Tomáš Svoboda

Většina vodáků, před kterými se zmíníte o Slovinsku, si hned vybaví dvě nejznámější řeky v oblasti Julských Alp – Soču a její pravostranný přítok Koritnici. Už méně pádlistů si ale vzpomene na vedlejší údolí patřící Sávě Bohinjce nebo na její sestru Sávu Dolinku. Ještě méně vás bude znát krasové řeky Kolpu a Krku na jihovýchodě. Pojďme se na tyto výše zmiňované krásky mrknout trochu zblízka.

Sepsat pravidla raftování v jednotlivých evropských zemích je nadlidský úkol pro tým zkušených odborníků v oblasti práva, dopravy a životního prostředí. Předem bych rád upozornil, že můj soupis nebude zdaleka úplný a podrobný. Omluvou mi snad může být, že mnozí lokální rafteři, a troufám si říct i sami političtí strůjci všemožných zapeklitých vyhlášek a zákonů, se v tom bordelu taky nevyznají.

Za oknem lítaj první sněhový vločky, vodáckej vercajk odpočívá vyčištěnej a rozvěšenej na půdě a já se s hrnkem horký čokolády probírám náhledem posledního letošního Hydra, který se teď momentálně tiskne kdesi v Klecanech, aby vám tento týden mohlo pěkně čerstvý a voňavý přijít do schránky nebo oblíbenýho vodáckýho shopu. A jestli se už nemůžete dočkat pojďte se mnou nahlídnout pod pokličku.

Téma čerstvě vydaného zimního HYDRA 1/12 jistě potěšilo všechny extrémní jezdce a milovníky adrenalinu, kterých je mezi námi čím dál tím víc. Všichni, kdo se touží odvážně vrhat dolů z vysokých vodopádů najdou v HYDRU svoje velké vzory. Zbylo nás ale ještě pár takových, kdo až tak úplně netoužíme zřítit se z vysokého vodopádu do zpěněné vody a doufat, že to přežijeme. My, co se máme docela rádi a možná se i tak trochu bojíme výšek nebo bouřící vody, ale taky můžeme dokázat svoji odvahu. Aby se na nás ve stínu požíračů adrenalinu úplně nezapomnělo, připomeňme si, že i my máme své velké vzory, kterým se chceme podobat. No řekněte, kdo z vás by nechtěl být jako Fantomas?

Ramenní kloub je jedním z nejsložitějších kloubů v lidském těle. Je to kloub spojující pažní kost s pletencem horní končetiny (lopatka, klíční kost). A protože je ramenní kloub schopen předpažení, zapažení, připažení, vzpažení, zevní a vnitřní rotace (uf…), dochází tady k nejčastějším vykloubením neboli luxacím. Pro nás, vodáky, a zvláště pak pro kajakáře, je to taková nepříjemná Achillova pata.

Minulý týden v pondělí se vydala partička guidů CK CVOK na rychlý průřez Tanvaldskou Kamenicí. Bohužel stromů bylo docela dost a některý tak macatý, že se nám jednodenní akce krapet prodloužila. Nicméně ve čtvrtek před obědem jsme prohlásili koryto za vyčištěné a odjeli zpět do Pardubic.

Jezy v České republice plní poslední dobou kromě funkce vodohospodářských účelových staveb ještě jednu nepříjemnou funkci. Za zvýšených vodních stavů, hlavně tedy při jarních vodách, ale i v létě po vydatnějších deštích, topí nerozvážné a nezodpovědné vodáky.

  No tak je to tady vodáčkové naši zlatí. HYDRO 1/2010. Ani to nebolelo a váš nejoblíbenější vodácký magazín na světě se ladně přehoupl do osmého ročníku. Pravda trošku bolestivou změnu letošek přinese, a to že, jak jistě už víte z minulého čísla, HYDRO vyjde jen čtyřikrát za rok. Jestli vám kvůli tomu úsměvy trošičku zhořkly vězte, že až uvidíte, jak je hned první číslo pěkně tlusťoučký, bude se vám dál klidně pádlovat. Tak ať to jezdí!

Až půjdete v nejbližších dnech kolem své schránky, či nějakého vodáckého shopu, zbystřete a zaposlouchejte se jestli zevnitř neuslyšíte burácení opravdu divokých peřejí, dropů a kataraktů. Poslední letošní číslo HYDROmagazínu totiž přináší obrovský množství úžasnejch fotek a mraky skvělejch textů a rozhovorů s vodáky, kterým náš velký koníček nasměroval životní dráhu a udělal z nich profesionály s pádlem.

V neděli jsem se vrátil po čtyřech dnech domů. V ložnici osvětluje lampička Lenčino bezvládné tělo. Leží na břiše, obličejem ve skriptech z chirurgie. Stojím ve dveřích a rozhlížím se. Plyn tu cítit není. Pomalu přistupuji k posteli, kontroluji vypínač a kabel od lampičky. Všechno se zdá být v pořádku. Jemně jí oslovím a nic. A sakra, je to tu! Bouchnu dlaní do nočního stolku. V tu chvíli Lenka nadskočí. „Co blbneš prokrista, víš jak sem se lekla?!“. „Lež klidně,“ povídám a měřím jí tep. „Nebolí tě něco? Jak se cítíš? Co si dělala než si usla?“. „Učila sem se, né asi, ty blbečku!“ Tak to je v pořádku. Jdu zavézt auto do garáže. Na tři a půl metru jízdy se poutám bezpečnostním pásem. Ne, nejsem blázen. Právě jsem se vrátil ze čtyřdenního ZDrSEM.