Před pár lety mi kamarád Bob Daffe řekl, že se diví, proč jsme ještě nejeli na řeku Alsek, když už máme na Yukonu a Aljašce projeto celkem hodně. Řekl, že ji považuje za asi nejkrásnější řeku Yukonu. Pak se zamyslel a se vztyčeným prstem dodal: „Když se povede počasí!“ No a protože jsme od přírody klikaři, počásko se povedlo a můžu říct, že Bob nekecal – je to nádhera od samotnýho začátku až do konce.
Řeka Alsek, stejně jako její sousední přítok Tatshenshini (a kousek vzdálenější Copper nebo Taku), protíná pásmo Coast Mountains (Pobřežních hor), které lemují pobřeží Aljašského zálivu. Na jejich vrcholcích se rozložil největší glaciální systém, jaký můžete na naší zeměkouli najít, samozřejmě mimo polární kruh. A ačkoliv jako lidstvo děláme, co můžeme, aby i tento co nevidět roztál, pořád je to skvostná podívaná.
Už tak nádherná řeka kanadského vnitrozemí se zařízne do hlubokého údolí, které lemují vysoké hory s ledovcovými čepicemi a splazy. Tam, kde se povede větší kousek, celé údolí vyplní ledovcová záplava, která se vine míle a míle daleko. A úplně největší paráda je, když ledovec přehradí řeku a ta do něj vytaje jezero plné obřích ker.
Ale abych nepředbíhal. Nejprve bylo třeba utkat se s byrokracií tří Národních parků, jeden yukonský, druhý z Britské Kolumbie a poslední z Aljašky. Získat permit, termín, vyplnit žádosti, zaplatit složenky. A vymyslet, jak skloubit pravidla pohybu v parcích s naším plánem.
Logistika také není jednoduchá. Začíná registrací u Správy parků, imigračních úřadů USA a končí leteckou přepravou od oceánu zpět do Kanady a dalším kolečkem na celním úřadě. Jo, holenkové, jen tak se flákat po lese přes hranice, to není jen tak. Amerika není holubník! (viz rámeček jak se dostat tam a zase odtud)
Potom už přichází jenom to, co umíme: dát dokupy skvělou partu pohodových vodáků, kteří se zároveň umí poprat s drsnou severskou přírodou, k tomu přidat skvělé kánoe ROBfin, vyrobené přesně pro to, co tady pojedeme, pár očouzených hrnců, dvě kytárky a můžeme jet.
Na vodu poprvé sedáme na řece Jarvis, což byl bezva tip od místního guida Kevina. Jarvis je čisťounká řeka, to máme rádi. Po jednom dni romantické plavby lesem náhle Jarvis přejede práh do údolí Alseku a rozjede se jak dráha. Jenom řídíš a koukáš, jak to maže z kopce. V tom fofru zahlédnu prapodivnou skálu na břehu řeky. Když přijedeme blíž, ukáže se, že to není skalka, ale bizon. Hromada hovězího na nás v klidu kouká a my se radši zdržujeme u druhýho břehu, protože je opravdu velký.
Ve velkém fofru se vlejeme do Kaskawulsh. To už je severský veletok se spoustou naplavenin, ramen a ostrovů a taky hlavní zdrojnice vody pro náš Alsek. Na Kaskawulsh taky zjistíme, že náš hlavní nepřítel bude protivítr. Řeka teče velmi rychle, přesto visíš na pádle a jsi rád, že tě to netlačí zpátky, odkud jsi přijel.
Alsek River
Den pádlování po Kaskawulsh a jsme v Alsek River, kde nepřichází žádná velká změna. Je to ledovcová řeka s velkým protivětrem.
Bere nám to dva dny do Lowell Lake, kde nad nádherou okolního světa otvíráme pusy dokořán a už je nezavřeme. Lowell Lake je ledovcové jezero vzniklé kdysi dávno přehrazením řeky obřím ledovcem. Dnes je to velká zátočina, v průměru asi pět kilometrů, s ledovcem Lowell z jedné strany, velehorami Mt. Kennedy a Mt. Hubbard na jeho konci a horou Goatherd ze strany druhé.
Na Goatherd Mountain vystoupáme následující den a počásko nám dopřává výhledy nebývalé krásy.
Nedá se to popsat, musí se to zažít, slova ani fotky na to nestačí.
Zde se k nám přidává kanadská část výpravy pod vedením vodácké legendy Yukonu Boba Daffa.
Máme radost, že tu s sebou máme vodáka, který jako jeden z mála dvakrát projel na Alseku Turnback Canyon a jeho ženu Terezu, která ho dala jako vůbec první žena na světě. Bob jel Alsek už tolikrát, že tu zná každý kout. I když, jak se ukáže, krajina je tu natolik dynamická, že i lidský život je na ni dost krátký čas.
Kanaďané přijíždí na packraftech, tři ROBfiny a jedna Alpacka. Bob nás ohromí hned první večer, když z válce packraftu opatřeného zipem začne jako kouzelník z klobouku tahat neuvěřitelnou hromadu výbavy, kterou korunuje třemi basami piva a několika litry rumu. Jen tak mimoděk sestaví ještě stan i s kamínky, vytáhne ven komín a udělá si pohodlíčko.
Bob Daffe
Kajakář, raft-guide, instruktor vodní záchrany, legenda yukonských řek. Přes 40 let sjížděl řeky všech obtížností na Yukonu, Aljašce a severu Britské Kolumbie. Přes zimu potom pracoval na řekách Jižní Ameriky. Dvakrát projel Turnback Canyon na kajaku. Bob byl jako pomyslná encyklopedie všech možných znalostí o pádlování, přežití v drsných podmínkách, lovu a pohybu v severské přírodě. Sedmdesáté narozeniny oslavil, jak jinak než výletem na Alsek River. Bob zemřel v lednu letošního roku po dlouhém boji s rakovinou.
Další den nás čeká přejezd jezera v silném protivichru, kdy vyjíždíme v závětří obrovských ledovců jako ve slalomu. Pak řeka zase nabere spád a posílena spoustou vody frčí jako o závod na jihozápad.
Zde je třeba říct několik geografických faktů. Doba ledová se zde nezastavila v tvorbě krajiny před 10 000 let, ale celkem nedávno. Ještě před 150 lety tu ledovec Lowell Glacier vytvořil obří přehradu (za posledních 2000 let už potřetí) a zatopil údolí nějakých 200 km proti proudu. Následné protržení ledovcové hráze a gigantická povodňová vlna vyčistily údolí nad i pod touto hrází od vegetace a snad i od indiánského osídlení na dolním toku. Následky povodně jsou dodnes patrné. Linie vysoké vody v tomto aridním klimatu zůstávají vysoko na svazích hor a obří valouny rozházela řeka tak vysoko, že to rozum stěží bere jako skutečnost. Po proudu níže je údolí bez souvislého vegetačního pokryvu, jaksi magicky umyté, plné klamných perspektiv.
Alsek pod ledovcem Lowell je jiná řeka, velmi svižně uhání, sem tam se zvlní a dvě peřeje stojí za zmínku a prohlédnutí – jedna z nich nese hrdý název Lava North (s připomínkou slavné Lavy na Coloradu). Nakonec ji šidíme, nikomu se nechce plavat v ledové vodě. Packrafteři zkusí střed a mají to 50:50, půlka plave. Naštěstí nalézt zpět do packraftů je otázka vteřin.
Po dvou dnech a po spoustě menších peřejí připlouváme k Turnback Canoynu. Jelikož nechceme být vcucnuti jako kdysi Walt Blackadar, kempujeme asi kilometr nad první kaskádou.
Turnback Canyon
Přenáška Turnback Canyonu je jednou z výzev naší cesty. Řeka je na sedmi kilometrech sevřena mezi ledovec Tweedsmuir a horský masiv a pro nás na nafukovacích kanoích představuje nesjízdnou překážku.
Vodácké výpravy většinou překonávají tento úsek za pomoci helikoptéry, my jdeme po svých.
Začátek je celkem snadný – výstup na ledovec Tweedsmuir a pochod po jeho plochém čele.
Brzy máme za sebou tři kilometry a zdá se, že přenáška bude jako nedělní procházka.
Pak ale musíme k řece a rázem zjistíme, proč se tu moc nechodí. Je to neustále nahoru a dolů po moréně plné čerstvě nasypaného štěrku, který pod nohama pořád někam ujíždí. Boříme se do stěrku, do bahna, balvany se nám koulí pod nohama, pády, skluzy, hrozná dřina. To vše s kompletní výbavou na zádech + kánoe, bratru 40 kilo. Po osmi hodinách už nikdo moc nemluví, po deseti hodinách s čelovkami stavíme tábor na konci Turnback Canyonu.
Nejtěžší batoh a nejvíce let z nás má Bob Daffe. V 70 letech prošel tuhle rasovinu a to za sebou má těžkou nemoc a rok léčení. Nechtěl si nechat pomoct ani na kousek a teď má sám ze sebe radost. Celkem by mě zajímalo, jak na tom budu v jeho věku. Tuhle otázku si asi nekladu sám.
Ráno zjišťujeme, že po vodě to ještě nepůjde, tak se jdeme na dvě hodiny „projít“ a pak už nás zase nese řeka. Počasí jako když vymaluje. Jedeme tři hodiny v rychlejším tempu až ke smluvenému místu, kde nás dnes opustí naši přátele z Yukonu.
Zastavujeme u břehu, který se nijak zvlášť neodlišuje, až na to, že se zde po hodině snese z nebe Cessna na velikých bantamových kolech řízená Girtem, nejlepším bushpilotem na Yukonu.
Během deseti minut naplní letadlo našimi kamarády a jejich výbavou, zařvou motory a jsou pryč.
Koukáme na sebe, najednou je nás málo.
Walker Glacier
Máme to jen půl dne k soutoku s řekou Tatshenshini, z Alseku už je veletok. Tady už to známe, „Tat“ jsme jeli před 12 lety. Kempujeme u ledovce Walker a už se těšíme na procházku. Jenomže z čela ledovce je další jezero, takže to bude spíš projížďka na lodi. Tady můžeme vidět, jak nám ledovce mizí, za chvíli budou už jen na fotkách…
Uvaříme večeři, zapnu se do spacáku a kouknu na spojení – můj chlapec měl dneska narozeniny, tak zda mu došla zpráva. Došla. A mně zase přišla zpráva od Boba Daffa: „Na Walker kempu je problémový grizzly, před dvěma dny tam vlezl do kempu Američanům, museli zdrhnout.“
A tady je třeba další vysvětlivka. V národním parku Tatshenshini-Alsek je největší koncentrace medvědů grizzly na světě. Park z toho má velkou radost a zejména yukonská část grizzlyho povýšila na posvátného tvora, takže návštěvník se mu nesmí plést do cesty. Na území parku jsou zakázány střelné zbraně, každá výprava musí mít jídlo ve speciálních medvědotěsných schránkách nebo elektrický ohradník. Odborníky v teple u kamen byla dokonce sepsána tlustá příručka na téma jak nerušit medvědy. Což by soudný člověk nedělal, protože Ursus arctos horribilis váží až pět metráků a je největší šelmou severní polokoule. Hromada předpisů nicméně nepočítá s tím, že medvěd bude rušit lidi. Těch je mnoho a není třeba je ochraňovat.
Ne že by se nám každou noc necárali kolem kempu medvědi, na to už jsme si zvykli, ale mít v domě výtržníka nikdo nechce. Naše jediné zbraně jsou bear spray a rozum. Pepřák funguje až na tak blízko, že je skoro pozdě, a tak se proměníme v lovce mamutů a přes noc pálíme velký oheň, připraveni na útok šelmy. Šelma asi dostala strach z přesily českých junáků, a tak ráno v klidu odplouváme na jezero Alsek.
Jak na řeky Tatshenshini a Alsek
Ke sjezdu je třeba permit od aljašského Glacier Bay National Park značící datum dojezdu. Musíte se včas přihlásit na waiting list (třeba rok a více), dostat datum ještě od yukonského Kluane National Park a od Tatshenshini-Alsek Provincial Park v Britské Kolumbii. Každé z těchto institucí se platí za permit. Poté je třeba získat zelenou od amerických strážců hranic v Dalton Cache a kanadských celníků. Z pravidel obvyklých v amerických parcích je třeba zmínit pánev na oheň, odvoz všech odpadků, včetně exkrementů, a zabezpečení kempu a jídla proti medvědům.
Logistika je tu nemalým oříškem – nasedá se ze silnice, ale zpět je třeba zajistit letadlo, a to ještě přes hranice.
Obtížnost: WW II–IV (obnáška Turnback Canyon)
Sezona: červen–září, pro Turnback pak těsně před zimou, kdy průtok vody klesne pod životu nebezpečnou hladinu.
Další varianta je trip např. s Tatshenshini Expediting se sídlem ve Whitehorse, kteří udělají všecko papírování za vás a klidně vám připraví expedici na míru.
Alsek Lake
Sem se těší každý, kdo jede po řece. Teď už mega řeka Alsek potkává další mega ledovec jménem Alsek a z přetlačované tu vzniklo další ledovcové jezero, pro nás už třetí na této výpravě a také největší. Ledovce se odlamují (telí) s ohromným rachotem, který občas vyvolá i slabé chvění země a našich kolenou. Největší plovoucí obři rozlohou převyšují rozměry fotbalového hřiště a to ještě schovávají 9/10 svého objemu po vodou. Když jim dojde stabilita, začnou se převracet, u toho praskat, pukat a dělat velký rámus. Máme tu celý den, blbneme kolem a radujeme se jako malé děti. Večer si v ohňové pánvi rozpálíme šutry na saunu a je nám blaze. Ráno nás čeká dojezd do Dry Bay, Pacifik a pak letadlo zpět do civilizace. Sedíme u ohýnku v té nádheře kolem a říkáme si, jak je to skvělé žít si život, o kterém se nám v dětství ani nezdálo. Nad hlavou se nám rozsvítí polární záře, její vlnovky na chvíli utvoří gigantický rybářský háček, na který už navždy chytí nás – další romantiky severu.
