Když vysvitne první jarní sluníčko, každého kajakáře začnou svrbět ruce a začne přemýšlet, kam by vyrazil na vodu. A jelikož Portugalsko či Korsika jsou oblastmi, kde jsou vodní stavy dost nejisté, rozhodli jsme se letos pro něco jiného. Jižní Turecko v okolí turisticky známé Antalye se zdálo jako dobrá volba. Levné letenky a 8 dní, které strávíme na vodě – co víc si tedy přát.
Nakonec se navíc počet účastníků zastavil na 8 jedincích. A jaká to byla sestava. Dokonce až z Norska přicestovala zábořská legenda Hejta, toho doplnil moravák jak cyp v podobě Růži a pak skupinka, která okupuje několikrát v týdnu pražský kanál před 8 hodinou ranní. No prostě partička jak má být.
Musím říct, že jediné čeho jsem se trochu obával, byla doprava 7 lodí letadlem. Ale Turkish Airlines opravdu umí a tak se po jednom přestupu ocitáme v Antalyi. Sice někteří jedinci měli s tranzitem trochu starosti, ale dopadlo to. Oblast Antalye je především známá svými nekončícími plážemi, 5 hvězdičkovými hotely a golfovými hřišti. Navíc zde opravdu málo kdy prší. Zní to trochu jako vodácké klišé, ale hned 5km od pobřeží se zvedá pohoří Taurus s nejvyššími vrcholy přes 3000m.n.m.
Po přistání je naším prvním úkolem najít naše dva Logany, namontovat na ně zahrádky a co nejrychleji opustit město. Po cestě dáváme zastávku u prvního bufíku u silnice, kde Vory ukazuje, jak se naučil jednat s lidmi v Indii. Celý následující týden neslyšíme nic než jeho smlouvání o ceně s výrazem EHHHEE. Jelikož si nejsme jistý, kolik máme vody a máme s sebou jen DKV a pár informací od kluků z minulého roku (obě naše navigace se v Turecku nějak nechytají), vyrážíme směr řeka Alara, která by měla nabídnout několik možných úseků a zaručeně dobré pádlovaní na pár dní.
Po příjezdu k řece nasedáme na lehčí úsek o obtížnosti WW III+. Řeka si pěkně plyne a my si užíváme první jarní pohoupání za sluníčka. Sice se zdá, že vody není nějak moc, ale příroda okolo je naprosto úchvatná. Po tomto prvním úseku se přesouváme zakempovat k úseku nazývanému „Kaiserklamm“. Přestože se přesun letadlem neobešel bez nějakého toho pití, to co se strhlo večer po první řece lze těžko popsat. Každopádně jediné co nám zůstalo je půl flašky neskutečně drahé láhve s místní Raki.
No nic, je neděle a to se přece zas tak moc pádlovat nemusí. Takže párkrát dáváme značně použití moc hezký úsek „Kaiserklammu“, který je za naší nižší vody tak WW IV, ale s větší vodou půjde obtížnost rychle nahoru. Stejně tak jako proslule známý Kaiserklamm na řece Brandy v Rakousku. Po dojezdu zjišťujeme, že je ještě dost času a tak vyrážíme na obhlídku vrchních partií. Po více než 2hodinách řízení a prohlížení značně hlubokého kaňonu, o kterém toho moc nevíme, radši ustupujeme a volíme na druhý den spodní úsek pod „Kaiserklammem“. Ten by měl být zhruba 38km dlouhý o obtížnosti WW II – VI, nakonec však max. WW IV+. Opět je to ovlivněno nižším stavem vody. Po zhruba 5hod. pádlování se ocitáme u velblouda, který si vesele odpočívá vedle našeho auta.
Našim dalším cílem byl přesun, co nejvíce na východ a zajezdit na řece Ermenek, která by měla být jednou z nejlepších řek v této oblasti. Bohužel po docela dost dlouhém řízení spatřujeme něco, co nás tedy vůbec netěší. Velká přehrada zahrazuje spodní část řeky a tak nám nezbývá nic jiného než zkusit štěstí výše. Bohužel i zde objevujeme přehradu a tak jsou naše plány v koncích. Volíme tedy přesun k řece Dim. Přestože celý den trávíme v autě, nikdo není nějak otráven. Přejíždíme přes množství náhorních plošin a horských sedel, kde občas zastavujeme v malebných vesnicích na housku s místním masem a k tomu nesmí chybět Airan („takový český kefír“). Po nočním příjezdu k řece Dim, kterou jsme opepřili dosti velkou terénní erzetou (Dacia Logan opravdu zvládne vše), uleháme a těšíme se na další slunečnýden na vodě. Bohužel druhý den zjišťujeme, že spodní části Dimu je opět zahrazena přehradou a že na horním úseku není dostatek vody. Rychle tedy balíme kufry a přesouváme se na řeku Manavgat.
Manavgat je jedna z větších řek v oblasti a měla by mít vodu i v květnu/červnu. Sice si nejsme úplně jisti, na jakém úseku se po příjezdu nacházíme, ale převážíme auta a jdeme na to. Mělo by se jedna o cca 3,5km WW IV – V. Jelikož už je ale 4 odpoledne, rozdělujeme se na dvě skupinky. Při převážení aut ještě s Růžou zvažujeme, jestli na vodu vůbec jít, přece jen za necelé dvě hodinky bude tma. Nakonec ale jedeme s tím, že se případně vrátíme po svých a druhý den to dojedeme. Celý tento úsek je dost zablokovaný s dost velkým spádem. Moc rychle to neutíká, ale pokračujeme. Nedá se ale úplně říct, že bychom si řeku užívali, spíš to vše tlačíme dost dopředu kvůli času.
Když navíc Snížák parkuje dost nepěkně u jednoho skoku se zádí v sifonu a loď po vytažení Snížáka končí zaklíněna mezi šutry, už přemýšlíme, jaké to bude kempovat tam přes noc. Sice jsem s sebou vzal čelovku, ale na zapalovač si nikdo nevzpomněl. Naštěstí se Snížákovu loď daří dostat ven celkem snadno a tak rychle pokračujeme dál. Už to ale moc jízdu nepřipomíná. Pokud do peřeje jenom trochu vidíme či vidíme nějakou objížďkovou cestu přes kameny, volíme to. Případně rychle vyskakujeme z lodí a rovnou přenášíme. Nakonec naše druhá skupinka dojíždí poslední kilometr už za výrazného šera. Naštěstí Růža objevuje, že jeho čínská kamera na helmu má i světlo. Po vítězství a příjezdu na vysedačku rozděláváme oheň a zjišťujeme, že i první skupinka zaznamenala dvě krysy. No to se nám ten zájezd pěkně rozjíždí.
Další pokračování skupinky ve složení Lája Pichtág, Četr Pivrný, Setr Pnížek, Bartin Mouzek, Savid Dodomka, Hatěj Molub, Retr Půžička, Hojta Vejtmánek se dočtete zanedlouho.
Pěkný poježdění, už aby bylo video 😀