A vlny se vzedmou… Irský deník začínající seakajakářky

V květnu, na každoroční akci nazvané „Seakajakářský pokec na Priglu“, kterou organizovala jako obyčejně silná moravská seakajakářská a divokovodní sekce (TJ Sokol Brno, VODÁK sport a Vodáci Napajedla) se sešla již celá parta mířící v srpnu do Irska. Čítala Motýla, který celou akci připravil a vedl, dále mou maličkost, Miru, Aleše, Františka a do šestice Ráďu. Při rozpádlovávání a tréninku na brněnské přehradě jsem za kluky zaostávala a má dvouměsíční příprava na Atlantik se tak nesla v duchu nejenom velkého těšení, ale i lehkého mrazení v zádech.

Pondělí 5. 8. – středa 7. 8.

V pondělí 5. srpna mě chlapi večer vyzvedli v Praze. Do francouzského přístavu Cherbourg jsme dorazili bez pokut a bez jakýchkoli velkých problémů před druhou hodinou odpolední a libovali si, jak jsme to všechno krásně stihli a jak se nám pěkně aklimatizuje, neboť začalo pršet. Krásné irské počasí ve Francii.

Před trajektem jsme se najedli, v mírném chaosu ti nepřipravení probírali tašky, co že to vzít s sebou na palubu (18 hodin plavby) a v mezičase upíjeli alkoholové zásoby všeho druhu. Tedy vyjma Motýla, který zrovna řídil a byl nevrlý, protože už si chtěl odpočinout a dát si alespoň to pivo.

Najednou byl čas k nalodění a muži od Irish Ferries nás začali navigovat na třetí palubu k těm největším a nejtěžším, níže už to nešlo.

Vystoupili jsme z auta a vyrazili nahoru na loď. Vyšplhali jsme po schodech do devátého podlaží a zjistili, že si na zádi, kde byly sedačky pro cestující, můžeme sednout, kam se nám zlíbí. O páté odpolední loď vyrazila vstříc irským břehům. Bohatě jsme se rozložili po sedadlech a hověli si, byli jsme v místnosti takřka sami. Mira, ten den slavící 60. narozeniny, se vycajchnoval s naprosto luxusním rumem Legendario. Po gratulacích a vyprázdnění lahve jsme vyrazili ještě do lodního baru.

Asi v půl jedenácté místního času (posunuli jsme si čas o hodinu zpět) jsme dorazili do Dublinu. Zde nás čekaly dvě zastávky. Nejprve jsme předali vodácké věci Petrovi Sedlářovi, který přicestoval samostatně (na lehko). Petr v Irsku v minulosti žil, doporučil nám destinace a literaturu, tímto jsme se mu alespoň trochu revanšovali. Sliboval nám, že pokud to půjde, potkáme se za pár dní na moři i s jeho irskými kamarády. Pak už jsme jen nabrali naftu za nějakých 1,3 Euro za litr a už se těšili na irské zelené pláně ošlehané větrem.

Cesta do hrabství Galway k městečku Carna ubíhala klidně. Najednou tu bylo opět moře! Na druhý pokus jsme našli moc pěkné místo na kempování.

Protože už měli všichni hlad, utvořili jsme stravovací dvojice a rozebrali si expres menu – knedlíky a svíčkovou. Po večeři uprostřed našeho tábořiště rozdal Motýl památeční nálepky na loď a pádlo, za což byl po právu pochválen. Dále jsme dostali zalaminované základní mapy včetně naplánovaného jídelníčku, který vzbudil až dětinské nadšení. Po veselé vsuvce čtení plánovaných večeří nám ještě pro jistotu ukázal, kde jsme a jal se vykládat, kam by rád pádloval. Vzhledem k tomu, že by se mělo v sobotu zásadně zkazit počasí, navrhl schovat se na těch pár dní do zálivů a až pak vyrazit do vln Atlantiku. Všichni byli pro. A tak jsem zjistila, že se nalézáme v jižní části oblasti Connemara na ostrově Mweenish. Zítra bychom měli obeplout jižní cíp ostrova Mweenish a pokračovat na východ skrz záliv Kilkieran k malému ostrovu Inishbarra. Zde bychom měli spát a následně pádlovat mezi ostrůvky v zálivu Camus a… pak se uvidí dle počasí.

Čtvrtek 8. 8.

Ve čtvrtek ráno nás mimo balení čekalo umístit auto s vlekem na bezpečné místo, zajistit vodu na pití a vaření pro nejbližší dny a spravedlivě rozdělit večeře. Vodu jsme nabrali hned u prvního obydleného stavení. Paní, mimochodem Angličanka v pronajatém irském domě na dovolené i se svou rodinou, nám ji poskytla z dlouhé černé zahradní hadice. Voda sice nebyla z nejchutnějších, ale mohli jsme si nabrat tolik, kolik jsme potřebovali.

Pro mne bylo ten den bezkonkurenčně nejnáročnější sbalit se do seakajaku. Počasí však přálo, a tak jsem to nakonec zvládla. Před vyplutím jsme si našli čas na řádného loka skvělé moravské kořalky na dobrou plavbu a vyrazili velmi lehkým tempem (na rozpádlování) vpřed, což mi vyhovovalo. Po několika kilometrech klidné plavby, jsme zastavili na ostrově Finish, kde se nám otevíraly nádherné pohledy na zelené pláně s kamennými zídkami včetně polozbořených domů někdejší zaniklé vsi. Na ostrově jsme se zdrželi jen krátce. Opuštěné domy nás však provázely i několik následujících dní a jak jsme se postupně v dalších dnech nořili do zálivu Camus, mimo zdí, čnících do nebes, zde byla všudypřítomnou též rašelina. Od pátečního rána byly našimi společníky i vítr a déšť.

Náš dnešní cíl byl ostrov Inishbarra. Až na něj jsme však, pokud mohu soudit, nedojeli. Chlapi se rozhodli pro pláž na ostrůvku, který byl jakýmsi menším bratříčkem tohoto ostrova z jeho západní strany. Vzhledem k tomu, že jsem naši skupinu uzavírala, nemívala jsem šanci ovlivnit, kde budeme spát. Nutno podotknout, že v odpoledních hodinách, s přibývajícími kilometry, mi to většinou bývávalo už jedno. Pláž, kterou dnes chlapi vybrali, byla nádherná! Ihned po vysednutí se kamarádi jali přemisťovat lodě nad ní, aby nám v době přílivu samovolně neodpluly (v době našeho působení dosahoval příliv něco přes čtyři metry). Se svým seakajakem jsem se snažila z počátku poctivě pomáhat, ale většinou jsem byla odehnána. Musím bohužel přiznat, že to bylo spíše ku prospěchu věci.

Před večeří Motýl jen tak do pléna poznamenal: „Dávejte si pozor na klíšťata, v Irsku je jich požehnaně.“ Tu informaci každý vzal na vědomí s tím, že klíšťata jsou přece všude, tak co dělá, aniž jsme tušili, co přijde. Přehrabujeme se v lodích, chystáme si věci na opečení krkovičky, která je dnes na večeři, přičemž se najednou lehce stísněně ozve Aleš: „Lucko, pojď sem honem, ty máš lepší oči, pojď se podívat, co to je a neříkej, že jsou to klíšťata!“ Inu, šla jsem a nevěřila vlastním očím. To byl klíštěcí ráj! Ostrov, jehož jméno bylo Illauneeragh (což jsem zjistila dodatečně z tepla domova), byl mnou okamžitě překřtěn na Ostrov klíšťat. Po povrchu žluté lodi Aleše se pomalým tempem přesouvaly desítky miniaturních klíšťátek sem a tam… jako v hororu. Motýl, snad aby tu klíštěcí epizodku uzavřel, pravil: „To jsou klíšťata psí, ty na člověka nejdou.“ Všem bylo nad slunce jasné, že je jen otázka času, než si nás najdou. Proč však předbíhat událostem a kazit si pěkný večer, že? Nevím jak kluci, ale já jich za nějakých těch sedm dní nachytala asi osm, to bylo nakonec docela dobré skóre.

Pro večírek kamarádi našli skvělé místo v relativním závětří před štítem jednoho ze zaniklých domů. Bylo docela chladno. Zdatní táborníci rozdělali oheň, a i když většinu večera propršelo, byla skvělá nálada. První skutečný ostrovní večírek se s přibývajícím alkoholem v krvi navzdory všudypřítomnému větru, dešti a klíšťatům řáďácky vydařil!

Pátek 9. 8.

V osm hodin ráno jsem si promnula oči a že tedy holt vstanu. Nad námi se valily ocelové mraky a každou vteřinou to vypadalo, že bude pršet jako z konve. Než jsme se rozkoukali, začalo. Už za deště jsem se snažila převléct do vodáckého a balit, takže mi namokla i část suchých věcí, do toho se chumelili kolem kluci a předháněli se v nepublikovatelných výrazech. Balení za deště je na… no prostě na nic. Vlhké věci je jedna stránka epizody, ale druhá, o dost horší, že lehký stres podnícený vlhnutím všeho, co mělo zůstat suché, vyvolává ukvapené ukládání předmětů do komor seakajaku. Najednou prostě máte neodbytný pocit, že se vám v noci ty vaše krámy rozmnožily nebo alespoň nabobtnaly, jelikož i když něco málo už ubylo, vy se prostě ne a ne vejít! Až jsme to měli všichni jakž takž pobalené a byli jsme převlečení, jako na povel přestalo pršet. Hrom aby do toho irského počasí!

Dnes máme namířeno skrze záliv Camus na malý ostrov Inishaillte. Vlny prakticky nejsou, ale protivítr vcelku slušný, nějak mi to nepádlí. Za polojasného dne jsme dorazili k cíli našeho dnešního snažení a našli pěkné místo na táboření. V průběhu dneška se měl otáčet vítr a do toho jsme v sobotu čekali déšť. U ruiny, která se stala naším přechodným domovem, se nám nakonec moc líbilo. Byli jsme tu v závětří a ten klid…

Sobota 10. 8.

Kdo říkal, že dnes bude ošklivo? Od rána prší, chlapi jsou nějací zamlklí. Motýl rozhodl, že pokud nikdo nebude vysloveně protestovat, dnes je oddychový den, kdy zůstáváme zde, a pokud se nám bude chtít, zapádlujeme odpoledne po okolí.

Zalézáme kolem desáté do stanů s pocitem, že máme dvě hodinky k dobru a za větru a deště usínáme. Za deset minut dvanáct nás vytrhne ze spánku píšťalka. Vstáváme a prudič Aleš navlečený v sucháči nás popohání: „Vstávejte šup, šup, šup, jde se na vodu!“ V tu chvíli ho fakt miluju! Je pravda, že by mě mrzelo zůstat doma, a tak se navlékám za docela hustého deště se silným odporem do mokrých věcí. Konečně na vodě… Nálada se okamžitě usadí.

Rašelina, ovce, déšť, ostrovy a ostrůvky a nikde ani živáčka… Ale přece! Usilovným snažením jsme našli hospodu! V hospůdce nás sice nepřivítali s otevřenou náručí, ale také nás nevyhodili. Kosmonauti(navlečeni v suchých oblecích) jim asi pod nos moc nešli, nicméně kšeft je kšeft. Objednali jsme si Guinnesse a poseděli. Bylo krásné pít pivo ze sklenice, sedět na normální židli, zajít si na normální záchod a umýt si ruce v umyvadle a ti šťastní, kteří si nezapomněli nádoby či vaky, si dokonce mohli doplnit zásoby vody. Voda zde byla totiž výborná. Ta předchozí (ze zahradní hadice) se už dala pít jen se silným sebezapřením a převařená nechutnala o mnoho lépe.

Cesta zpátky ubíhala v moc dobré náladě, s proudem (tedy s odlivem). Byli jsme doma za chvilku. Těšili jsme se na večeři, na večírek a na klid.

Může se hodit

– Trajekt společnosti Irish Ferries, cena 6500 Kč/osoba.

– Veškeré jídlo z ČR: Snídaně a obědy z vlastních zásob. Večeře: Expres menu do dvojice

– Zalaminované mapy získané ze serveru https://maps.biodiversityireland.ie/Map. Pro každého přehledná jednoduchá mapka pro základní orientaci, detailní výřezy pobřeží plánované trasy do dvojice.

– Denně napádlováno maximálně 20 km.

– Srpnové počasí: Při příjezdu slunečné dny s mírným větrem a teplotami kolem 20 °C brzy přešly ve studené deštivé větrné dny s následným opětovným vyčasením. V mezidobí střídání deště a slunce v krátkých intervalech.

– Vodu bylo možné v obydlených oblastech bez problémů doplnit. Nebyla nejchutnější.

– Repelenty jsme měli, ovšem mnoho „parády“ jsme s nimi nenadělali. Běžně dostupné přípravky vcelku úspěšně ignorovaly jak místní klíšťata, tak zejména sotva viditelné, krvežíznivé muchničky.

– Nepodcenit přípravu a zejména následné plánování trasy s ohledem na výhled počasí. Ač se z mého vyprávění může jevit pádlování na moři při západním pobřeží Irska jako takřka idylické, které zvládne i slabší pádler, podmínkou je dobré počasí. Zvláště pak při přejezdu na Arranské souostroví.

Neděle 11. 8.

Ráno opět vstáváme v osm hodin. Dnes se má lepšit počasí a Motýl za souhlasného mlčení navrhl, že opustíme „rašelinné lázně“ a přesuneme se k opravdovému moři. Mimo jiné proto, že nás tam čekají vyjma vln, bílých pláží a jistě i fantastických zážitků, Petr se svými irskými kumpány – Seanem a Eileen. Jsme dohodnuti, že se spojíme s Petrem vysílačkou či mobilem dnes odpoledne mezi čtvrtou a pátou. V tu dobu bychom už měli znát naše tábořiště. Loučíme se s naším polorozpadlým statkem a míříme směrem k Aranským ostrovům kolem Gorumny zálivy Carraveg a Greatman‘s a já začínám tušit, že teprve nyní mě čeká to pravé moře a to dobrodružství, na které jsem se těšila a zároveň se jej i obávala.

A koho zajímá, jak moc se vlny vzedmuly a jak to celé dopadlo, nechť zavítá na oddílové stránky. Původní verze mého deníku je sice poněkud delší, ale určitě stojí alespoň za prolistování a prohlédnutí fotografií.