115 dní na kajaku s houslemi podél severního pacifického pobřeží – 2. část

Silný vítr a třímetrové vlny od severozápadu jdou přímo proti nám. V moři je plno skalisek a útesů, kde se moře láme ještě ve větších vlnách. Takové vody jsme zatím ještě nezažili a už už se rozhodujeme zůstat a hledat nocleh, ale příliv je kupodivu tak silný že nás unáší bez pádlování proti větru i vlnám. Před námi je dvě míle vzdálený Superstitious Point, mys, kolem kterého musíme v každém případě proplout do klidných vod v závětří.

Vyrážíme do těch vysokých lámavých vln naplněni strachem. Pokud by se kajak převrhl, máme v zádech jen padesátimetrové skalnaté stěny, do kterých vlny buší jako kladivo a rozdíl mezi dnem vlny a vrcholem, který zaplavuje skálu vysoko nahoře, je až deset metrů během několika vteřin. Pádlujeme přímo proti vlnám a jejich pěnivé vrcholy zaplavují náš kajak. Je to několik temp do kopce, surf zanoří špičku kajaku pod hladinu a paluba se zaplní vodou. Katy proráží vodu jako štít. Pak se špička lodě objeví ve vzduchu a celý kajak spadne dolů po hřbetě vlny, zanoří se špičkou pod hladinu a všechno se velmi rychle opakuje.

Vlny jsou tady velice blízko u sebe. V jednom místě se jejich hřbety ještě více sklánějí a následují jedna za druhou tak hustě, že pádlujeme skoro permanentně zalití vodou nárazy surfu. Zmocňuje se mě panika, protože jen usilovné, rychlé a přesné pádlování nám tu zaručuje stabilitu. Prasklé pádlo, natažený sval, křeč v noze či ruce, jakýkoliv výpadek tempa jednoho z nás by byl fatální. Blahořečím každému centimetru z 89 cm širokého kokpitu, který nám poskytuje větší stabilitu než většina daleko užších kajaků. Naštěstí se po několika stech metrech mezery mezi vlnami zase rozumně prodlouží. Byly jsme pravděpodobně v nějakém mělčím místě. Pořád ale není vyhráno.

Musíme minout ohromné útesy. Katy je překvapená, že mířím přímo k nim, a nelíbí se jí to. Nemám čas vysvětlovat, že chci využít klidnější vody za útesy a plout „v závětří“, respektive „v závlní“ kolem nich. Za chvíli jsme v relativně snadnějších vodách, zato koukáme na 50 m vzdálené monstrózní vlny mířící přímo na nás, jak se jako obří ještěři ještě naposledy ve smrtelné křeči vzedmou na nahých skalách vysoko do vzduchu a zřítí se na hladinu jako padlé zvíře. Hladina na naší straně je plná pěny a chaotické vody, nicméně vlny už tu na nás neútočí. V závěru opouštíme ochranný val útesů a vplouváme znovu do strmých vln.

Zase napětí, kolem mysu se vždycky setkávají proudy a vlny se tu mohou chovat dost chaoticky. Naštěstí je to zvladatelné. Po hodině adrenalinu obeplouváme Superstitious Point, ale dobrodružství tím nekončí. Velké vlny teď máme v zádech. Jsou sice delší, ale pořád silné. Další hodinu nám trvá dosáhnout klidnějšího pobřeží a nalézáme rajskou zátoku. Písek, pitná voda na široké překrásné pláži a skoro poprvé je tu místo na stan v lese půl metru nad nejvyšší čarou přílivu. Ráj!

Další den rybaříme a setkáváme se s postarším párem z Vancouveru. Přijeli od severu a plánují třítýdenní okružní cestu kolem mnoho mil vzdáleného Goose Island. Na to, že je jim přes 70, jsou velmi čilí. Zdá se, že na podobných cestách se nestárne.

Po dvou týdnech klid

Po dvou týdnech jsme vpluli do klidných vnitrozemských vod s úzkými dlouhými kanály. Nebýt slané vody a přílivu, cítili bychom se spíš jako na soustavě dlouhých jezer. Užíváme si poklidné pádlování a za několik dní přistáváme v malém doku domorodé vesničky Bella Bella.

Kromě jednoho obchodu a místních domů tu v podstatě není nic. Přesto tu několik stovek lidí vypadá spokojeně. Paní na poště se nám svěřuje, jak je šťastná, že se sem vrátila na důchod z Vancouveru.

Doplňujeme trochu zásob a pokračujeme dál do malé vesničky Klemtu, kde nám ukazují své tance a historii kmene. Při vzpomínkách na své předky se George, náš průvodce po komunitě s 200 lidmi, rozpláče dojetím. Je nepřehlédnutelné, jak blízkost divoké přírody dělá lidi přirozeně citlivými, ale silnějšími. Cítíme to i na sobě.

Několik dalších dní proplouváme přes sto kilometrů dlouhý průliv Finlayson Channel.

S plachtou a větrem v zádech je to snad až moc snadné. Tábořit se nám daří v lese plném Devils Clubs – jedovatých rostlin, které uřezávám těsně u země; tím se dá získat prostor pro stan. Ostrovy kolem jsou daleko víc hornaté, někdy skoro kilometr vysoké. Svahy shromažďují vodu, tak s ní nemáme takové problémy jako doposud.

Setkání s medvědem

Vplouváme do oblasti tzv. Spirit Bear – Bílého Medvěda. Je to genetická varianta černého medvěda. Indiáni věří v posvátnou sílu tohohle zvířete a vidět ho se pokládá za obrovské štěstí. Dny začínají být hodně deštivé. V podstatě plujeme pořád v lijáku, dobré vybavení proti dešti nás ale dobře chrání. Při jednom hledání tábora se poprvé setkáváme zblízka se zvědavým černým medvědem. Se zájmem si prohlíží Katy asi ze šesti metrů, ale když uvidí nás oba, znechuceně zamíří do křoví.

Mnohadenní déšť nás motivuje ke třídenní zajížďce kolem překrásného divokého ostrova údajně plného bílých medvědů – Gribbel Island – k horkým pramenům. Obtížným přejezdem Dickson Channel se silnými odlivovými proudy dosahujeme jednoho z nejpřátelštějších míst na naší cestě – Hartley Bay. Je to místo unikátní tím, že je postaveno na rampách na promáčené půdě. Délka dřevěných ramp dělá dohromady pár kilometrů, protože sahají i hluboko do lesů. Populárním vozidlem je tu golfové elektrické vozítko. Stačí jen zmínka o nutnosti jídla a jsme zavaleni velkorysými dary. Musíme dokonce jídlo odmítat, nepobrali bychom ho. Katy pořádá svůj první spontánní koncert pro asi deset lidí.

V pasti

S lítostí opouštíme Hartley Bay a míříme do 94 km dlouhého Grenvill Channelu. Aniž to tušíme, vplouváme do pasti, které se malá plavidla při nepříznivém větru vyhýbají obeplutím obrovského Pitt Island z východu. Počasí nemůže být horší. Jeden z nejužších a nejdelších kanálů v oblasti směřuje k severozápadu a odtud nám také po dobu čtyř dnů bude foukat silný vítr. Teoreticky příliv vytváří do poloviny kanálu proud z jihu na sever a v druhé polovině naopak. K našemu překvapení nám vlasy obrovských řas – Bull Kelp – ukazují proud proti nám i při přílivu. Později nám místní vysvětlili, že silný severní vítr, sevřený stěnami kanálu, vytváří na vodu takový tlak, že proud přílivu teče na sever jen po dně, ale na povrchu se vrací na jih. Čtyři dny tvrdě bojujeme při krajích kanálu o každý metr. Skoro nikde se nedá přistát. Kanál tvoří strmé skalnaté stěny až do vody. Když je někde miniaturní zátoka, vyskočíme, držíme loď na laně a protahujeme si ztuhlé nohy. Na konci kanálu se objevují zasněžené vrcholky hor na východě. Je to překrásný pohled.

Týden v Oona River

Mapa nám ukazuje jakousi bezvýznamnou osadu na konci Grenvill Channelu. V závěru musíme přejet asi 2,5 míle široký otevřený Ogden Channel ve velmi silném severním větru a trvá nám to dlouhé tři hodiny. Musíme jet pod úhlem 45 stupňů na velké vlny z boku, a i tak máme obrovský snos po větru. Dosahujeme osady Oona River v ústí lososové řeky na Porcher Islandu naprosto vyčerpaní a hladoví. Vítá nás místní „harbour master“. „Můžeme si tu koupit nějaké jídlo?“ Lutz se směje: „Tady si můžete jen půjčovat, žebrat nebo krást. Co byste chtěli? Rybu? Stačí vám halibut?“ To je otázka pro hladového! Nejlepší ryba celého pobřeží! Milujeme halibuta!

Tohle neskutečné místo nás hostilo celý týden. Bylo založené švédskými rodinami začátkem 20. století. Muži takhle utekli před službou v armádě. Postavili si domy a lodě, rybařili a žili spokojeným, nezávislým způsobem života po několik generací. Pár starousedlíků, původní stavby a svobodný duch místa pořád připomínají staré zlaté časy naprosté nezávislosti a pospolitosti. Katy uspořádá první seriózní koncert a sejdou se tu až na dva všichni obyvatelé ostrova, což je 35 lidí.

Celý týden nás vykrmují, jsme svědky vysazování lososů, děláme výlety do okolí. Bydlíme v místním muzeu. Je nám tu dobře. Vykrmeni dosahujeme v překrásném počasí přístav Princ Rupert. Kempujeme naproti přes průliv v Dodge Cove, osadě založené hippies v 70. letech. Další koncert a další přátelé.

Srážka s civilizací

Voláme celníkům na Aljašku, ale nemají pro vstup do USA na kajaku velké pochopení. Musíme trajektem do Ketchikanu, turistického místa plného obřích výletních lodí.

Přenášíme náš kajak a všechny věci na trajekt. O půlnoci přistáváme. Snažíme se přespat ve stanu u mola na trávě za plůtkem parkoviště, ale ve tři v noci jsme vykázáni pryč. Nemůžeme přečkat ani na veřejném parkovišti. Pod dozorem dvou „bachařek“ z ochranky přenášíme na několikrát všechny věci i kajak naproti hotelu Best Western. Jsme úplně vyčerpaní. Platíme v hotelu 180 dolarů za spánek od 5 ráno a v 10 dopoledne už musíme pokoj opustit. Zlaté časy spaní zdarma v divočině! Prohlídka turistického městečka nás spíš děsí. Nic tu není spontánní. Jen byznys.

Obtížně naše věci přenášíme na strmé molo a komplikovaně pakujeme a odplouváme se západem slunce. Jen pryč do buše, jak nejrychleji to půjde! To bylo naštěstí jediné nepříliš přátelské přijetí na Aljašce.

Zážitky z Aljašky

Čeká nás spousta deště, tím pádem ale žádné problémy s vodou. Také les je dostatečně otevřený, takže se dá spát téměř kdekoliv, jen je někdy potřeba překonat křovinatou hradbu před lesem. Aljaška je nádherná. První autentická osada Mayers Chuck přinesla vřelé přijetí, tuny čerstvého jídla i koncert.

Plujeme dobře chráněnými vodami mezi ostrovy v tzv. Banana Belt a užíváme si to. Děláme si přátele u osádek několika plachetnic. Krabí večeře střídají večeře rybí. Proběhne kolem nás černý medvěd, kterého pronásleduje grizzly. V mnohadenním lijáku přijíždíme do městečka Wrangell u ústí Stikine River. Během dvou dnů je zorganizován plnohodnotný koncert v kostele. Bachovy sonáty pro sólo housle. Katy všechno hraje z hlavy bez not hodinu a půl. Na to, že nemůže cestou moc cvičit, je to obdivuhodné.

Setkáváme se s Petrem. Vyrostl s rodiči na samotě pár desítek mil od města. Získal stipendium na Stanfordu. Studoval tam, ale chyběla mu příroda. Koupil starý kajak a na něm doplul z Kalifornie zpátky až sem domů. Rybaří, má geniální hlavu a přemýšlí, co dál se životem. Každý je tu tak trochu správně střelený.

Přibývá nám přátel a v dalších osadách už nás díky telefonům čekají předem.

Navštěvujeme La Conte Bay s velikým ledovcem padajícím do moře v soutěskách kilometr vysokých skal. V zátoce plné pohybujícího se ledu a tuleňů se setkáváme za celou cestu s jedinou skupinou asi osmi sportovních kajakářů z Moskvy. Jsou tu na tři týdny, a hned první noc je vypláchl příliv na pláži.

Obdivujeme ledové království a zapomínáme na čas. Přítel v Petersburgu po nás ve špatném počasí vyhlásil pátrání a troopers nás skutečně našli dvě hodiny od městečka. Už nás znali i jmény. Nabízejí odvoz, ale s díky odmítáme.

Publikum na koncertech přibývá, Katy už i slušně vydělává. Za Petersburgem je krásná krajina plná zasněžených ledových hor. Je to místo velryb, které se sem připlouvají krmit po přezimování na Havaji. Míjí nás několik stád jen pár metrů od kajaku. Mění se počasí a tři dny kempujeme na úzké šíji Storm Island a čekáme na lepší počasí pro přejezd 30 km širokého Frederick Sound. Obeplouvají nás velryby, dokonce se převalují na pláži jen pár metrů od nás. Tři noci tak nasloucháme magickým velrybím písním.

Přejezd Frederick Sound absolvujeme na vodě jako zrcadlo a v naprostém bezvětří. O místo na spaní se téměř dělíme se stádem tuleňů. Lesy jsou teď plné borůvek a malin a medvědi jsou spokojení a nakrmení. Přesto nás lehce znervózňuje veliký grizzly nedaleko posledního kempu před Juneau – hlavním městem Aljašky. Všímá si sice spíš lososů, ale nás se evidentně nebojí.

Juneau je hlavní město bez silnice a Katy tu má zatím největší koncert. Čeká nás poslední etapa do Haines, kde zase začíná silnice. Kanál Lynn je poslední nebezpečné místo na naší cestě. Tentokrát zůstaneme další tři dny uvězněni ve dvojité zátoce a cvičíme se v trpělivosti. Bouřlivý vítr s nízkými mraky od jihu má už podzimní charakter. Je konec srpna.

Za pořád ještě trochu bouřlivého počasí vyrážíme a usilovným pádlováním dosahujeme Haines, kde nás čeká další spaní u přátel, poslední aljašský koncert a také interview v aljašském rádiu. Dvacet mil do Skagway nás odváží motorová loď, patřící jednomu manželskému páru. Spíme u nich na lodi a nastupujeme do autobusu do městečka Whitehorse v provincii Yukon.

Po řece Yukon

Náš mořský výlet skončil. Vzpomínáme s vděčností na všechny přátele, které jsme získali podél cesty. Na všechny krásné okamžiky. Chceme dokončit cestu do Dawson City, ve stopách zlaté horečky z roku 1897, kdy ze západního pobřeží Ameriky vyrážela všemožná plavidla se zlatokopy, aby je dopravila do téhle zátoky. Zlatokopové museli přejít příbřežní hory a jet dál po řece Yukon.

Ve Whitehorse jsme v úplně jiném světě. Je podzim, září. V noci je již pod nulou. Na Yukonu zažíváme mnoho nezvyklých situací, které na moři nebyly. Na jezeře Laberge zažíváme nejhorší vítr, ve kterém jsme po cestě plachtili. Yukon teče pak dál rychlostí až 8 km za hodinu. Náhle zde není příliv. Vodu bereme přímo z řeky. Cestování je velmi pohodlné, ale cítíme, že příroda se chystá ke spánku. Už ozývá podzim. Aljašské pobřeží s vyrovnanými teplotami je minulostí. Přituhuje každým dnem a každý den vídáme medvědy. Hory a podzimem zbarvené lesy jsou až neskutečné v křišťálově chladném vzduchu. Podnikáme výlety na okolní kopce s překrásnými rozhledy. Je tu daleko větší pustina než na Pacifickém pobřeží. Stovky kilometrů nicoty kolem. Přikoupili jsme si ve Whitehorse oblečení, ale i tak máme problémy se zahřát. Poslední dny zastavujeme každé dvě hodiny a rozděláváme oheň, abychom si zahřáli ledové nohy.

Přijíždíme do Dawsonu a ve vzduchu je cítit sníh. Je první den podzimu. Cítíme radost, že jsme mohli tuto cestu absolvovat i nostalgii, že vše má svůj konec.

Tajemství dlouhých cest je v tom, že člověka mění k lepšímu. Dokázali jsme o sebe pečovat tak, že jsme zdravější a silnější. I přes nebezpečné okamžiky jsme dokázali odhadnout síly a zbytečně jsme neriskovali. Cesta nás obohatila o poznání, že lidé umějí žít spokojeně, pokud jim místo a prostředí, kde jsou, dávají hlubší smysl a svobodu ke kreativitě a samostatnosti. Nikdy předtím jsme nenašli tak rychle tolik přátel a ochotných duší. Jsme jim a téhle cestě navždycky vděční.

Inside passage není jen vodní cestou nebo dlouhým dobrodružstvím. Je to unikátní příležitost setkat se sám se sebou v jednom z posledních míst autentické divoké přírody. Něco, co naši předkové znali po tisíce let a my příliš rychle k naší škodě zapomínáme.