení. A že jsou v Grónsku řeky na ledu, to už zní jak ze sci-fi filmu. A my jsem se na ně vypravili.

Osobně mě baví veškeré cestovatelské plány dotáhnout až do absurdna. Sám jsem trochu sebemasochista. Za ta léta cestování s kajakem po světě, pakliže nemáte v plánu pracovat jako raft guide, jsem poznal, že nejsložitější je načasování plánů s lidmi, se kterými chce člověk opravdu strávit pár týdnů kajakováním.

Pokud musím na nasedací místo řeky s kajakem dojít několik kilometrů, přitahuje mě to podstatně víc, než dojet k mostu, kde člověk jednoduše nasedne a jede. Je to pravděpodobně i tím, že v kajaku trávím spoustu času a prostě mě baví s lodí na rameni pochodovat, i když to občas hodně bolí a člověk nadává sám sobě. Osobně jsem velkým zastáncem trénování fyzičky metodou, že to prostě musí bolet, a pokud možno pořádně a dlouho.

Kolumbie je země, do které se, ať chcete, nebo ne, zamilujete v moment, kdy vylezete z letištní haly. Tropický vzduch, usměvaví lidé, nikdo vám nenutí taxík, kafe za 5 Kč.

Kdo nebyl v Norsku, jako by nebyl. Snad každý, kdo jede do této překrásné země za kajakovým vyžitím, otevře knižního whitewater průvodce od Olafa Obsommera a naplánuje si různě velký okruh zejména jižním Norskem. To zaručeně uspokojí touhy kdejakého kajakáře. Jakmile ale budete v Norsku častěji, velice brzy přijde zájem o řeky jiné. Nejprve o takové, které nejsou ve světoznámém průvodci – což je mimochodem většina norských řek – a poté o takové, které zatím neviděly srandovně oděného rytíře, který namísto koně krotí peřeje divoké řeky se svým plastovým kajakem. Onoho rytíře má ve svém srdci každičký chlap od svých dětských let a já osobně jsem nesmírně šťastný, že mi kajak umožňuje tuhle mojí dětskou touhu uspokojit.

Gilgit-Baltistán – severní část Pákistánu. Křižovatka třech nejvyšších pohoří světa – Karákóram, Himálaj a Hindúkuš. Toto je zároveň místo, kde se legendární Indus steče s řekou Gilgit. Veškeré ostatní pákistánské řeky jsou dnes schovány ve stínu věhlasného Rondu kaňonu řeky Indus. Pakliže však nemáte cíle naprosto nejvyšší nebo se potřebujete před monstrózními peřejemi Indu rozpádlovat, rozhodně má tato oblast co nabídnout.

Glomåga si razí cestu nejkrásnějším údolím, které jsem kdy v Evropě navštívil. Vodu řeka sbírá ze dvou obrovských ledovců národního parku Saltfjellet–Svartisen. Výprava za polární kruh s cílem splutí řeky Glomåga, která se začíná právě mezi těmito dvěma ledovci stejných jmen, by měla být v hledáčku každého kajakáře, který prahne po opravdovém dobrodružství.

Každý baťůžkář označuje Írán jako zemi s nejvlídnějšími lidmi na světě. Cestování jen s batohem pro kajakáře nedává moc smysl. Ale my chtěli okusit vůni Íránu na vlastní kůži, a tak jsme si našli řeku Sezar, která kompletně protíná severozápadní část pohoří Zagros, a vyrazili na rychlý testovací výlet.

Nejlepší světové kajakářské destinace jsou pravděpodobně dávno objevené, a kdo si chce zapádlovat v době evropské zimy, vypraví se například do Indie, Nepálu, Chile, Ekvádoru nebo Peru. Když ale toužíte po opravdovém dobrodružství ve všech ohledech, je správnou volbou Afrika.