Wattové moře — to se musí vidět

Wattové moře — to se musí vidět

Koncem října jsme si s kamarády řekli, že je čas vyrazit za pádlováním na moře. Opakovaně se nám potvrdilo, že na severu bývá v chladnějších měsících lepší počasí než u nás, a když jsem na netu narazil na Wattové moře, které ustupuje při odlivu až o 20 km, tak jsem si řekl, že je to divné a je nutné to osobně ověřit.

Vypravili jsme dvě auta ve složení: já, Honza, Míra, Venca a ozdoba výpravy Hanka. Vyjíždíme v pátek odpoledne ve směru Praha – Hannover – Schilling. Cesta z Prahy je dlouhá asi 800 km. V noci stavíme stany na parkovišti a ráno po dojetí asi 30 km jsme ve vsi Schilling.

Chvíli bloudíme, až zajíždíme do prázdného kempu a přes čelní skla aut nevěřícně koukáme na stovky metrů bláta, za kterými se v dálce zrcadlí mořská hladina. Provádím test chůzí. Je to písčitě blátivé, ale nebořím se. Kajak by šel táhnout, ale byla by to dřina. Popojíždíme asi 4 km na jih do přístavu ve vesnici Horumersiel. Brána u vjezdu je vztyčená a na displeji svítí nápis Free. Už je po sezoně, a tak po nás parkovné nechtějí.

Přístav je vybudován na hlubší vodě. Trajekt jezdí ale jen mezi 15 – 16.00 hod., kdy je příliv v maximu. Nacházíme tu malou pláž s pískem a mušličkami. Rychle nabalíme kajaky a vyrážíme. Je 15 hodin, vody je tedy maximum, a pádlujeme v místech, kde jsem se před několika hodinami procházel v blátě.

Při odlivu vystupují z vody stovky metrů písečné pláže / F: Jan Valeš
Při odlivu vystupují z vody stovky metrů písečné pláže / F: Jan Valeš

Vyplouváme na sever. Po pravé ruce necháváme ostrov Mellum a vlevo před námi se přibližuje zdvojený ostrov s ptačí rezervací a nevábnou stavbou na kůlech, kde hnízdí místní ornitologové.

Cestou potkáváme zajímavé zařízení: je to ocelový sloup, po němž vede žebřík, přes který se dostanete na plošinu a dál do malé místnosti s okýnkem.  Je to záchrana pro turisy, kteří se toulají po mořském dně a nestačí utéct před vracející se vodou. V kabině je telefon, kterým si přivoláte odvoz motorovým člunem. Cena „lidová“ – 500 eur.

Z vody sem tam trčí mladé břízy, kterými jsou prý vytyčeny cesty pro „odlivové“ turisty, vydrží růst ve slané vodě jeden rok. Proč sem dávají živé stromy, jsem nepochopil.

Břízy zasazené do dna vytyčují chodníky pro odlivové pěší turisty / F: Jan Valeš
Břízy zasazené do dna vytyčují chodníky pro odlivové pěší turisty / F: Jan Valeš

Teplota vzduchu je 13 °C, moře je hodné a pouze mírné vlny nám zpestřují cestu. Pádlujeme okolo ptačí rezervace, chvíli za námi pluje zvědavý tuleň. Ptáků jsou tu tisíce. Pokračujeme dál a chceme projet po nejkratší trase mělčinou uprostřed ptačího ostrova směrem k cíli naší cesty: ostrovu Wangerooge.

Je okolo půl páté a jede to pomalu. Silný odlivový protiproud nás brzdí. Zabírám a dřu pádlem o dno. Moře je kalné, a tak jsem netušil, že máme pod kajaky jen 30 cm vody. Dál to nejde. Jsme stovky metrů od břehu a táhneme k němu kajaky mizející vodou. Brzy začínáme chápat, že to není správná cesta, a velmi rychle táhneme kajaky zpět na hloubku do volného moře. Pokud bychom to nestihli, budeme uvězněni s naloženými kajaky na souši stovky metrů od břehu a šest hodin od dalšího přílivu.

Jakmile je pod lodí alespoň 30 cm vody, nasedáme a rychle pryč. Na hloubce dáváme poradu, co dál. Je už půl šesté večer, slunce je nízko a na náš naplánovaný ostrov Wangerooge je to kvůli nutné zajížďce okolo majáku dlouhá cesta. Volíme rozumnou variantu, vylézáme z lodí a jdeme se zeptat do ptačí rezervace místních ornitologů, jestli můžeme pod jejich domem na kůlech přespat. Chápou prý naši situaci, ale přespat tu nemůžeme.

Tahání kajaku mělčinou u ptačí rezervace na ostrově Minsener Oog / F: Jan Valeš
Tahání kajaku mělčinou u ptačí rezervace na ostrově Minsener Oog / F: Jan Valeš

Lezeme do kajaků a pádlujeme směrem k majáku, kde se zalamují vlny. Cestou míjíme místo, kde jsme kajaky táhli – dokonalá pláž se zlatým pískem. Objíždíme maják a dostáváme se do silného odlivového proudu. Před námi jsou metr vysoké vlny, které se zalamují. Zřejmě vznikají kombinovaným účinkem odlivového produ, proti kterému jdou vlny z volného moře. Chvilka koncentrace – a vlny projíždíme. Ale nejsme všichni. Hanka s Honzou chybějí. Otáčím se a vidím, jak bojují ve vlnách. No nic, oba to znají, tak na ně počkám. Nejedou. Hance došla síla a rychlost jejího kajaku je rovna rychlosti odlivového proudu. Už toho má dost. Přijíždím jim pomoct. Navazuju Honzovu házečku k Hančinu kajaku – a teď jen, aby Honza vydržel pádlovat za oba. Vydržel.

Jsou venku z vln a Honza Hanku táhne 2 km až na břeh ostrova Wangerooge. Krvavě rudé slunce zapadá za obzor a jsme rádi, že to máme za sebou. Jsme unavení z cesty, tak už jen vytáhnout kajaky z vody a zakempovat.

Vyndám z kajaku 10litrového dromedára a nesu ho na břeh, abych loď odlehčil. Počítám kroky: 984.

Balení stanů s mořem v dálce / F: Jan Valeš
Balení stanů s mořem v dálce / F: Jan Valeš

Vybalujeme většinu věcí z lodí. Hanka běhá s věcmi mezi mořem a břehem a my čtyři přesunujeme pět kajaků. Vždycky dva vezmeme kajak. 50 kroků. Položit. Pomalu zpět, ať se stihneme vydýchat. Ta rasovina trvá víc než dvě hodiny a když máme hotovo, je už naprostá tma. Nad hlavou nám září hvězdy. Skloním unavenou hlavu k zemi a zírám. Okolo mě v loužích zeleně blikají mořští živočichové velikosti cykloblikačky. Udělám krok a pokaždé se okolo nohy rozzáří stovky světýlek planktonu. Je to nadpozemské.

Ráno jsme všichni neuvěřitelně unavení. Další plavbu zavrhujeme. Bouráme stany a všechno strkáme do komor. Naložené kajaky schováváme do křoví. Přece jen jsme v rezervaci, tak ať zbytečně neprovokujeme.

O destinaci

Celá oblast Východofríských ostrovů je velice zajímavá, a s dostatečnou přípravou i vhodná k výletu na seakajaku. Nezbytností jsou mapy s hloubkou moře, strmostí břehu a tabulky přílivů a odlivů. Téměř každý ostrov má přístav s hlubší vodou. Aby se minimalizovalo nošení kajaků, je nutné k výstupům na ostrovy využít co nejstrmější břehy. Celá oblast je přírodní rezervace se třemi zónami ochrany a tomu je nutné přizpůsobit své chování.

Jdeme se podívat do města. Užíváme si chůzi po pláži široké stovky metrů. Město je čisté, turistické. Je zajímavé, že jsou tu zakázány spalovací motory. Místní jezdí dost často na elektrokolech. Nikdo nemá garáž. Okolo nás prosvištěla elektrosanitka. Je tu i letiště, a tak se dohadujeme, jestli mají letadla na elektřinu, nebo na gumový svazek. Fotíme se v plážových kukaních, zevlujeme, zajdeme na kafe, ale moc sem nezapadáme. Oblečeni v suchých kalhotech, kroksách a neoprenových čepicích zřejmě vyvoláváme v hlavách turistů otázky.

Stíny se dlouží a vracíme se zpět. Kajaky jsou v pořádku. Zapadá slunce, stavíme stany, vaříme, žvaníme a popíjíme víno. Žít se dá.

Ráno vstáváme před osmou. Bouráme stany a chystáme se k návratu. Kajaky zcela vyprazdňujeme a odnášíme k vodě. Pak nosíme vybavení, které nakládáme do kajaků. Pořád hlídáme čáru příboje, aby nám voda nesebrala lodě.  Nasedáme do kajaků, prorážíme příboj a pádlujeme zpět do přístavu ve vesnici Horumersiel. Za čtyři hodiny jízdy v příjemných vlnách jsme v přístavu.

Lodě na auto, věci do kufru a jídlo do břicha. Chvíli pozorujeme dva tuleně v přístavním bazénu.

Sedáme do aut a cestou domů už přemýšlíme, kdy se sem vrátíme.

Zkušenosti čtenářů

Kitty

Hezké a zajímavé.
A byl tedy ten rozdíl mezi přílivem a odlivem opravdu až těch 20km? Z toho textu mi vyplývá, že až tolik ne…?

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: