Africká Lower Tsitsa Gorge – dobrý tip na první multiday

Řeka zaříznutá v soutěsce, zasazená do neuvěřitelné krajiny, velké vodopády a spád, že by to většina českých sjezdovek vážně ocenila. Slovo dalo slovo a najednou sedíme v letadle směr Jo-burg (Johannesburg) v sestavě já, „Havelkabros“ (Honza a Michal Havelkovi) a Vory (David Sodomka). Na místě na nás čeká poslední do party – místňák Dewet Michau. Jeden z cílů naší cesty je právě Lower Tsitsa Gorge.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Po přejezdu ze Svazijska a pádlovaní v oblasti Underberg pokračujeme do regionu Transkai, který leží asi šest hodin jízdy jihovýchodně od Jo-burgu. Dewet byl od začátku tripu k návrhu jet „spodní kozy“ dost skeptický. Prý to musí mít fakt málo vody, aby to šlo. A postupně, jak nás k tomu okolnosti sunou blíž a blíž, padají z něj další informace. Máme být asi třetí partička, co by to zkusila. Musíme se ohlásit a domluvit s místní policií na hlídání auta a shuttle. Trochu nechápu, co má policie společného s převozem našeho auta, ale během tripu jsem se naučil, že je lepší řadu věcí v Africe moc neřešit.

Spíme v Tsitsa Falls Backpackers u Dewetova kámoše a kajakáře Adriaana Badenhorsta. Sídlo je neuvěřitelné místo uprostřed ničeho a těsně u domu je zatím nesjetý třicetimetrový vodopád. Není tu žádná elektrika ani voda, jak to známe my, jen dvě malé děti, zahrádka se zeleninou a ovocem a pak ještě jedna tak trochu tajná zahrádka plná legrace.

Dewet s Adriaanem v podstatě vyzkoušeli skoro všechny v současnosti známé řeky v regionu, i tak ale o spodní Tsitse mluví s velkým respektem. Poprvé byla sjeta před dvěma roky. Až čtyři dny v opravdu hluboké soutěsce, z nichž ten druhý je prý klíčový a rozhoduje o tom, jestli to půjde, nebo se další den budeme bavit taháním lodí na házečkách. Řada peřejí, které nejdou přenést, dva velké vodopády a stálá možnost skamarádit se s africkou florou jasně naznačuje, že to bude stát za to.

Jedeme na pozorovací výlet a po třech a půl hodinách v autě vidíme ze vzdálenosti několika kilometrů Lower Tsitsa Falls – 170 m vysoký gigant, pod kterým budeme nasedat. I z dálky vypadá impozantně a soutěska pod ním také. A to zatím jen lehce tušíme, že dostat se dolů k vodě taky nebude úplně zadarmo.

A taky ano. Má to několik háčků, a to s sebou nemáme ani lodě. U vodopádů se něco buduje a moc nás tam nechtějí pustit. Dál mi to přijde suché jako pepř, a tak se snažím uklidnit poučkou o autobusovém efektu. A to, že je venku 35 stupňů ve stínu, ani nezmiňuju. Jak to tak bývá, všechno v Africe jde vyřešit s úsměvem a vysokou úrovní buddhistické trpělivosti. Epizoda s místní policií, kdy nám rozespalý policejní kapitán v tričku s vlajkou Brazílie nadšeně slíbí řidiče, který naše auto odveze na stanici a za čtyři dny přiveze na vysedačku, je už jen třešničkou na dortu.

Zkrátka to vypadá, že ráno skutečně nasedneme na „spodní kozy“. Už zbývá „jen“ se připravit na multiday, ale zabere nám to neskutečné množství času. Nakonec jdeme spát připraveni a v hlavě mi běží: prosím, ať zaprší, a hlavně ať to neklesne.

Cesta na nasedačku je zábavnější než předchozí den – je tepleji, a hlavně nás je v autě o jednoho víc, takže Honzík sedí mezi řidičem a spolujezdcem, aniž by mohl narovnat hlavu, celé tři a půl hodiny. Celou misi začínáme nutnou fotografií na hraně Lower Tsitsa Falls. Musím říct, že jen dopádlovat na úplnou hranu – a tím myslím tak dva metry od místa, kde celá řeka spadne o 170 metrů níž – dokáže člověku zahrát na nervy. Ale co by člověk neudělal pro fotku, že?

Jakmile našlapeme všechny krámy do kajaků, vyrážíme stezkou k řece. Dolů dorazíme po necelé hodině klení, úplně propocení a do krve posekaní. Překvapivě i Afrika má například s Portugalskem nebo Korsikou společnou jednu věc – všechny keře mají trny. A ty, co je nemají, mají trny na trnech. Ale abychom se hned v úvodu úplně dorazili, neseme kajaky až k úpatí vodopádu, což může být možná i další kilometr proti proudu. Musím říct, že tak neuvěřitelné místo jsem zatím asi neviděl. Dvě duhy, které se skládaly na tříšti z vodopádu do kompletního kruhu, a opice na břehu (tím nemyslím Havelkabros) to jen dokreslily.

Sjíždíme peřeje, které jsme si vynesli, a pomalu si zvykám na naloženou loď. Dojíždíme k prvnímu dropu. Řeka má v tomhle místě zhruba 80 m a v celé její šířce je asi čtyřmetrový drop. Vody není moc, ale cesta tam je. Po krátkém scoutování všichni jedeme a pokračujeme dál po řece. Víme, že první den je krátký, protože budeme spát nad klíčovou pasáží, takže maximálně hodinu jedeme po flatu a nacházíme spaní.

Dewet přichází s tím, že vyndáme věci z lodí a pojedeme si zaskákat na první vodopád, který je kousek pod spaním. Dojíždíme tam a mě čeká obrovské zklamání. Přestože jsem si to nechtěl přiznat, je to fakt suché. Vlastně jinak: řeka se kolem ostrova dělí na dvě cesty a je široká tak 150 m. Pravá lajna je asi 50 m slajd a pak skok, který padá kvůli nízké vodě do kamení. Levá cesta je zhruba čtrnáctimetrový vodopád, kde teče míň vody než u mě ve sprcháči. Bohužel mám jasno a párkrát si dávám slajd se zapadajícím sluncem. Kluci pořád chodí kolem vodopádu a naklánějí hlavy jako český prezident. Nakonec to prohlásí za suché a jedou si taky dát pár koleček na skluzavce.

Zapomněl jsem říct, že řeka pod vodopádem klesá asi o další kilometr a jedná se o zmiňovanou klíčovou pasáž. Od pohledu je to z kopce podobně jako známá Tyršovka. Ale v tuhle chvíli mě to nechává dost klidného a těším se na večeři. Večer pozorujeme oblohu a učíme se souhvězdí, která jsme nikdy neviděli. U toho popíjíme víno z placenty. Vory nám vypráví, jak normálně bydlí na své planetě (ukazuje přitom někam za Orionův pás) a taky o tom, že vyzve krále paviánů na souboj o království v Lower Tsitsa Gorge. Během toho fotí umění.

První noc v hamace je přinejmenším bizarní. Snídáme hmotu a pomalu vyrážíme. Rovnou posílám skluzavku a je jasně vidět, že voda ještě klesla, takže na mě padá lehká depka. Naštěstí je parádní počasí a soutěska je krásně jiná. Adrian sjede skluzavku a přenáší následný skok do kamení. Honza po chvilce okukování ještě suššího vodopádu suše prohlásí, že neví, kdy se sem podívá a suše to posílá. Parádní lajna, signalizuje, že dopad byl v pohodě, a tak Dewet jede taky. Scénář se opakuje. Takže si beru loď na rameno a jedu i já. Na tak velký vodopád, přes který teklo pár litrů, je dopad skutečně měkký. Za mnou jede Michal naprosto čistou lajnou.

Dál nás čeká klíčová pasáž, kde se nám daří sjet úplně všechno. Jedno místo například vypadá jako kopie vstupenky na Bramsethelvi. Nakonec těch míst není tolik, jak to shora vypadá, a asi po hodince jsme dole v laguně. Když se člověk otočí, tak je ten spád dost neuvěřitelný. Užíváme si to. Málokdo tam byl a asi málokdo tam bude. Je to škoda. To místo je fakt zvláštně jiné a krásné, prostě Afrika.

Obtížná místa nekončí, jenom jsou oddělena velkými lagunami nebo jednoduchými peřejemi. Z ničeho nic se před námi řeka sklopí a úplně zmizí, dole vidím vodní tříšť a zase kýčovitou duhu. Jsme u druhého vodopádu, jehož nájezdem je padesát metrů dlouhý slajd. Ale jak to tak bývá, všechno má svůj háček. Je tu jasná cesta, úplně vpravo celou dobu a pak boof z deseti metrů. Bohužel nás vypekl vodní stav. Celý vodopád padá do sifonu a ta jediná cesta je široká tak na půlku kajaku za předpokladu, že se nebudete odrážet z naprosto suché hrany. Dumali jsme nad tím dost dlouho, ale lajna tam asi fakt není, a i samotné přenášení stojí za to. A proto jsme si z lenosti kajakářům vlastní zvolili zkratku, která byla zakončená skokem rozměrů větších než malých, doplněným o odrazový sokl pokrytý skluzovým bahnem. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, někdo padá na hlavu v kajaku a někdo pro změnu zase na hlavu, ale bez něj. Prostě slušnej oddíl.

Řeka začíná zvolňovat na takovou trojku pro všechny, i když občas překvapí. Bohužel je znát nižší vodní stav, protože jinak by šedesátikilometrový dojezd byl opravdu parádní záležitostí. Na druhou stranu se bavíme tím, že pozorujeme opice, supy a bedlivě dáváme pozor, jestli neuvidíme byť i malinkatou stopu po krokodýlovi. Pomalu nacházíme kemp a připravujeme se na poslední noc v soutěsce.

Do cíle dorážíme další den v dost zničeném stavu, ale o den dřív, což znamená, že tam nebudeme mít auto a možná budeme muset čekat do zítra. Naštěstí se nám povedlo dovolat se na policejní stanici a za pár hodin pro nás přijelo auto.